ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4010.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4010/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MORAVIA SPORT GROUP spol. s r. o. se sídlem v Ostravě - Přívozu, Teslova č. 873/2, IČO 63323052, zastoupeného JUDr. Lenkou Sokolovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října č. 434/211, proti žalovaným 1) Ing. M. O. a 2) H. M., oběma zastoupeným JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova č. 371/19, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 88/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011, č. j. 16 Co 76/2011-48, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 3.900,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lenky Sokolové, advokátky se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října č. 434/211.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3. 6. 2010, který byl ještě téhož dne doručen žalobci, sdělila žalovaná 1) žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením „na základě ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce“, neboť mzda za měsíc únor 2010, která byla splatná ke dni 21. 3. 2010, jí byla vyplacena až dne 13. 4. 2010, tedy více než 15 dnů po uplynutí termínu její splatnosti.
Dopisem ze dne 31. 5. 2010, který byl ještě téhož dne doručen žalobci, sdělila žalovaná 2) žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením „na základě ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zák. práce“, neboť mzda za měsíc únor 2010, která byla splatná ke dni 21. 3. 2010, jí byla vyplacena až dne 13. 4. 2010, tedy více než 15 dnů po uplynutí termínu její splatnosti.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná, neboť oběma žalovaným poukázal mzdu za měsíc únor 2010 na jejich účty 13. 4. 2010, a mzda tak byla vyplacena v termínu do 15 dnů ode dne splatnosti, tj. od 31. 3. 2010.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. 13 C 88/2010-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 13.140,- Kč „splatnou“ advokátce JUDr. Haně Stavařové. Soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování dovodil, že „žalovaným svědčil důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru“, protože žalobce jim mzdu vyplatil po uplynutí 15 dnů ode dne splatnosti mzdy, která byla sjednána na 21. dne v každém měsíci. Mzda žalovaných za únor 2010 byla podle pracovní smlouvy splatná 21. 3. 2010 a toho dne měl žalobce nejpozději dát příkaz bance k připsání mzdy žalovaným na jejich účty. Tato mzda jim však byla připsána až dne 13. 4. 2010. Zpoždění s úhradou mezd ze strany žalobce nebylo ojedinělé a výjimečné, a proto nemůže jít k tíži žalovaných, že za tohoto stavu využily svého zákonného práva a přistoupily k okamžitému zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 16 Co 76/2011-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžitá zrušení pracovního poměru učiněná žalovanou 1) dne 3. 6. 2010 a žalovanou 2) dne 31. 5. 2010 jsou neplatná a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů, a to každá z nich 18.800,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Sokolové. Vyšel z toho, že soud prvního stupně sice „řádným způsobem“ zjistil skutkový stav věci, „ovšem z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné právní závěry“. Nesouhlasil se soudem prvního stupně, že ustanovení §141 odst. 1 zák. práce ponechává účastníkům prostor pro individuální úpravu splatnosti mzdy a stanoví pouze nejzazší termín, „tj. nejpozději posledního dne následujícího měsíce po vykonání práce“. Individuální dohoda zaměstnance a zaměstnavatele o splatnosti mzdy je vyloučena a ujednání o splatnosti mzdy není obsaženo ani v pracovní smlouvě. I když je v pracovní smlouvě použitý termín „splatnost mzdy“, z jeho obsahu vyplývá, že se jedná o termín výplaty. Pokud by se mohlo jednat o termín splatnosti mzdy, musely by v článku pracovní smlouvy být uvedeny dva termíny, a to termín obsahující splatnost mzdy a ujednání o termínu výplaty. I kdyby však šlo o ujednání o termínu splatnosti mzdy, bylo by toto ujednání neplatné pro rozpor s kogentním ustanovením §141 odst. 1 zákoníku práce. Počátek běhu patnáctidenní lhůty podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce se odvíjí ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu. V projednávané věci proto splatnost mzdy za měsíc únor 2010 nastala 31. 3. 2010. Okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanými nebylo proto důvodné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalované namítají, že odvolací soud otázku splatnosti mzdy podle ustanovení §141 odst. 1 zák. práce vyložil nesprávně, když dovodil, že se jedná o ustanovení kogentní povahy, a jedná-li se o měsíční mzdu, ujednání jiného termínu splatnosti mzdy, než je stanoveno v §141 odst. 1 zák. práce, není možné. S právním výkladem odvolacího soudu, že „kogentnost tohoto ustanovení vyplývá v souvislosti s ust. §56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když toto ustanovení v otázce splatnosti mzdy přímo na ustanovení §141 odst. 1 zákoníku práce v závorce odkazuje“, se žalované neztotožňují. Poukazují na slovní spojení textu ustanovení §141 odst. 1 zákoníku práce ohledně splatnosti mzdy („… nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou její složku“). Podle žalovaných lze z tohoto slovního spojení dovodit, že musí existovat i jiný, a to smluvený, termín splatnosti. Pokud si proto žalobce s oběma žalovanými sjednal v pracovních smlouvách splatnost mzdy odlišně, avšak zcela určitým způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, má toto ujednání přednost před úpravou §141 odst. 1 zákoníku práce. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání obou žalovaných zamítl, neboť „se ztotožňuje“ s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti okamžitých zrušení pracovního poměru, které žalované daly žalobci dopisy ze dne 3. 6. 2010 a ze dne 31. 5. 2010, je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dopis žalované 1) ze dne 3. 6. 2010 byl žalobci doručen dne 3. 6. 2010 a dopis žalované 2) ze dne 31. 5. 2010 byl žalobci doručen dne 31. 5. 2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 31. 12. 2010, to je do doby, než nabyly účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jen jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§141 odst. 1 zák. práce).
Důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce je – jak vyplývá z jeho znění – skutečnost, že zaměstnavatel nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Naplnění uvedeného důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru tedy spočívá právě (a jenom) v tom, že nastala splatnost mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, a současně, že zaměstnavatel neuspokojil nárok na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoliv jejich část ani v dodatečné lhůtě 15 dnů poté, co se mzda (plat) nebo náhrada mzdy (platu) stala splatnou. Skutečnost, že zaměstnavatel vyplatil zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (plat) anebo jejich část až po uplynutí patnáctidenní lhůty, není z hlediska důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru významná; spočívá-li důvod k okamžitému zrušení podle ustanovení §56 písm. b) zák. práce v marném uplynutí dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) anebo jakékoliv jejich části, nemůže mít pozdější plnění (tj. plnění poskytnuté po uplynutí dodatečné patnáctidenní lhůty) zaměstnavatele žádný vliv na závěr, že zaměstnanci již vznikl (a to dříve, než zaměstnavatel plnil) důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru a že se jej rozhodl ve lhůtě uvedené v ustanovení §59 zák. práce uplatnit. Uvedené přitom platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel poskytl pozdější plnění zaměstnanci dříve, než zaměstnanec přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru, neboť rovněž v tomto případě již marným uplynutím dodatečné lhůty 15 dnů po splatnosti mzdy (platu) nebo náhrady mzdy (platu) byl ve prospěch zaměstnance založen důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1151/2001, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku (§141 odst. 1 zák. práce). Nebyl-li pravidelný termín výplaty mzdy nebo platu sjednán v kolektivní smlouvě, určí jej zaměstnavatel v mezích období uvedeného v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce po projednání s odborovou organizací (§141 odst. 3 zák. práce). Jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodnou jinak, platí pro splatnost a výplatu náhrady mzdy nebo platu obdobně ustanovení §141 zák. práce (srov. §144 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že pracovněprávní předpisy rozlišují mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé; zatímco splatnost (termín splatnosti) nastává podle ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, na které ustanovení §56 písm. b) zák. práce výslovně odkazuje, nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhradu mzdy nebo platu (tedy, řečeno jinak uplynutím posledního dne takového měsíce), výplatu (pravidelný termín výplaty) určí podle ustanovení §141 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací v mezích období uvedeného v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, nebyl-li pravidelný termín výplaty sjednán v kolektivní smlouvě.
Protože ustanovení §56 písm. b) zák. práce váže možnost okamžitého zrušení pracovního poměru výlučně na uplynutí stanovené lhůty od splatnosti mzdy (platu) ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce, je pro uplatnění důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro nevyplacení mzdy (platu) nebo její části nerozhodné, ke kterému dni zaměstnavatel určil (nebo byl sjednán) pravidelný termín výplaty mzdy (platu). Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu 15 denní lhůty uvedené v ustanovení §56 písm. b) zák. práce se bude vždy odvíjet ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat (jejich část) – srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2242/2009, který byl uveřejněn pod č. 102 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011. Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoli měnit.
Ustanovení §141 odst. 1 zák. práce neobsahuje právní úpravu, od níž by se účastníci pracovněprávních vztahů nemohli odchýlit; není totiž uvedeno mezi ustanoveními, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie (srov. §363 odst. 1 zák. práce), nejde o absolutně kogentní právní úpravu ve smyslu ustanovení §363 odst. 2 zák. práce, odchylnou úpravu o splatnosti mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu zákoník práce výslovně nezakazuje a ani z jeho povahy nevyplývá, že by se od něj nebylo možné odchýlit (srov. §2 odst. 1 zák. práce). Splatnost mzdy, platu a náhrady mzdy nebo platu může být smlouvou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. §2 odst. 2 zák. práce) upravena jinak, než se uvádí v ustanovení §141 odst. 1 zák. práce; v takovém případě se běh patnáctidenní lhůty uvedené v ustanovení §56 písm. b) zák. práce neodvíjí ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 zák. práce ode dne následujícího po uplynutí posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zaměstnanci vzniklo právo na mzdu nebo plat anebo náhradu mzdy nebo platu, ale ode dne následujícího po uplynutí sjednané splatnosti mzdy nebo platu anebo náhrady mzdy nebo platu.
V projednávané věci si účastníci - jak bylo soudy zjištěno - v pracovních smlouvách ze dne 18. 9. 2008 [žalovaná 1)] a ze dne 19. 3. 2007 [žalovaná 2)], v jejich bodu 10.2, sjednali, že „mzda je splatná k 21. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu“.
Vzhledem k tomu, že v pracovněprávních vztazích je třeba - jak uvedeno již výše - rozlišovat mezi splatností mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně jedné a výplatou mzdy, platu a náhrady mzdy a platu na straně druhé a že ze znění pracovních smluv ze dne 18. 9. 2008 a ze dne 19. 3. 2007 bez dalšího nevyplývá a bez pochybností nelze spolehlivě dovodit, co její účastníci výše uvedeným ujednáním opravdu sledovali, tedy zda šlo o ujednání o splatnosti mzdy (popřípadě též náhrady mzdy) nebo o stanovení termínu výplaty mzdy (popřípadě též náhrady mzdy), bylo potřebné použít výkladová pravidla uvedená v ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku (srov. též §18 zák. práce), pomocí kterých by nesrozumitelnost tohoto ujednání byla odstraněna.
Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Výklad pracovněprávního úkonu přitom musí vždy směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010).
I když se v textu hovoří o „splatnosti“ mzdy, z dalších souvislostí (v další větě bodu 10.2 pracovních smluv se uvádí, že „v hotovosti bude mzda zaměstnanci vyplacena na jeho pracovišti v den splatnosti nebo bezhotovostní formou na účet zaměstnance platebním příkazem zaměstnavatele vydaným peněžnímu ústavu nejpozději v den splatnosti“) je zřejmé, že jí účastníci rozuměli určení termínu, v němž žalobkyně bude žalovaným vyplácet mzdu. Lze proto souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, podle kterého, i když je v pracovní smlouvě použitý termín „splatnost mzdy“, z jejího obsahu vyplývá, že se jedná o termín výplaty. Splatnost mzdy žalovaných za měsíc únor 2010 tedy nenastala 21. 3. 2010 v den, který byl stanoven (sjednán) jako pravidelný termín výplaty mzdy, ale až 31. 3. 2010. Jestliže byla mzda žalovaným připsána na jejich účet 13. 4. 2010, byla připsána – poukázána – v termínu 15 dnů ode dne její splatnosti, tedy včas. Jestliže žalované se žalobcem okamžitě zrušily pracovní poměr, a to první žalovaná dne 3. 6. 2010 a druhá žalovaná dne 31. 5. 2010, obě z důvodu v termínu nevyplacené mzdy za měsíc únor 2010, nebylo jejich okamžité zrušení pracovního poměru z uvedeného důvodu opodstatněné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §7 písm. c) §10 odst. 3, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem 7.800,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 7.800,- Kč nahradily. Žalované jsou povinny přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit každá z jedné poloviny k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu