ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4213.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4213/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. et PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 33, proti žalovanému O. Š. , zastoupenému JUDr. Petrem Dítětem, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 19, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 397/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2011 č.j. 15 Co 21/2010-159, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr., PhDr. Jaromíra Saxla advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 33.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.1.2011 č.j. 15 Co 21/2010-159, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25.8.2009 č.j. 49 C 397/2002-134 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným se žalobkyní ze dne 12.6.2002 je neplatné“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť jak v původním tak i v novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně rozhodl ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný sice v dovolání mimo jiné uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající podle jeho názoru v tom, že „odvolací soud v rozporu s ustanovení §120 o.s.ř. řádně nezjistil okolnosti rozhodné pro posouzení věci“, a také, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že tvrzená dohoda o provedení práce je pro nedostatek náležitostí ohledně svého obsahu neplatná z důvodu neurčitosti, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl pracovní poměr, „a to na základě ústní dohody, popř. konkludentně“, a učinil-li žalovaný „úkon směrující k tomu, aby již žalobkyně u něho nepracovala ústně“ – ačkoliv podmínkou platnosti úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru je písemná forma – „je tento jeho úkon neplatný“; a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl.
Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá např., že se nezabýval tvrzením žalovaného, přestože „bylo prokázáno provedenými důkazy“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalovaný současně – na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (zejména, že ze samotného tvrzení žalovaného, že žalobkyně u něj pracovala na základě „ústní dohody o provedení práce“ a odpracovala 95 hodin, „je zřejmé, že na rozdíl od ostatních osob se vztahy mezi žalobkyní a žalovaným řídily zákoníkem práce“, že přitom žalobkyně odpracovala více hodin, než tvrdí žalovaný, neboť v dané věci se jednalo o 14 pracovních dnů, které představují 112 odpracovaných hodin, navíc „charakter práce žalobkyně a její rozsah přesahoval maximální dobu, na kterou lze dohodu o provedení práce uzavřít“, že z formulace inzerátu žalovaného „přijmeme administrativní pracovnice“ lze také dovodit „spíše zájem o pracovníky do pracovního poměru“, a že byly rovněž splněny náležitosti pracovní smlouvy ve smyslu §29 odst. 1 zák. práce) - v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry o tom, že „jeho vůle od počátku sledovala uzavření dohody o provedení práce“, neboť přijal žalobkyni „na zaučenou“, jejím úkolem bylo „vykonávat pro žalovaného administrativní práce“, byla sjednána odměna za tuto práci, ovšem „doba byla mezi stranami sjednávána postupně, kdy na základě pokynů zaměstnavatele docházela žalobkyně na pracoviště a konala pracovní úkol“, a že tedy neměl „zájem se žalobkyní uzavřít pracovní smlouvu, neboť všechny pracovnice v jeho firmě vykonávaly práci na základě živnostenského listu“. Na těchto závěrech pak dovolatel buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že v daném případě mezi stranami pracovní poměr nemohl vzniknout, neboť „nelze dovodit úmysl žalovaného uzavřít se žalobkyní pracovní poměr“, nýbrž úmysl uzavřít dohodu o provedení práce.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. – však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jaromír Saxl, PhDr. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.610,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu