ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4294.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4294/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. V. S. , zastoupeného JUDr. Milošem Profousem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 1, proti žalované České poště, s.p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, o 1,370.327,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 212/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2010 č.j. 20 Co 212/2010-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.6.2010 č.j. 20 Co 212/2010-94, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24.11.2009 č.j. 27 C 212/2008-60 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na mimořádné odměně a na odstupném celkem 1,370.327,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tom, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel „z neúplně zjištěného skutkového stavu“, jestliže „nezjistil obsah organizačního řádu či dalších vnitřních předpisů žalované“, a dále vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (že podle interního přepisu žalované „byl postup při přiznání mimořádné odměny v rozhodné době takový“, že návrh příslušného vedoucího zaměstnance „schvaloval generální ředitel žalované“ a celý proces přiznání odměny byl „dovršen“ jeho podpisem, k čemuž však v daném případě nedošlo, nýbrž „naopak byl návrh mimořádné odměny žalobci generálním ředitelem odmítnut“, a že, „pokud generální ředitel umožnil svému náměstkovi Ing. B., aby sám schvaloval mimořádné odměny, které navrhl, učinil tak v přímém rozporu s vlastním interním předpisem žalované, účinným v rozhodné době“), a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (polemizuje-li se skutkovými závěry učiněnými odvolacím soudem z výpovědi svědkyně Ing. H. K.), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu některé skutkové okolnosti (zejména vyplývající z „dalších interních předpisů žalované“), které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné.
Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména že „generální ředitel měl právo delegovat svoji pravomoc schvalovat mimořádné odměny na podřízeného zaměstnance Ing. B.“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu