ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4322.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4322/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. M. P. , proti žalované České republice - Úřadu práce České republiky v Praze 2, Karlovo náměstí č. 1359/1, IČO 72496991, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, třída kapitána Jaroše č. 13, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 124/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2010 č.j. 15 Co 63/2009-283, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31.3.2004 "Česká republika - Úřad práce Brno - město" sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Výpovědní důvod spatřovala v tom, že Příkazem ředitele Úřadu práce Brno - město ze dne 29.3.2004 č. 116 bylo zrušeno s účinností ke dni 31.3.2004 "jedno pracovní místo - pracovník kontroly a současně jedno pracovní místo - vedoucí kontrolního oddělení právního a kontrolního odboru Úřadu práce Brno - město". Protože bylo zrušeno pracovní místo, které žalobce na základě pracovní smlouvy zastává, a protože zaměstnavatel ho nemá možnost dále zaměstnávat, neboť nemá volné žádné pracovní místo, které by mohl žalobci nabídnout, stal se žalobce pro zaměstnavatele nadbytečným zaměstnancem.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21.7.2004 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo nahradit žalobci "škodu ve výši měsíčního průměrného výdělku 25.560,- Kč za každý měsíc, počínaje měsícem červenec 2004 do doby, kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru nebo do doby, kdy žalovaný umožní žalobci pokračovat ve výkonu práce, s 2% úrokem z prodlení do zaplacení". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.1993 pracoval na Úřadu práce Brno - město ve funkci pracovník kontroly "s pověřením k vedení a řízení kontrolního oddělení" a že předmětná výpověď z pracovního poměru mu byla předána dne 31.3.2004. Výpověď z pracovního poměru je však neplatným právním úkonem, neboť zaměstnavatel "v době rozhodování o organizační změně i ve výpovědní době" přijímal a přijal "nespočet" dalších zaměstnanců a vypisoval řadu výběrových řízení na obsazení volných míst, žalobci však žádné pracovní místo nenabídl. Žalobce oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 2.2.2005 č.j. 49 C 124/2004-28 řízení o "náhradu škody - náhradu mzdy" vyloučil k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 2.3.2006 č.j. 49 C 124/2004-138 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.525,- Kč "a 19% DPH z částky 5.525,- Kč" k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Baráka. Z provedeného dokazování dovodil, že na Úřadu práce Brno - město sice došlo k organizační změně, spočívající ve zrušení pracovního místa, které žalobce zastával, že však zaměstnavatel nesplnil svoji "nabídkovou povinnost", když žalobci nenabídl před podáním výpovědi jiné vhodné pracovní místo, přestože měl více vhodných volných míst, a to místo účetní, hlavní účetní, zprostředkovatele práce, asistenta ředitele a právníka kontrolora.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.10.2007 č.j. 15 Co 344/2006-163 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutím o organizační změně bylo rozhodnuto o snížení stavu zaměstnanců a že žalobce se stal v této souvislosti nadbytečným zaměstnancem, vytknul mu však, že z odůvodnění jeho rozsudku "není zřejmé, které období soud prvního stupně považoval za rozhodné pro zkoumání, zda u žalované existovalo či neexistovalo volné pracovní místo, které mohla žalobci nabídnout", a že proto je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Za rozhodné období v tomto směru považoval odvolací soud "dobu mezi rozhodnutím ředitele o organizační změně, v důsledku které se stal žalobce nadbytečný, a dobu, než byla žalobci doručena výpověď". Uložil soudu prvního stupně, aby zkoumal, zda v rozhodné době bylo u zaměstnavatele volné pracovní místo, které mohl žalobci nabídnout.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.10.2008 č.j. 49 C 124/2004-254 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24.321,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Bedroše. Z provedeného dokazování dovodil, že u zaměstnavatele došlo k organizační změně, spočívající ve zrušení pracovního místa, které žalobce zastával, že však zaměstnavatel nesplnil svoji "nabídkovou povinnost", když žalobci před podáním výpovědi nenabídl jiné vhodné místo". V řízení přitom bylo zjištěno, že "v období od začátku roku a zejména v březnu roku 2004 byl u žalované velký pohyb pracovníků a bylo přijato několik nových pracovníků (na funkci účetní, zprostředkovatel práce, zásobovač) a následně pak v květnu a červnu". Podle soudu prvního stupně bylo "prokázáno, že v měsíci březnu, kdy dala žalobci výpověď, byla u žalované volná místa" a že zaměstnavatel postupoval v rozporu s ustanovením §7 odst.2 zákoníku práce, když se "vědomě snažil obsadit všechny volné funkce a až poté dal žalobci výpověď ke dni 31.3.2004, když 29.3.2004 rozhodl o organizační změně".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.4.2010 č.j. 15 Co 63/2009-283 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jeronýma Tejce. Poté, co dovodil, že "za rozhodné období ohledně splnění nabídkové povinnosti je třeba považovat zejména období od přijetí organizační změny do dání výpovědi, tedy období od 29.3. do 31.3.2004", odvolací soud z důkazů provedených před soudem prvního stupně zjistil, že sice "dvě volná místa - místo hlavní účetní a účetní, která měla být podle závěru soudu prvního stupně volná a žalobci nabídnuta, byla obsazena již na počátku března 2004, tedy ještě před tím než bylo rozhodnuto o organizační změně", že však "v rozhodném období měla být nabídková povinnost splněna minimálně ohledně místa asistenta ředitele", když "dle listinných důkazů založených ve spise, a to emailové zprávy ředitele a listiny o výběrovém řízení na místo asistenta ředitele, je zřejmé, že již na přelomu března a dubna 2004, nejpozději mezi 5. a 7.4.2004 ředitel žalované zadal, aby byla vyvěšena informace o vyhlášení konkursu na toto pracovní místo". Odvolací soud uzavřel, že "do té doby zastávala funkci asistentky ředitele J. P., která měla část úvazku i na podatelně, a že proto potřeba obsazení tohoto místa nevyvstala až v týdnu od 5.4.2004, ale s ohledem na všechny okolnosti musela být žalované zřejmá a musela být dána i v rozhodné době, tedy od 29.3.2004 do 31.3.2004"; protože "potřeba obsazení tohoto místa byla v rozhodné době, a protože žalobci toto místo nebylo nabídnuto, nesplnila žalovaná nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce" a výpověď z pracovního poměru je tedy, aniž by bylo potřebné se zabývat obsazením dalších volných míst, neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z důkazu, který nebyl vůbec proveden, když "odkázal na listinné důkazy založené ve spise, a to emailovou zprávu ředitele a listinu o výběrovém řízení na místo asistenta ředitele", ačkoliv důkaz emailovou zprávou nikdy nebyl před soudy proveden, že v rozporu s ustanoveními §213 odst. 2 a 3 o.s.ř. "v rámci jediného ústního jednání neprováděl žádné dokazování a ani nezopakoval žádné důkazy, ale přesto tyto důkazy následně hodnotil jiným způsobem a vyvodil z nich jiná skutková zjištění než soud prvního stupně", a že porušil "zásadu dvojinstančnosti, právo žalované na spravedlivý proces a princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí". Žalovaná dále dovozuje, že výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu podle ustanovení §133 až 135 o.s.ř., neboť žalovaná "v žádném případě" nemohla vědět o uvolnění pracovní pozice asistentky ředitele v rámci rozhodného období od 29.3. do 31.3.2004, když J. P. požádala o přeřazení z její pracovní pozice asistentky ředitele teprve dne 7.4.2004 (a téhož dne byla její žádost ředitelem úřadu práce schválena), přičemž rozsudek soudu prvního stupně "neobsahuje žádný názor, že by se o výběrovém řízení na uvedenou pozici hovořilo již od 25.3.2004, jak uvedl odvolací soud". Žalovaná dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu ve skutečnosti změnil rozsudek soudu prvního stupně, když naprosto odlišným způsobem vymezil obsah právního vztahu žalobce a žalované, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl Úřad práce Brno - město zrušen a výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zařazených u něho přešla na nově zřizovaný Úřad práce České republiky (srov. §1 odst.1, §6 odst.2 a §8 zákona č. 73/2011 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že byla zrušena organizační složka státu, která za Českou republiku v řízení dosud vystupovala, dovolací soud pokračoval v řízení s Úřadem práce České republiky jako organizační složkou státu, příslušnou v projednávané věci za Českou republiku jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo uveřejněno pod č. 128 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, dospěl - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žaloba je důvodná, neboť žalobce se sice stal pro zaměstnavatele z důvodu organizačních změn nadbytečným zaměstnancem, že však před podáním výpovědi nesplnil vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce. Soudy obou stupňů tedy dospěly - i když zčásti na základě odlišného právního posouzení - při vymezení práv a povinností účastníků ke shodným závěrům, a proto je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.
Dovolání žalované není v projednávané věci přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již z toho důvodu, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 23.10.2008 č.j. 49 C 124/2004-254 rozhodl ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 2.3.2006 č.j. 49 C 124/2004-138, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30.10.2007 č.j. 15 Co 344/2006-163 zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže - jak výslovně uvádí ustanovení §237 odst.3 část věty za středníkem o.s.ř. - být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že nemá oporu v obsahu spisu jeho skutkové zjištění, podle kterého "v rozhodném období měla být nabídková povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce splněna minimálně ohledně místa asistenta ředitele", a že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 a §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je zřejmé, že nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, jaká doba je rozhodná pro posouzení toho, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci - jako hmotněprávní předpoklad pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí - povinnosti vyplývající z ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce. Protože tuto otázku vyřešil jinak než již ustálená judikatura soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dne 31.3.2004 - posuzovat (srov. též §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb. a č. 46/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2004 (dále též jen "zák. práce").
Podle ustanovení §46 odst.2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele a její splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou "přímus" zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce.
Jestliže zaměstnavatel má v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné, je podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci přechod na práci pro něj vhodnou s ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadne. Výpověď z pracovního poměru proto může zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.
Jinou pro zaměstnance vhodnou prací se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. §37 odst. 5 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci způsobilý vykonávat. Z toho, že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Lze tedy za vhodnou práci ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce považovat popřípadě i takovou práci, při níž není zcela využito kvalifikace zaměstnance. Vhodnou prací není ovšem taková práce, kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, pro své omezené schopnosti nebo pro nedostatek kvalifikace, jestliže kvalifikaci nemůže získat předchozí průpravou. Za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. a) a b) zák. práce nelze považovat získávání schopností a kvalifikace náročnými způsoby, např. absolvováním školy, vyučením v oboru apod. (srov. též závěry uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 787/2004).
Zaměstnavatel nemá ve smyslu ustanovení §46 odst.2 písm.a) zák. práce možnost zaměstnance dále zaměstnávat jen tehdy, jestliže pro něj nemá v místě dosavadního výkonu práce nebo v jeho bydlišti žádnou práci nebo jestliže má jinou práci, která však pro zaměstnance není podle výše uvedených hledisek vhodná.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. například ustanovení §240 odst.1 a 3 zák. práce). Výklad právní otázky, jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi z pracovního poměru soud zkoumá podle stavu v době výpovědi. Protože právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, je třeba splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zkoumat podle stavu ke dni, v němž byla zaměstnanci ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, popřípadě v němž se podle tohoto ustanovení považuje za doručenou. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že "za rozhodné období pro splnění nabídkové povinnosti je třeba považovat zejména období od přijetí organizační změny do dání výpovědi, tedy období od 29.3.2004 do 31.3.2004", je tedy chybný.
Zaměstnavatel nemusí být v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí vždy veden při plnění povinností uložených mu ustanovením §46 odst.2 zák. práce poctivým záměrem. Ukáže-li se, že zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zák. práce (k tomu, co se rozumí takovým zneužitím práva, srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000), nemůže výpověď z pracovního poměru požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon [§242 odst.1 písm.a) zák. práce]; o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004 uveřejněném pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5.1.2011 sp. zn. 21 Cdo 4875/2009).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud měl posuzovat otázku, zda zaměstnavatel splnil vůči žalobci tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zák. práce podle stavu, jaký tu byl v době výpovědi, tedy podle stavu ke dni 31.3.2004, kdy výpověď z pracovního poměru byla doručena žalobci. Kdyby bylo zjištěno, že zaměstnavatel v té době neměl pro žalobce žádné vhodné pracovní místo, měl se odvolací soud zabývat též tím, zda zaměstnavatel - jak uváděl soud prvního stupně - nebyl v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí veden při plnění povinností uložených mu ustanovením §46 odst.2 zák. práce poctivým záměrem a zda jeho jednání v tomto směru nepředstavovalo zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá a §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu