ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4537.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4537/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, náměstí Minoritů č. 13, proti žalovaným 1) R. H., zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č. 1a, 2) Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje v Ostravě, ul. 30. dubna č. 24, o nařízení předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 26 Nc 181/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011 č.j. 56 Co 185/2011-52, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č. 1a.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 27.4.2010 u Okresního soudu v Bruntále proti R. H. a "Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Obvodnímu oddělení Krnov" (doplněným podáními ze dne 21.5.2010 a ze dne 30.6.2010) se žalobkyně domáhala, aby bylo nařízeno předběžného opatření, jímž by bylo uloženo žalované 2) vrátit žalobkyni psa označeného jako "pes pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem na levé straně slabin" a žalované 1) snášet, aby tento pes byl u žalobkyně. V návrhu vylíčila okolnosti, za nichž se v listopadu 2009 psa ujala, pečovala o něj a zvykla si na něho a za nichž jí byl pes dne 24.4.2010 odebrán Policií České republiky pro "potřeby trestního stíhání". I když byla trestní věc odložena a i když pes jako věc již nebyl k dalšímu řízení potřebný, žalobkyni nebyl vrácen, ačkoliv je jeho vlastníkem. Podle Policie České republiky však nebylo možné určit, kdo je vlastníkem psa, a proto byl uložen do úschovy u Okresního soudu v Bruntále. Protože pes v soudní úschově strádá, požaduje žalobkyně nařízení požadovaného předběžného opatření "za účelem úpravy poměrů účastníků, jelikož výkon soudního rozhodnutí by byl ohrožen".
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově usnesením ze dne 13.1.2011 č. j. 26 Nc 181/2010-33 zastavil řízení o nařízení předběžného opatření a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. pro překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 a §167 odst. 2 o.s.ř.) ve vztahu k žalované 1) a pro nedostatek procesní způsobilosti ve vztahu k žalované 2). Překážku věci rozsouzené podle soudu prvního stupně představuje usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.7.2010 č.j. 23 C 143/2010-18, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.8.2010, č.j. 56 Co 397/2010-35, a nabylo právní moci dne 29.10.2010.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.5.2011 č. j. 56 Co 185/2011-52 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. Leopolda Petřiče. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k žalované 1) brání ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. překážka věci rozsouzené a že žalovaná 2) nemá právní subjektivitu, neboť není právnickou osobou ve smyslu ustanovení §118 občanského zákoníku a zákon jí nepřiznává ani způsobilost být účastníkem řízení před soudem podle ustanovení §19 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu v části týkající se žalované 1) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že překážka věci rozsouzené není v tomto případě dána, neboť návrhy na předběžné opatření učinila v jiné době, s jiným rozhodujícím skutkovým stavem, k jinému soudu a na ochranu jiného práva, i když účastníci řízení jsou stejní. Návrh na vydání předběžného opatření podala dne 27.4.2010 u Okresního soudu v Bruntále v době, kdy pes ještě nebyl v soudní úschově, o níž bylo rozhodnuto až dne 14.6.2010 (pravomocně ke dni 2.8.2010). Soud prvního stupně - protože nedůvodně vyslovil svoji místní nepříslušnost - nerozhodl o věci neprodleně do 7 dnů, ale až po uplynutí 9 měsíců, a nemůže proto s odvoláním na ustanovení §75c odst. 4 o.s.ř. věc posuzovat podle skutkového stavu ke dni rozhodnutí (13.1.2011); správně měl vycházet ze skutkového stavu ke dni 27.4.2010, kdy byl návrh na předběžné opatření podán a kdy ještě pes nebyl v soudní úschově. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu (v napadené části) a aby věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že závěry soudů o překážce věci pravomocně rozsouzené jsou správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde (v části napadené dovoláním) o usnesení, proti němuž je podle ustanovení §239 odst. 2 písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2005 sp. zn. 29 Odo 762/2004, které bylo uveřejněno pod č. 71 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst.5, §167 odst.2 a §174 odst.1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o.s.ř.). Podle ustálené judikatury soudů platí překážka věci pravomocně rozsouzené i pro řízení o návrhu na předběžné opatření (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.6.2008 sp. zn. 29 Cdo 841/2007, které bylo uveřejněno pod č. 112 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.7.2010 č.j. 23 C 143/2010-18 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.8.2010 č.j. 56 Co 397/2010-35 jednak byl zamítnut návrh žalobkyně podaný dne 7.7.2010 u Okresního soudu v Ostravě na vydání předběžného opatření, aby žalovaná 1) byla povinna strpět, že pes identifikovaný jako "pes pohlaví samec, rasy Peruánský naháč velký,data vrhu, pojmenovaný A. N. B., bez srsti vyjma hnědavého porostu mezi ušima, slyšící na jméno A., s vytetovaným číslem na levé straně slabin" bude v péči žalobkyně do pravomocného rozhodnutí ve věci, jednak bylo zastaveno řízení o návrhu žalobkyně požadující vrácení psa vůči žalované 2); z odůvodnění usnesení je zřejmé, že žalobkyně požadovala nařízení předběžného opatření s odůvodněním, že je vlastnicí tohoto psa, který jí byl odebrán Policií ČR pro potřeby trestního řízení, že pes byl uložen do soudní úschovy poté, co trestní věc byla odložena, neboť nebylo možné určit, kdo je jeho vlastníkem, že v soudní úschově pes strádá a že proto je třeba zatímně upravit poměry mezi účastníky, a to i z hlediska ohrožení případného výkonu rozhodnutí.
Z porovnání obsahu návrhu na předběžné opatření ze dne 27.4.2010 s návrhem na předběžné opatření ze dne 7.7.2010 je nepochybné, že v obou případech byly návrhy na nařízení předběžného opatření uplatněny proti týmž žalovaným s odkazem na shodná skutková tvrzení a že obsahovaly i stejné návrhy toho, jak má být ve věci ve vztahu k jednotlivým žalovaným rozhodnuto (žalobní petity). Jedná se tedy o totožnou věc. Na závěru o totožnosti věci nemůže nic změnit ani námitka žalobkyně, že návrh na nařízení předběžného opatření podaný dne 27.4.2010 byl oproti návrhu podanému dne 7.7.2010 uplatněn za stavu, kdy pes dosud nebyl uložen v soudní úschově. Tato okolnost se totiž netýká skutkových tvrzení, která by odůvodnila vydání předběžného opatření, ale představuje právní důvod, pro který byl návrh na předběžné opatření ve věci 23 C 143/2010 vedené u Okresního soudu v Ostravě zamítnut. Nerozhodné je i to, že návrh na vydání předběžného opatření ze dne 27.4.2010 byl podán u Okresního soudu v Bruntále, zatímco návrh na vydání předběžného opatření ze dne 7.7.2010 uplatnila žalobkyně u Okresního soudu v Ostravě.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady které spočívají v paušální odměně ve výši 500,- Kč [srov. §9, §13 odst.1, §14 odst. 2, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) advokát JUDr. Leopold Petřič osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 160,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 1) náklady v celkové výši 960,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu