ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4540.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4540/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. O. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalované UNITED BUSINESS a.s., se sídlem v Brně, Bohunická č. 24/519, IČO 26222990, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 24, o 481.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 209/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. července 2010 č.j. 35 Co 495/2009-207, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku okresního soudu tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 121.800,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá ; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.964,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 24.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované (resp. jejímu právnímu předchůdci) uložena povinnost zaplatit mu 481.600,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, jako roční prémii za rok 2002 ve výši 261.600,- Kč, cílovou roční prémii za rok 2002 ve výši 100.000,- Kč a roční výkonnostní bonus za měsíce leden až duben 2004 ve výši 120.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval ve funkci generálního ředitele, z níž byl ke dni 11.9.2002 odvolán, a téhož dne byl jmenován do funkce výkonného ředitele. Mzdové podmínky žalobce byly upraveny ve smlouvách o mzdových a pracovních podmínkách ze dne 2.1.2002 a ze dne 11.9.2002. Kromě základní mzdy 54.500,- Kč měl žalobce dohodnutou i pobídkovou složku mzdy, která byla tvořena měsíční prémií ve výši 40% základní mzdy, roční prémií ve výši 40% základní mzdy a roční cílovou prémií. Na základě rozhodnutí představenstva žalované ze dne 25.2.2003, které projednávalo hospodářské výsledky, nebyla zaměstnancům vyplacena ani jedna z prémií, žalobci byla vyplacena mimořádná roční odměna ve výši 150.000,- Kč. Žalobce je však toho názoru, že tímto snížením roční a roční cílové prémie žalovaná porušila „čl. VI. odst. 1 písm. b) a c)“ a „čl. VI. 2“ smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách, neboť jednak „ze zápisu z řádného zasedání představenstva žalované nevyplývají žádné výtky vůči plnění pracovních povinností žalobce“, a jednak „byl splněn plánovaný hospodářský výsledek za rok 2002 a byly splněny všechny ukazatelé stanovené v plánu hospodaření“, ani „nedošlo k výrazným plošným změnám cen vstupních surovin“. Ohledně mzdových podmínek pro rok 2004 žalobce uvedl, že tyto byly upraveny smlouvou o mzdových a pracovních podmínkách ze dne 26.1.2004, podle nichž byla měsíční mzda stanovena na 55.000,- Kč, k měsíční mzdě náleželo osobní ohodnocení ve výši 20.000,- Kč a byl rovněž sjednán „roční bonus odměny a ostatní požitky“ ve výši 40% dosažené roční mzdy. „Výplata ročního bonusu byla podmíněna splněním úkolů č. 1 a 2 obsažených v prémiovém listu, který měl být nedílnou součástí přílohy. Tento prémiový list však nebyl součástí smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách ze dne 26.1.2004 a „neexistoval ani v době ukončení pracovního poměru“ žalobce dohodou, tj. ke dni 30.4.2004. Žalobce namítá, že „tuto okolnost nelze dávat k tíži žalobce, protože bylo na žalované, aby prémiový list vyhotovila“, a dovozuje, že „roční výkonnostní bonus, resp. jeho poměrná část, mu náleží“, neboť „si není vědom toho, že by přinejmenším první 4 měsíce roku 2004 nebyly splněny jakékoliv hospodářské ukazatele žalovaného, zejména plán výroby a tržeb“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20.5.2009 č.j.16 C 209/2005-136 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 121.800,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 359.800,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu zamítl, a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 25.568,50 Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Podle názoru soudu prvního stupně bylo nutné posoudit, zda nároky uplatněné žalobcem mají charakter nárokové či nenárokové složky mzdy, přičemž vycházel z názoru, že „při uplatnění nárokových a nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy ve spojitosti s pracovním výkonem zaměstnance“. Dovodil, že „obě smlouvy o mzdových nárocích žalobce platné pro rok 2002 obsahují zcela přesný mechanismus pro určení výše pobídkových složek mzdy, a to roční a cílové roční prémie“, a dospěl k závěru, že roční prémie za rok 2002 byla „zcela konkrétně určená“ jako 40% základní mzdy, a splnil-li žalobce „dle provedených listinných důkazů i další podmínky“ pro její přiznání, pak žalobci „může být vyhověno do 40% z měsíční mzdy, tedy co do částky 21.800,- Kč a nikoli do žalobcem navrhovaného 12-ti násobku měsíční mzdy a z něj počítané 40% prémie“. Ohledně výše roční cílové prémie žalobce vycházel soud prvního stupně ze stejných „závěrů dokazování“ a přiznal žalobci 100.000,- Kč jako „nárok na 1% za každý 1 milion Kč o které byl hospodářský plán překročen“. Při zkoumání zda má žalobce nárok na tzv. roční bonus za rok 2004, resp. jeho poměrnou část za 4 měsíce, vycházel soud prvního stupně ze „smlouvy o mzdových a pracovních nárocích žalobce v pozici výkonného ředitele žalované pro rok 2004“, v níž byl tento roční bonus charakterizován jako „roční složka mzdy uplatněná za účelem přímé zainteresovanosti zaměstnance na výkonu pro firmu a podmíněného splněním úkolů č. 1 a č. 2, které měly být součástí prémiového listu jako přílohy smlouvy“. Toto plnění připadá podle názoru soudu prvního stupně v úvahu „při faktickém ročním výkonu pracovní činnosti pro zaměstnavatele“, pro „krátkodobé zainteresování zaměstnance při plnění pracovních úkolů“ bylo ve smlouvě „koncipováno měsíční osobní ohodnocení ve výši 20.000,- Kč k základní mzdě 55.000,- Kč“. Za významnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že „prémiový list nebyl pro účely smlouvy vůbec vyhotoven a nestal se součástí smlouvy“ a dospěl tak k závěru, že ani na vyplacení poměrné části ročního bonusu ve výši 120.000,- Kč žalobce nárok nemá.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13.7.2010 č.j. 35 Co 495/2009-207 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 359.800,- Kč potvrdil, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 121.800,- Kč s úroky z prodlení, jej změnil tak, že žalobu zamítl a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před okresním soudem 51.137,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 65.008,60 Kč „u JUDr. Pavla Dejla“. Ohledně nároku na roční prémii a roční cílovou prémii za rok 2002 vycházel odvolací soud z čl. VI.1 a VI. 2 smluv o mzdových podmínkách, které stanoví ukazatele, „jejichž naplnění je třeba pro vznik nároku na prémie“, a dovodil, že kromě ukazatelů, kterými jsou hospodářské výsledky žalované za rok 2002, jež „odvisí přímo od výkonnosti zaměstnanců“ – tedy jejich pracovního úsilí, je zde uveden i demonstrativní výčet dalších ukazatelů, jež závisí na ekonomické situaci na trhu. Z tohoto důvodu „vznik nároku žalobce na roční prémii a roční cílovou prémii za rok 2002 byl odvislý od rozhodnutí představenstva a prémie tak „měly povahu pouze nenárokové složky mzdy“. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalované nevznikla povinnost k výplatě těchto nároků žalobci, neboť představenstvo žalované „rozhodlo o nevyplacení ročních prémií a ročních cílových odměn v celém koncernu“, rozhodlo „toliko o vyplacení mimořádných odměn“ některým manažerům, což však představuje jiný než žalobcem uplatněný nárok. Ohledně poměrné části za období leden až duben 2004 ročního výkonnostního bonusu za rok 2004 vycházel odvolací soud z čl. VI.1 a 2 smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách ze dne 26.1.2004 a dovodil, že způsob výpočtu výše ročního bonusu byl sjednán zcela jednoznačně a dostatečně určitě, přičemž bylo třeba zkoumat naplnění ukazatelů, podmiňujících výplatu tohoto ročního bonusu. Vzhledem ke skutečnosti, že prémiový list, v němž měly být ukazatele definovány, nebyl žalovanou vyhotoven, nemohl soud přezkoumat, „zda došlo k naplnění nezbytných předpokladů pro vznik tohoto nároku žalobce“. Odvolací soud proto v této souvislosti dospěl k závěru, že ačkoli žalovaná jako zaměstnavatel porušila povinnost vyhotovit prémiový list, nelze se nápravy „domáhat žalobou zaměstnance na výplatu pobídkové složky mzdy, když objektivně neexistují hodnotící ukazatele nezbytné pro vznik tohoto nároku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podává do všech jeho výroků, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ohledně požadovaného nároku na roční prémii a roční cílovou prémii žalobce namítá, že je zcela běžné, že se zaměstnanci „v řídících funkcích motivují pro dosažení nadstandardních výkonů a hospodářských výsledků zvláštními mzdovými podmínkami“, proto by podle jeho názoru bylo zcela v rozporu s dobrými mravy, aby „poté, co zaměstnanec pro zaměstnavatele řádně a s veškerým nasazením pracuje“, „představenstvo rozhodlo, že mu nic nevyplatí, protože v celém koncernu došlo k rozkolísaným hospodářským výsledkům“, neboť žalobce „nemohl ovlivnit plnění hospodářských výsledků v koncernu“, naopak mohl ovlivnit – a také „velice výrazně ovlivnil“- hospodářské výsledky ve společnosti Pekárna Liberec a.s. Má za to, že v průběhu řízení prokázal, že splnil veškeré podmínky pro vyplacení nárokové části mzdy“. Vztáhnout na žalobce neuspokojivé výsledky jiných podniků koncernu je podle jeho názoru „výslovně v rozporu s dobrými mravy“ a „takový právní úkon žalované by měl být považován za absolutně neplatný“. K nároku na zaplacení poměrné části ročního bonusu za rok 2004 dovolatel dále uvádí, že „při uzavírání smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách z 26.1.2004 mezi ním jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem nešlo o nic jiného než ho stimulovat mimořádnými složkami mzdy k maximálním výkonům ve vedoucí funkci“, proto je ve smlouvě „jasně stanoveno“, že žalobci bude vyplácen roční výkonnostní bonus ve výši 40% z dosažené mzdy, a že, pokud žalovaná skutečně prémiový list nevyhotovila, pak si její chování vysvětluje tak, že „byla srozuměna“ s tím, že bude žalobci vyplácet roční výkonnostní bonus a „neměla důvod prémiový list vyhotovovat“, „v horším případě“, že prémiový list nevyhotovila úmyslně, neboť pouze „příslibem“ ročního výkonnostního bonusu stimulovala žalobce k „mimořádnému pracovnímu nasazení a výsledkům, aniž by kdy měla v úmyslu ho za dosažené pracovní výsledky“ odměnit. Žalobce je přesvědčen, že mu „náleží poměrná část, a to s ohledem na jeho postavení vedoucího pracovníka“. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, neboť podle jejího názoru nemá zásadní právní význam, jestliže žalobce „nesouhlasí spíše se skutkovými zjištěními“, z nichž odvolací soud vychází, a aby dovolání žalobce proti měnícímu výroku odvolacího soudu ohledně posouzení nároku žalobce na roční prémii a roční cílovou prémii za rok 2002, směřují-li všechny námitky žalobce proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a poté, co usnesením ze dne 16.12.2010 č.j. 21 Cdo 4540/2010-226 rozhodl, že v řízení bude na místě dosavadní žalované BAKEREST a.s., se sídlem v Liberci 30 – Vratislavicích, Radlická č. 1107, IČO 49902555, pokračováno s UNITED BUSINESS a.s. se sídlem v Brně, Bohunická č. 24/519, IČO 26222990, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobce v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 359.800,- Kč s úroky z prodlení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. – zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Především tak dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (např., že v čl. V. smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách z 26.1.2004 je jasně stanoveno, že žalobci náleží roční výkonností bonus ve výši 40% z dosažené mzdy, a že pokud žalovaná nevyhotovila prémiový list, pak lze její chování „vysvětlit pouze tak, že neměla důvod prémiový list vyhotovovat, protože byla srozuměna s tím, že žalobci bude vyplácet roční bonus ve výši 40% dosažené roční mzdy, protože v podstatě žádné úkoly, kterými by podmínila výplatu bonusu, nestanovila“, „v horším případě“, že žalovaná prémiový list nevyhotovila „úmyslně“ a „příslibem ročního výkonnostního bonusu v zásadě podvodně stimulovala žalobce k mimořádnému pracovnímu nasazení a výsledkům, aniž by kdy měla v úmyslu ho za dosažené pracovní výsledky přislíbeným ročním bonusem odměnit“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Protože však tyto námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Protože dovolání žalobce v části směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce v části směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba do částky 121.800,- Kč, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na vyplacení mimořádných odměn a prémií za roky 2002 a 2004 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v té době účinném - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění v té době účinném – dále jen „zák. o mzdě“.
Podle ustanovení §111 odst. 1 zák. práce zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda nebo plat podle zvláštního právního předpisu.
Podle ustanovení §4 odst. 1 a 2 zák. o mzdě přísluší zaměstnanci za vykonanou práci mzda, kterou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalobce pracoval u žalované do 10.9.2002 ve funkci generálního ředitele a ode dne 11.9.2002 do 30.4.2004, kdy jeho pracovní poměr skončil dohodou, ve funkci výkonného ředitele. Jeho mzdové podmínky byly upraveny „smlouvou o mzdových a pracovních podmínkách pro rok 2002“ ze dne 2.1.2002 a následně ze dne 11.9.2002. Žalobci byla přiznána základní mzda ve výši 54.500,- Kč a pobídková složka mzdy, kterou tvořily čtvrtletní (resp. měsíční) prémie ve výši 40% ze základní mzdy, roční prémie ve výši 40% ze základní mzdy a roční cílová prémie. Tyto prémie byly upraveny v čl. VI. 1 písm. b) a c) a v čl. VI.2, v nichž byly rovněž stanoveny „ukazatele“ jejichž naplnění bylo třeba pro vznik nároku na prémie. Na základě rozhodnutí představenstva žalované na zasedání dne 25.2.2003 nebyly roční prémie a roční cílové prémie za rok 2002 zaměstnancům vyplaceny. Žalobce uplatňuje nárok na vyplacení roční prémie a roční cílové prémie, neboť podle jeho názoru byly splněny všechny ukazatele, které zakládaly jeho nárok na prémie a rovněž „nenastaly žádné výhrady k jeho práci“.
Žalobce sice v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že dovolání podává mimo jiné z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, která byla podkladem závěru o tom, že „žalované nevznikla povinnost k výplatě požadovaných nároků (roční prémie a roční cílové prémie) žalobci“, neboť se nejednalo o nárokovou složku mzdy, ale že tato byla „odvislá od rozhodnutí představenstva“. Podstatou jeho námitek - jak ostatně sám v dovolání uvádí - je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda mimořádné prémie vyplácené zaměstnavatelem spočívající v roční prémii ve výši 40% ze základní mzdy a roční cílové prémii představují v předmětné věci nárokovou či nenárokovou pobídkovou složku mzdy; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění, která byla podkladem závěru o povaze nároku na roční prémii a roční cílovou prémii za rok 2002, že tyto nároky mají povahu pouze nenárokové složky mzdy, neboť sice „procentuelně se odvíjí od dosaženého hospodářského výsledku“, avšak jsou „odvislé od rozhodnutí představenstva – orgánu žalované“, které „zohledňuje i ostatní ukazatele“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování provedených v řízení - z výslechu účastníků a z listinných důkazů (zejména ze „smlouvy o mzdových a pracovních podmínkách pro rok 2002“ ze dne 2.1.2002 a 11.9.2002, z nichž je patrno, že v čl. VI. 1 písm. b) a c) a čl. VI. 2 jsou stanoveny ukazatele, jejichž naplnění je třeba pro vznik nároku na prémie, že tyto ukazatele jednak „odvisí přímo od výkonnosti zaměstnanců žalovaného, tj. jsou ovlivnitelné jejich pracovním úsilím“, tedy jde o hospodářské výsledky žalovaného, a jednak jde o demonstrativní výčet ukazatelů, které závisí na „ekonomické situaci na trhu – např. na cenách vstupních surovin nezbytných pro výrobu žalovaného – obilí, mouka apod.“; a ze zápisu z řádného zasedání představenstva žalované z 25.2.2003, z něhož vyplývá, že představenstvo „rozhodlo o nevyplacení ročních prémií a ročních cílových odměn v celém koncernu“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.; a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud měl přihlédnout zejména ke skutečnosti, že prokázal, že „splnil veškeré podmínky pro vyplacení nárokové části mzdy, které závisely na jeho osobě“, tedy že jednak „splnil plánovaný hospodářský výsledek za kalendářní rok 2002“ pro výplatu roční prémie ve výši 40% ze základní mzdy a že splnil rovněž „ukazatele stanovené v plánu hospodaření“ Pekárny Liberec a.s. pro výplatu roční cílové prémie, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování určené z částky 481.600 Kč, tedy z předmětu řízení tvořeného součtem dílčích částek 359.800,- Kč a 121.800,- Kč, o nichž rozhodoval odvolací soud, ve výši 23.466,- Kč (srov. §17 odst. 1 písm. a/, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. - dále jen „vyhlášky“). Protože nárok na náhradu nákladů řízení v případě zamítnutí částky 121.600,- Kč se řídí ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo dovolání ohledně částky 359.800,- Kč odmítnuto, je dán ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn 21 Cdo 2989/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč 2007, pod č. 13); poměrná část odměny za zastupování ve výši tří čtvrtin, odpovídající dílčímu předmětu dovolacího řízení 359.800,- Kč, tj. částka 17.600,- Kč, proto musí být snížena na polovinu, na částku 8.800,- Kč (§14 odst. 1 vyhlášky), zatímco poměrná část odměny ve výši ve výši 5866,- Kč odpovídající předmětu řízení 121.800 Kč, přísluší zcela. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. §16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 14.670,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a 399/2010 Sb.), tedy celkem v částce 14.970,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Pavel Dejl osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k celkovým nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměn za zastupování advokátem a paušálních částek náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z těchto odměn a náhrad ve výši 2.994,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.). Protože dovolání žalobce do věci samé bylo zčásti zamítnuto a z části odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto nákly žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17.964,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu