ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.468.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 468/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) J. H. a b) I. H. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem v Kolíně, Karolíny Světlé č. 150, proti žalované M. Č. , zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 98, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 206/2009, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2010 č.j. 20 Co 153/2010-77, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že "na domě čp. 123 v Kolíně I a stavební parcele č. 171, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 12284 pro k.ú. a obec Kolín u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín nevázne zástavní právo pro žalovanou, jehož vklad byl povolen a zapsán katastrálním úřadem v Kolíně dne 23.2.2000 pod č. V 2-90/00". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, že zástavní smlouva, kterou uzavřela dne 13.1.2000 žalovaná jako zástavní věřitelka a P. H. "jako zástavní dlužník a zástavce" k zajištění pohledávky ve výši 2.000.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996, je neplatná, neboť dohodou o zrušení zástavního práva ze dne 8.7.1998 bylo potvrzeno splacení dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 a zástavní právo tak zaniklo. Protože pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, ke dni 13.1.2000 neexistovala, nemohlo vzniknout ani uvedené zástavní právo.
Žalovaná namítala, že zástavní smlouvou ze dne 13.1.2000 zřizované zástavní právo "se váže" ke smlouvě o půjčce ze dne 10.7.1998, kterou byla nahrazena původní smlouva ze dne 15.5.1996; i když je v zástavní smlouvě uvedeno datum 15.5.1996, jedná se o chybu v psaní a ze zástavní smlouvy je zřejmé, jaký dluh byl zajištěn. Podle názoru žalované nejsou žalobci věcně legitimováni, když "věcně legitimován ke sporu je zástavní dlužník a zástavní věřitel".
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19.2.2007 č.j. 8 C 53/2006-69 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 16.506,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Najmana. Poté, co dovodil, že žalobci jsou ve sporu věcně legitimováni a že mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, z provedeného dokazování zjistil, že zástavní právo zřízené k zajištění půjčky ze dne 15.5.1996 zaniklo na základě dohody ze dne 8.7.1998, uzavřené mezi žalovanou a P. H., podle níž byl dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 "zcela uhrazen". Následně byla uzavřena dne 13.1.2000 další zástavní smlouva, která se "vázala ke smlouvě o půjčce ze dne 10.7.1998, kde v čl. IV je uvedeno, že by měla nahrazovat smlouvu ze dne 15.5.1996 než bude sjednána nová zástavní smlouva". Podle soudu prvního stupně není datum 15.5.1996 uvedené v zástavní smlouvě ze dne 13.1.2000 pouhým "překlepem", naopak, "projev účastníků zástavní smlouvy je zcela jednoznačný, neboť zajištěná pohledávka byla shodným datem označena hned ve třech odstavcích smlouvy, a to jako smlouva o půjčce ze dne 15.5.1996". Protože ani "z dalších ustanovení smlouvy nevyplývá, že by měla být zajištěna zcela jiná pohledávka než uvedená ve smlouvě", sporné zástavní právo nevzniklo.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.7.2007 č.j. 20 Co 328/2007-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě odvolacího řízení 17.197,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Najmana. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci jsou ve věci legitimováni, neboť "nabyli nemovitosti, na nichž bylo zřízeno zástavní právo". Protože zástavní smlouva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být podle odvolacího soudu "určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán". Účastníci zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 "přesně určili", že zřizované zástavní právo zajišťuje pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996. Zástavní právo nemohlo vzniknout, když dohodou o zrušení zástavního práva ze dne 8.7.1998 bylo prokázáno, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 byla uhrazena a že tedy v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29.4.2009 č.j. 21 Cdo 26/2008-109 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že při výkladu ujednání obsažených v zástavní smlouvě ze dne 13.1.2000 bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 v té době byla (podle dohody ze dne 8.7.1998 měla být) "zcela uhrazena" a že tedy její účastníci neměli (nemohli mít) hospodářský důvod ("kausu") zajišťovat již zaniklou pohledávku, jakož i ke skutečnosti, že podle smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998 žalované vznikla (měla vzniknout) nová "nesplacená" pohledávka z půjčky ve stejné výši (2.000.000,- Kč), která měla být zajištěna stejně jako půjčka ze smlouvy ze dne 15.5.1996 (zástavním právem ke stejným nemovitostem). Je tedy zřejmé, že účastníci zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 neměli (nemohli mít) vůli zajistit zástavním právem již zaniklou pohledávku z půjčky ze smlouvy ze dne 15.5.1996, ale novou "nesplacenou" pohledávku z půjčky ze dne 10.7.1998. Uvedené posouzení nelze podle dovolacího soudu odmítat s odůvodněním, že "určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán". Odvolací soud totiž nevzal náležitě v úvahu, že "z textu listiny" může vyplývat pouze použité "jazykové vyjádření" smlouvy a nikoliv také vůle účastníků nebo další skutečnosti rozhodné pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku; na to, jakou měli účastníci při uzavření vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
Okresní soud v Kolíně poté rozsudkem ze dne 13.10.2009 č.j. 12 C 206/2009-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 96.059,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Matějíčka. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu dospěl k závěru, že při sepisu zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 došlo k "opakované chybě v psaní", neboť v ní byl uveden jako datum půjčky den 15.5.1996, zatímco zajišťovaná pohledávka vznikla ze smlouvy o půjčce ze dne 19.6.1998, taková vada smlouvy však nemůže sama o sobě způsobit neplatnost právního úkonu, lze-li výkladem zjistit obsah smlouvy. Protože z výkladu vůle jednajících účastníků vyplývá, že předmětem zajištění byla (mohla být) pouze půjčka ze dne 19.6.1998, zástavní smlouva byla pro její účastníky srozumitelná a určitá.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.7.2010 č.j. 20 Co 153/2010-77 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 32.939,- Kč; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.210,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Matějíčka. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že vůle účastníků zástavní smlouvy směřovala k zajištění "jediné existující pohledávky, a to pohledávky 2.000.000,-Kč z nově uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998", když "z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že účastníci zástavní smlouvy se domnívali, a jejich vůle směřovala pouze k tomu, že takto uzavřenou zástavní smlouvou zajistí nově vzniklou pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998". Námitku žalobců, že zástavní smlouva je neplatná, protože P. H. nebyl vlastníkem reálných podílů na nemovitostech (pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11.5.2006 č.j. 11 C 1445/2000-124 bylo určeno, že vlastníkem těchto podílů je M. F., neboť smlouva, kterou nabyl tyto podíly P. H. byla relativně neplatná), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že v době uzavření předmětné zástavní smlouvy byl P. H. zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník podílů na těchto nemovitostech a že žalovaná jako zástavní věřitel přijala zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn podíly zastavit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Namítají, že zástavní smlouvou ze dne 13.1.2000 měli účastníci smlouvy "v úmyslu původní zástavní smlouvu, která zajišťovala půjčku ze dne 15.5.1996, rozšířit na P. H. nově nabyté reálné podíly na předmětných nemovitostech", neboť se "mylně domnívali, že původní zástavní smlouva zajišťuje i nově vzniklý dluh"; motivem a důvodem k uzavření této zástavní smlouvy tedy bylo rozšíření stávajícího zástavního práva vztahujícího se k půjčce ze dne 15.5.1996 a o tom, že účastníci neměli v úsmyslu zajistit zástavním právem pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998, svědčí i datum splatnosti půjčky uvedené v zástavní smlouvě dne 31.12.2015, který odpovídá závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996. Žalobci dále namítají, že zástavní smlouva ze dne 13.1.2000 je neplatná, neboť P. H. nebyl vlastníkem předmětných "reálných podílů na nemovitostech" a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který věc posoudil podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) a který dovodil, že věc byla odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, když uvedené ustanovení lze aplikovat pouze tehdy, je-li zástavou movitá věc.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobci a) a b) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) patří (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky. Zajišťovaná pohledávka musí být ve smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobců - k závěru, že "vůle účastníků zástavní smlouvy směřovala k zajištění jediné existující pohledávky, a to pohledávky 2.000.000,-Kč z nově uzavřené smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998, neboť její účastníci nemohli mít hospodářský důvod zajišťovat již zaniklou pohledávku z půjčky ze smlouvy ze dne 15.5.1996", nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Důvodná není ani námitka žalobců, že by se ustanovení §151d občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) vztahovalo pouze na případy, kdy je do zástavy dána movitá věc. Judikatura soudů dospěla již dříve k názoru, že, i když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře; za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) mohlo zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) a b) podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci a) a b) s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu