ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4877.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4877/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. Š. , zemřelé dne 27. února 1990, , za účasti 1) A. K. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská č. 15, 2) Ing. arch. I. S. , 3) MUDr. M. S. , 4) MUDr. L. Š. , všech zastoupených JUDr. Janem Fraňkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova č. 1900, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 D 85/94, o dovolání Ing. arch. I. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2009, č.j. 9 Co 675/2008-78, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9.10.1990, č. j. D 342/90-18, bývalé Státní notářství v Litoměřicích určilo obecnou cenu majetku M. Š., zemřelé dne 27.2.1990 (dále též jen „zůstavitelka), částkou 53.408,- Kčs, výši dluhů 0,- Kčs a čistou hodnotu dědictví částkou 53.408,- Kč; současně schválilo dohodu o vypořádání dědictví po zůstavitelce, kterou uzavřeli zákonní dědicové zůstavitelky – její děti A. K., MUDr. M. S., MUDr. L. Š. a Ing. arch. I. S.
A. K. dne 6.4.1992 navrhla dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce ohledně „pozemků v kat. území Klatovy, zaps. na LV č. 2395, obec a kat. území Klatovy“.
Okresní soud v Litoměřicích, který řízení o dědictví po zůstavitelce dnem 1.1.1993 převzal (srov. čl. II bod 1 zákona č. 263/1992 Sb.), rozhodnutím ze dne 7.6.1994, č.j. D 85/94-40, určil obecnou cenu dodatečného majetku zůstavitelky částkou 73.102,40 Kčs, výši dluhů 0,- Kčs a čistou hodnotu dodatečného dědictví částkou 73.102,40 Kčs; současně schválil dohodu o vypořádání dodatečného dědictví, podle níž zákonní dědicové (pozůstalé děti) „nabyli do vlastnictví každý jednou čtvrtinou nemovitosti, zapsané na LV č. 2395 pro obec a kat. úz. Klatovy, a to parcely č. 2374, 2375 a 2376 v užívání organizace, oceněné na 4.892,40 Kčs, a poz. dcera A. K. kromě toho nabyla do vlastnictví i pozemky, zapsané na LV č. 5920 pro obec a kat. úz. Klatovy, tedy zahradu č. parcely 3948 v soukromém užívání v hodnotě 2.710,- Kčs a pozemky v užívání organizací č. parcel 2751, 3179/1 a 3179/2, celkem v hodnotě 12.092,- Kčs, bez povinnosti cokoliv z tohoto majetku vyplácet svým spoludědicům“.
Odvolání Ing. arch I. S. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.6.2009, č j. 9 Co 675/2008-78, jako opožděné odmítl. Uvedl, že „zjišťování, zda je dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví v zastoupení druhého dohodu, která se svými důsledky blíží odmítnutí dědictví, není potřebné, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat“ a že „v souzené věci je plná moc udělená pozůstalým synem Ing. arch. I. S. podle jejího obsahu plnou mocí všeobecnou, kterou zmocnitel zmocnil zmocněnkyni, aby ho zastupovala ve věcech dědických práv po matce, jakož i dalších pohledávek a nároků týkajících se realit v Klatovech“. Vycházel ze závěru, že „odvolatel byl v řízení o dodatečném projednání dědictví zastoupen účinným způsobem a že mu bylo napadené usnesení řádně doručeno prostřednictvím zvolené zástupkyně a toto usnesení nabylo právní moci“ a že „odvolání je podáno dávno po uplynutí odvolací lhůty“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Ing. arch. I. S. dovolání. Namítá, že „jestliže závěr plné moci ze dne 18.1.1994 účastníka řízení paní MUDr. M. S. zní…týká se zahrady č. 3948 zapsané na LV č. 5920…, nemůže soud dovozovat existenci jakési obecné plné moci pro celé dědické řízení, konkrétně tato plná moc v žádném případě není zplnomocněním pro paní A. K., aby v dědickém řízení zastupovala účastníka paní MUDr. S. v jednáních ohledně jakýchkoliv jiných pozemků, tedy konkrétně pozemků uvedených na první a druhé straně usnesení KS Ústí nad Labem ze dne 26.6.2009“; že „paní A. K. nebyla jako jeden z účastníků předmětného dědického řízení dalším účastníkem paní MUDr. S. zplnomocněna ani k jednání za druhého účastníka řízení, natož k uzavírání dohod a vzdávání se dědického podílu ohledně uvedených pozemků, které na žádné plné moci nebyly zmocnitelkou uvedeny“; že „ještě jednoznačnější a zásadnější porušení zákona shledává v postupu vůči účastníkovi dědického řízení panu Ing. arch. I. S.i“; že „jmenovaný účastník řízení žije dlouhodobě v USA, což bylo dobře známo všem zúčastněným od počátku tohoto dědického řízení, ve spise existuje Ing. S. podepsaná plná moc se všemi potřebnými osobními údaji“; že „první protiprávní fakt spočívá v exspiraci plné moci, udělené s časovým limitem“; že „účastník řízení Ing. arch. I. S. vůbec neobdržel rozhodnutí v meritu věci dědického řízení (a to dodnes), přesto absolutně protiprávně bylo rozhodnutí OS v Litoměřicích ze dne 7.6.1994 opatřeno doložkou právní moci a v předmětné věci bylo postupováno, jako by byla pravomocně rozhodnuta včetně doručení účastníkům“; že „tímto protiprávním postupem byl pan I. S. zbaven svého zákonného práva podání opravného prostředku, čímž byl zkrácen na svých občanských právech garantovaných mu českým právním řádem až po Ústavu ČR“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
MUDr. M. S. a MUDr. L. Š. ve vyjádření k dovolání uvedli, že „se cítí poškozeni na svých právech, a to jak jednáním paní A. K., tak jednáním soudu“.
A. K. ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst.3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka M. Š. zemřela dne 27.2.1990, řídí se dědění i řízení o dědictví po této zůstavitelce i v současné době zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb. (dále též jen „obč. zák.“), zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not.ř.“) a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka byla v době smrti vdova, měla čtyři děti (A. K., Ing. arch I. S., MUDr. M. S. a MUDr. L. Š.) a nepořídila závěť.
Ve spise je založena plná moc ze dne 9.5.1991, podle které „I. J. S.“ zmocnil „svou sestru A. K. (rozenou S.-B.), k urovnání všech dědických práv, pohledávek a nároků, týkajících se realit v Klatovech, které příslušely jeho zesnulé matce M. Š. (rozené S.)“. Pod uvedeným textem plné moci, který je podepsán Ing. arch. I. S., je v anglickém jazyce, s datem 9.5.1991, uvedeno ověření podpisu zastoupeného na plné moci notářkou ve Warwicku. V plné moci je dále uveden údaj o tom, že pověření notářky k úkonu ověření podpisu zastoupeného skončí v měsíci červnu 1991.
Podle ustanovení §22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.
Podle ustanovení §22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.
Podle ustanovení §23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.
Podle ustanovení §25 obč. zák., překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.
Podle ustanovení §24 o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. V téže věci může mít současně jednoho zvoleného zástupce.
Podle ustanovení §28 odst. 1 o.s.ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony.
Podle ustanovení §28 odst. 2 o.s.ř. plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám. Má právo zvolit si k tomuto účelu zástupce (zmocněnce). Účastníka může na základě plné moci zastupovat též jiný účastník řízení.
Byla-li plná moc udělena jen pro určité úkony, jde o prostou plnou moc. Plná moc udělená pro celé řízení se nazývá procesní plná moc.Nebylo-li v plné moci výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce omezit; obsahuje-li plná moc v tomto směru nějaká omezení, jde o prostou plnou moc. Omezením procesní plné moci není, byla-li udělena jen na určitou část řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání apod.).V prosté plné moci mohou být úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, výslovně uvedeny buď pozitivně (vyjmenováním úkonů, které má zmocněnec vykonat) nebo negativně (určením úkonů, které zmocněnec nesmí provést). Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů učiněných zmocněncem právní význam. Podle prosté plné moci může zmocněnec vykonat jen úkony, které v ní byly uvedeny. Ani zde nemá právní význam případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by neodpovídalo udělené plné moci. V občanském soudním řízení (dříve i v řízení před státním notářstvím) se uplatní též tzv. všeobecná plná moc, kterou zmocnitel zmocnil zmocněnce, aby jej zastupoval ve všech věcech. Tato plná moc dopadá jak na hmotněprávní úkony, tak i na úkony procesní a má pro řízení stejný význam jako procesní plná moc.
Zástupce účastníka (zmocněnec) nesmí účastníka v řízení zastupovat, jestliže jejich zájmy jsou, uvažováno z pohledu konkrétní projednávané věci, v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka řízení (srov. §22 odst. 2 obč.zák.). K vyloučení těchto osob ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného účastníka; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto).
Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce (zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem (zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci. Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl.
Také v řízení o dědictví není vyloučeno zastoupení jednoho dědice - účastníka řízení druhým dědicem – účastníkem řízení (srov. §28 not.ř.), protože samotné postavení dědiců v řízení o dědictví odůvodňuje – jak výše uvedeno – jen možnost rozporu v jejich zájmech, nikoli ještě existenci tohoto rozporu. Stejně zákon nevylučuje, aby v rámci těch oprávnění, jež vznikla ze zastoupení, jednal některý z dědiců před notářem (soudem) za jiného dědice i při vypořádání dědictví dohodou; jestliže by to zákon nepřipouštěl, jistě by oprávnění zástupce v tomto směru zúžil podobným výslovným způsobem, jakým to učinil v jiné souvislosti, např. v ustanovení §463 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje). Ovšem za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné aby soud před rozhodnutím o schválení dohody (srov. §39 odst. 2 not. ř. a §482 obč. zák.) pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech, tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.11.1965, sp.zn. 5 Cz 102/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1966; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp.zn. 11 Co 21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1975; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2006, sp.zn. 21 Cdo 2209/2005).
Zjišťování, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44, ročník 2000), a současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr soudů, že Ing. arch. I. S. v posuzovaném případě zmocnil A. K. ke všem úkonům, které by za řízení mohl učinit sám jako účastník řízení, včetně uzavření takové dohody o vypořádání dědictví po zůstavitelce, podle které získala i částečně zákonné dědické podíly odvolatele a ostatních dědiců, je opodstatněný a správný. Nic na tom nemůže změnit ani zjevně irelevantní námitka dovolatele o „expiraci plné moci, udělené s časovým limitem“.
Podle ustanovení §159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i tehdy, rozhodl-li soud usnesením (srov. §167 odst.2 o.s.ř.), případně rozhodlo-li v minulosti státní notářství rozhodnutím (srov. §23, §25 not. ř.). V případě rozhodnutí státního notářství navíc, konalo-li se jednání, nemuselo být rozhodnutí doručeno, prohlásil-li přítomný účastník po vyhlášení rozhodnutí, že nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí a že se vzdává práva odvolání (srov. §19 odst. 1 not.ř.).
Rozhodnutí soudu (dříve i rozhodnutí státního notářství, nejednalo-li se o výjimku shora popsanou) se doručuje účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se rozhodnutí soudu (státního notářství) pouze tomuto zástupci (srov. §49 odst.1 o.s.ř.). V případě, že nebylo doručeno účastníku řízení, který neměl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, že nebylo doručeno zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo že bylo doručeno účastníku řízení, ačkoliv měl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, nebylo rozhodnutí soudu (státního notářství) doručeno řádně (v souladu se zákonem); takový postup má za následek, že rozhodnutí soudu nemohlo nabýt právní moci a že, šlo-li o rozhodnutí soudu prvního stupně (státního notářství), nezačala běžet odvolací lhůta účastníku, kterému bylo takto (v rozporu se zákonem) doručováno.
V posuzovaném případě bylo – jak z obsahu spisu vyplývá – dne 7.6.1994 Okresním soudem v Litoměřicích vydáno rozhodnutí o schválení dohody dědiců zůstavitelky o vypořádání dodatečného dědictví po zůstavitelce a rozhodnutí o odměně notářky JUDr. Marcely Knoblochové. Jak vyplývá z obsahu spisu (č.l. 42), byl dán kanceláři pokyn zaslat „rozhodnutí ve věci samé spolu s usnesením o odměně notáře poz. dceři A. K., ve dvojím vyhotovení i za poz. syna I.S.“. Z dokladu o doručení (doručenky na č.l. 42) je pak zřejmé, že obě rozhodnutí byla doručena A. K. ve dvou vyhotoveních dne 12.10.1994.
Z uvedeného je zřejmé, že Ing. arch. I. S. již nemohl proti citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích podat odvolání, neboť právo podat odvolání proti tomuto rozhodnutí zaniklo uplynutím lhůty k podání odvolání, tj. patnáctým dnem ode dne doručení rozhodnutí A. K. jako jeho zástupkyni.
Dovolací námitky, které Ing. arch. I. S. uvádí ve prospěch MUDr. M. S., se týkají výhradně této účastnice řízení a nemají žádný vliv na rozhodnutí ohledně dovolatele. Měla-li MUDr. M. S. usnesení odvolacího soudu za nesprávné, mohla proti němu sama podat dovolání, což se však nestalo (z obsahu spisu vyplývá, že nevyužila ani práva podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. arch. I. S. podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu