ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.513.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 513/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. M. V. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Hejdukovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Zlatnická č. 1130/12, proti žalovanému POCHODEŇ, občanskému sdružení pro pomoc zdravotně postiženým se sídlem v Liberci XXV, Mařanova č. 650, IČO 68954361, zastoupenému Alexanderem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci II, Chrastavská č. 188/27, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 91/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. října 2011 č.j. 29 Co 369/2011-93, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Alexandera Petričko, advokáta se sídlem v Liberci II, Chrastavská č. 188/27.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.2.2010 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru uzavřeného "na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2009 a dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 30.9.2009 a pracovní smlouvy č. 2 ze dne 30.6.2009 a dodatku č. 1 k pracovní smlouvě č. 2 ze dne 30.9.2009" pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť Ministerstvem práce a sociálních věcí byla zamítnuta žádost žalovaného o dotaci na provoz sociální služby "sociálně terapeutické dílny" na rok 2010 a z toho důvodu "došlo k výpadku v plánovaném rozpočtu" žalovaného, který žalovaný "řeší" zrušením pracovního místa žalobce a "dalšími úspornými opatřeními". Žalovaný v dopise uvedl, že "po uplynutí výpovědní lhůty tyto pracovní smlouvy budou neplatné".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracovní smlouvy "nelze jednostranně prohlásit za neplatné", že výpověď je neurčitá, neboť "není jasné, který z pracovních poměrů (v důsledku dvou pracovních smluv) má vlastně skončit", že "nedostatek finančních prostředků" nelze považovat za výpovědní důvod, že před doručením výpovědi nebylo vydáno rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně, na jehož základě se snižuje počet zaměstnanců a současně zaměstnavatel nemá možnost "zaměstnance nadále zaměstnávat ani jinou prací", a že za žalovaného jednala ředitelka kanceláře místo jeho statutárního orgánu.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 13.4.2011 č.j. 16 C 91/2010-70 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.440,- Kč k rukám advokáta Alexandera Petričko. Dospěl k závěru, že žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným, neboť žalovaný rozhodl dne 10.2.2010 na základě usnesení výboru jako svého statutárního orgánu ze dne 28.1.2010 o zrušení "pracovního místa (kumulované funkce) vedoucí všech dílen a vedoucí sociálně terapeutické dílny", které zastával žalobce, "v rámci snížení stavu zaměstnanců" z důvodu neposkytnutí dotace na činnost sociálně terapeutické dílny v roce 2010 Ministerstvem práce a sociálních věcí. Obsah výpovědi z pracovního poměru shledal soud prvního stupně dostatečně určitým, neboť mezi účastníky šlo pouze o jeden pracovní poměr bez ohledu na dvě uzavřené pracovní smlouvy (druh práce vykonávané žalobcem byl tentýž a dvě pracovní smlouvy byly uzavřeny pouze z důvodu financování mzdy žalobce ze zdrojů od "různých dotačních institucí") a "účastníkům tak bylo zřejmé, který pracovní poměr se ruší". Sdělení žalovaného ve výpovědi, že po uplynutí výpovědní lhůty "jsou pracovní smlouvy neplatné", sice podle názoru soudu prvního stupně "nemá oporu v platné právní úpravě", ale na platnost výpovědi nemá vliv. Důvod neplatnosti výpovědi neshledal soud prvního stupně ani v tom, že výpověď za žalovaného podepsala ředitelka jeho kanceláře J. Š., neboť k tomu byla oprávněna na základě zmocnění "zastupovat žalovaného navenek a vůči třetím subjektům" a na základě zmocnění uděleného jí usnesením výboru žalovaného ze dne 28.1.2010 k jednání za žalovaného, "pokud se týkalo řešení situace při zrušení pracovních míst vedoucích sociálně terapeutických dílen".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6.10.2011 č.j. 29 Co 369/2011-93 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokáta Alexandera Petričko. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření pouze jednoho pracovního poměru, že žalobce se stal nadbytečným v příčinné souvislosti s rozhodnutím žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce, které za žalovaného oprávněně učinila ředitelka jeho kanceláře "s vědomím" výboru žalovaného a na základě usnesení výboru ze dne 28.1.2010, a že výpovědní důvod byl ve výpovědi z pracovního poměru "dostatečně konkretizován".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že výpověď z pracovního poměru je neurčitá, neboť ukončení dvou pracovních poměrů, které vznikly mezi ním a žalovaným, je třeba "řešit dvěma výpověďmi", aby bylo zřejmé, který pracovní poměr "má být rozvázán". Z výpovědi podle názoru žalobce není zřejmé, o který výpovědní důvod se jedná, a skutečnost, že by se mělo jednat o organizační změnu, "vyplývá jen z nadpisu právního úkonu". V rozhodnutí o organizační změně, které "jen konstatuje nedostatek finančních prostředků z důvodu neposkytnutí dotace od MPSV ČR", není podle dovolatele "konkretizováno", v čem by měla organizační změna spočívat. Dovolatel dále namítá, že o organizační změně byla oprávněna rozhodnout jen valná hromada žalovaného jako jeho "vrcholný orgán", který "rozhoduje o rozpočtu, tedy i o použití poskytnutých dotací, a v návaznosti na to o počtu zaměstnanců", a nikoliv výbor žalovaného ani ředitelka jeho kanceláře, která má postavení vedoucího zaměstnance a "ve vztahu k zaměstnancům není statutárním orgánem". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 12.2.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb. a č. 326/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen "zák. práce").
Podle ustanovení §50 odst. 4 zák. práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§52 zák. práce), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.
Z ustanovení §50 odst.4 zák. práce vyplývá, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §52 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (k tomu srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, v němž obsažený právní názor lze i nadále - s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu v otázce konkretizace výpovědi - vztáhnout na tento jednostranný právní úkon). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy zapotřebí, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Zůstává přitom mimo pochybnost, že důvod výpovědi z pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011).
Podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Okolnost, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp. "rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází"), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i "jiné organizační změny"), odůvodňuje závěr, že ustanovení §52 písm. c) zák. práce obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněného pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
V posuzovaném případě žalovaný v dopise ze dne 12.2.2010 uvedl, že dává žalobci výpověď z pracovního poměru uzavřeného "na základě pracovní smlouvy ze dne 30.6.2009 a dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 30.9.2009 a pracovní smlouvy č. 2 ze dne 30.6.2009 a dodatku č. 1 k pracovní smlouvě č. 2 ze dne 30.9.2009" pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť Ministerstvem práce a sociálních věcí byla zamítnuta žádost žalovaného o dotaci na provoz sociální služby "sociálně terapeutické dílny" na rok 2010 a z toho důvodu "došlo k výpadku v plánovaném rozpočtu" žalovaného, který žalovaný "řeší" zrušením pracovního místa žalobce. Z uvedených slovních vyjádření je jasně patrno nejen to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §52 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána, ale i v čem je důvod k výpovědi spatřován (v nadbytečnosti žalobce vzhledem k rozhodnutí žalovaného o organizačních změnách); zároveň je z vymezeného důvodu výpovědi zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovaného nadbytečným (ve zrušení pracovního místa žalobce). Závěr odvolacího soudu, že výpovědní důvod byl ve výpovědi z pracovního poměru "dostatečně konkretizován", tak odpovídá výše uvedené ustálené judikatuře soudů. Okolnost, zda dvěma pracovními smlouvami ze dne 30.6.2009 ve spojení s jejich dodatky ze dne 30.9.2009 byl mezi účastníky sjednán jediný pracovní poměr, nebo zda šlo o dva souběžné pracovní poměry u téhož zaměstnavatele (srov. §13 odst. 4 zák. práce), není pro posuzování platnosti předmětné výpovědi významná, neboť z obsahu výpovědi je jasně patrno, že se jí rozvazuje pracovní poměr uzavřený na základě obou pracovních smluv ve spojení s jejich dodatky.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 občanského zákoníku (srov. §18 zák. práce), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanoveních §37 až 39, §40 odst. 3 až 5, §41 a 41a občanského zákoníku (srov. §18 zák. práce) a v ustanoveních §19 až 21 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11 časopisu Soudní rozhledy, roč. 1999, str. 374, nebo rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001). Protože zákon výslovně neupravuje, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele takové tzv. faktické úkony, je třeba v tomto směru vycházet ze zásad uvedených zejména v ustanoveních §11 odst. 1 až 3 zák. práce a §20 občanského zákoníku; ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2007 sp. zn. 21 Cdo 1932/2006).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že výbor žalovaného, který je podle stanov žalovaného jeho statutárním orgánem, rozhodl dne 28.1.2010 o zrušení pracovních míst vedoucích sociálně terapeutické dílny, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí neposkytlo žalovanému dotaci na provoz této dílny v roce 2010, a že ředitelka kanceláře žalovaného J. Č., která podle stanov zastupuje žalovaného navenek a jedná jeho jménem, vydala z uvedeného důvodu dne 10.2.2010 písemné rozhodnutí o zrušení "pracovního místa (kumulované funkce) vedoucí všech dílen a vedoucí sociálně terapeutické dílny", které zastával žalobce. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný rozhodl o organizační změně, která spočívala ve zrušení pracovního místa žalobce a v jejímž důsledku se stal žalobce nadbytečným, a že toto rozhodnutí učinil příslušný orgán žalovaného, je tak v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou soudů, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto ani v tomto směru nemůže mít po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupce žalovaného advokát Alexander Petričko v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že je plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 2.175,- Kč nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu