ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.628.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 628/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. Ž., zastoupené JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237, proti žalovanému Ing. K. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o 188.520,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 13 C 22/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2009 č.j. 15 Co 200/2008-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.156,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Mejzlíka, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová č. 2237.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 188.520,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 27.11.2001 jako uklízečka na zkrácený pracovní úvazek 5 hodin denně a že dopisem ze dne 20.2.2002 s ní žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přestože žalobkyně dopisem ze dne 25.2.2002 žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, a přestože rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30.3.2005 č.j. 11 C 46/2002-33, který nabyl právní moci dne 19.5.2005, bylo toto okamžité zrušení pracovního poměru pravomocně prohlášeno za neplatné, žalovaný jí dosud „neumožnil pracovat“. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za období od 1.3.2003 do 18.5.2005, a podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za období od 19.5.2005 do 31.8.2007 (s výjimkou období od 14.4. do 6.6.2003, od 30.9.2003 do 8.5.2004 a od 16.6. do 31.7.2005, kdy byla v pracovní neschopnosti) ve výši průměrného (pravděpodobného) výdělku, který podle jejího názoru činí 4.348,- Kč měsíčně.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23.10.2007 č.j. 13 C 22/2006-138 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 129.396,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 59.124,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 760,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Mejzlíka. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě byly splněny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za požadované období od 1.3.2003 (neboť žalobkyně nejpozději doručením žaloby o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru oznámila dne 11.4.2002 žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání) do 19.5.2005 (kdy pravomocně skončilo řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru). Zabývaje se „otázkou snížení popř. nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zák. práce“ dospěl k závěru, že v období do 24.8.2003 žalobkyně nevykonávala u jiných zaměstnavatelů práci za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek než u žalovaného [u firmy LUX (CZ) s.r.o. se jednalo o práci v Praze a u MMC CZ a.s. se jednalo o jiný druh práce], a proto v tomto období „náhradu mzdy krátit nelze“ (s výjimkou období pracovní neschopnosti, za které ovšem žalobkyně náhradu mzdy nežádá). Za období od 25.8.2003 do 30.9.2003, kdy byla žalobkyně zaměstnána v Základní škole Zámek 4 ve Žďáru nad Sázavou, „a za následující období až do 19.5.2005“ soud prvního stupně „shledal důvody pro krácení náhrady mzdy“, neboť pracovní povinnosti žalobkyně u tohoto zaměstnavatele „byly v podstatě totožné jako u žalovaného“, jednalo se tedy „o srovnatelnou, vhodnou práci“, kterou ovšem z důvodu nedostatečného plnění pracovních povinností (špatný úklid, nedodržování pracovní doby) „vlastním zaviněním ztratila, tedy se do práce nezapojila z důvodů na její straně“. Za další období od 20.5.2005, kdy „nárok žalobkyně vyplývá z §130 odst. 1 zák. práce“, však již podle jeho názoru „náhradu mzdy krátit nelze, protože použití §61 odst. 2 zák. práce na nárok podle §130 zák. práce nedopadá“; námitku žalovaného, že se žalobkyně odstěhovala od Žďáru nad Sázavou k Uherskému Hradišti, a že proto již nemá možnost práci u žalovaného vykonávat, odmítl s tím, že se žalobkyně „odstěhovala za situace, kdy jí žalovaný dlouhodobě neumožňoval pracovat“. Soud prvního stupně proto „kromě období od 25.8.2003 do 19.5.2005, ve kterém náhrada mzdy ze shora uvedených důvodů nenáleží“, přiznal žalobkyni – vycházeje z jejího „průměrného měsíčního výdělku 4.348,- Kč“ - „náhradu mzdy za měsíc březen 2003 za 16 pracovních dní (ve výši 3.200,- Kč), za měsíc květen 2005 za 8 pracovních dní (ve výši 1.600,- Kč) a za ostatní měsíce do července 2003 a od června 2005 včetně dle žaloby“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.12.2009 č.j. 15 Co 200/2008-172 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a III.“ (tj. ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě co do částky 129.396,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na nákladech řízení 37.223,- Kč. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěry soudu prvního stupně, že nejpozději doručením žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, kde žalobkyně „jednoznačně dala najevo“, že trvá na dalším zaměstnávání, „lze mít za to, že žalobkyně v souladu s ust. §61 odst. 1 zák. práce účinného v rozhodné době oznámila žalovanému jako svém zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával“, a že, pokud žalovaný žalobkyni „nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy až do skončení řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, to je do 19.5.2005, náleží žalobkyni náhrada mzdy ve smyslu §61 odst. 1 zák. práce, když předpoklady pro vznik tohoto nároku byly splněny“. Z hlediska žádosti žalovaného o snížení, resp. nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně „v rozhodném období pokoušela pracovat u jiných zaměstnavatelů, jednalo se však pouze o krátkodobé pracovní příležitosti a druh práce ani výše odměny nebyly obdobné druhu práce a výši mzdy u žalovaného“, a ve shodě s ním rovněž dovodil „krácení náhrady mzdy od doby, kdy žalobkyně byla v pracovním poměru v Základní škole Zámek 4, Žďár nad Sázavou od 25.8.2003“, neboť „se jednalo o práci srovnatelnou s prací vykonávanou u žalovaného, kterou žalobkyně ztratila z důvodu svého výlučného zavinění“. Námitku žalovaného, že žalobkyně v tomto období byla v pracovní neschopnosti, odmítl s odůvodněním, že „za dobu pracovní neschopnosti od 14.4.2003 do 6.6.2003 žalobkyně náhradu mzdy nepožadovala a v období další pracovní neschopnosti od 30.9.2003 do 8.5.2004 byla žaloba zamítnuta (to je za dobu od 25.8.2003 do 19.5.2005)“. Za následující období, kdy žalovaný ani po pravomocném skončení řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru nepřiděloval žalobkyni práci, tj. od 20.5.2005, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně „posuzoval nárok žalobkyně podle §130 odst. 1 zák. práce v účinném znění“. K námitkám žalovaného, že žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohla původní práci podle pracovní smlouvy vykonávat, uvedl, že z výčtu omezení možností pracovní činnosti žalobkyně vyplývajících ze zprávy vedoucí lékařky referátu lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení ze dne 16.4.2007 (nevhodné jsou pro ni práce spojené s nadměrnou tělesnou i duševní námahou, se zvedáním a nošením břemen, v nepříznivých klimatických podmínkách v chladu a vlhku s nutností dlouhodobého a jednostranného přetěžování páteře ve strnulých polohách, práce v dopravě, ve výškách, vyžadující zvýšenou koncentraci a pozornost) „je zřejmé, že práci uklízečky na zkrácený pracovní poměr (5 hodin), jako tomu bylo u žalobkyně, nepatří k pracím, které by žalobkyně nebyla schopna vykonávat“. Také námitka žalovaného, že žalobkyně nemohla objektivně vykonávat práce podle pracovní smlouvy, protože se z trvalého bydliště odstěhovala, se podle názoru odvolacího soudu „ocitá na úrovni spekulace“, neboť, „jestliže žalovaný žalobkyni ani nevyzval, aby se do práce dostavila, nemůže dovozovat, zda a jaký vliv měla změna bydliště žalobkyně na její možnost práci u žalovaného konat“. Protože „z obsahu spisu ani tvrzení účastníků nevyšlo najevo, že by v době od 20.5.2005 byla žalobkyně zaměstnána u jiného zaměstnavatele či byla v pracovní neschopnosti“, náleží jí náhrada mzdy „v požadovaném rozsahu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že nárok na náhradu mzdy za období od 1.3.2003 do 24.8.2003 (s výjimkou období od 14.4. do 6.6.2003, kdy byla žalobkyně práce neschopná) byl žalobkyni „přiznán v rozporu s ust. §61 odst. 1 zák. práce“ a „nesprávně bylo aplikováno i ust. §61 odst. 2 zák. práce“, neboť „žalobkyně v předmětném období, pokud nebyla práce neschopná, vystřídala řadu zaměstnání, kde vykonávala práci obdobného druhu jako u žalovaného, se srovnatelným výdělkem, přičemž k ukončení jejího pracovního poměru vždy došlo z důvodu jejích neuspokojivých pracovních výsledků“. V dalším období od 20.5.2005 do 31.8.2007, kdy byl žalobkyni přiznán nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, pak odvolací soud podle názoru dovolatele „zcela ignoroval“, že vedle skutečnosti, že žalovaný v té době nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, existovaly i na straně žalobkyně překážky v práci, „které jí ve výkonu práce bránily, a na které žalovaný neměl žádný vliv“. Dovolatel s poukazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že pro vznik nároku na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele nestačí jen to, že zaměstnavatel odmítá přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, nýbrž „nárok přísluší jen tehdy, jestliže zaměstnanec byl sám schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy a tuto práci nemohl vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele“. Odvolací soud však „nepřiznal žádné právní důsledky zcela nesporně prokázaným skutečnostem“, že při jednání posudkové komise dne 23.3.2004 žalobkyně sama prohlásila, že se od srpna roku 2003 „necítí být schopna vykonávat žádnou práci“, že žalobkyni byl od 9.5.2004 přiznán částečný invalidní důchod s 60% poklesem schopnosti žalobkyně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, že v době od 11.5.2005 do 16.6.2005 byla zaměstnána jako uklízečka v hotelu Paříž v Praze, v době od března do listopadu 2006 u společnosti TNT Post a v době od ledna 2007 u společnosti CZ-Guard s.r.o. a že „od poloviny roku 2005 se přestěhovala v souvislosti s krizí svého manželství ke svému novému partnerovi do jejího stávajícího bydliště do Podolí, okr. Uherské Hradiště, tedy do místa vzdáleného od sjednaného místa výkonu práce cca 150 km“. Podle mínění dovolatele „je zcela nepochybné“, že „subjektivní vyjádření žalobkyně, že není schopna konat jakoukoliv práci, vypovídá o tom, do jaké míry je či není schopna práci konat, stejně tak na zachování této způsobilosti má i vliv přiznání částečné invalidity a v neposlední řadě nelze přiznat nárok na náhradu mzdy v situaci, kdy takovýto zaměstnanec koná práci v předmětném období pro někoho jiného“ a „zčásti je tento nárok kompenzován poskytovaným částečným invalidních důchodem“. Taktéž je podle jeho názoru „vyloučeno, aby žalobkyně byla schopna dojíždět denně do vzdálenosti 150 km a zpět k výkonu práce u žalovaného“, jestliže „změna jejího bydliště nebyla jen nějakou nahodilou a přechodnou změnou, ale změnou trvalou“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, neboť odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž z obsahu dovolání ani nelze dovodit, v čem má mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem, a to o nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 16.896,- Kč s úroky z prodlení a o nároku na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 112.500,- Kč s úroky z prodlení, je třeba přípustnost dovolání žalovaného ve vztahu k jednotlivým nárokům posuzovat samostatně.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 16.896,- Kč s úroky z prodlení, není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť v této části bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v tomto směru – aniž by se mohl věci dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně nároku na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve výši 112.500,- Kč s úroky z prodlení, není dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této části tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele měl žalobkyni vzniknout od 20.5.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce) - dále jen zák. práce.
Byla-li – tak jako v projednávané věci - neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, řídí se vztahy mezi účastníky počínaje dnem právní moci rozhodnutí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy; zaměstnavatel je mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce] a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Podle ustálené judikatury (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 85, ročník 2004) jestliže zaměstnavatel za této situace, kdy neplatně rozvázal ze zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá, po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec - mimo jiné - nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
Podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v §131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Ustanovení §130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v těchto případech řídí ustanoveními §129, §130 odst. 2 a §130 odst. 3 zák. práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Jednou z povinností vyplývajících pro zaměstnavatele z pracovního poměru – jak ze shora uvedeného vyplývá - je povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce]; vznik překážky v práci na straně zaměstnavatele je důsledkem neplnění této povinnosti. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít – jak správně akcentuje dovolatel - jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, a jestliže tedy nemohl práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod poř. č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, ze dne 5.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002 a ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 807/2006).
Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, jemuž zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, jestliže nemůže konat práci podle pracovní smlouvy z důvodů ležících na jeho straně. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, nýbrž v okolnostech (překážkách v práci), které jemu samotnému brání – ať již objektivně nebo subjektivně – ve výkonu sjednané práce. Z důvodu důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance (srov. §127 a §128 zák. práce) dochází též k suspenzi pracovního závazku; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Po dobu trvání těchto překážek v práci na straně zaměstnance je tudíž vyloučeno, aby zaměstnavatel tím, že nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, postupoval v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Mezi důležité osobní překážky, které objektivně brání zaměstnanci ve výkonu práce podle pracovní smlouvy a po dobu jejichž trvání mu nepřísluší nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, nepochybně patří situace, kdy je zaměstnanec svým ošetřujícím lékařem uznán dočasně práce neschopným (srov. §127 zák. práce) nebo pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku (rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení) dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci s tím, že ke změně sjednaného druhu práce či k převedení na jinou práci nedošlo (k tomu srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 a ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009). O takový případ se však v projednávané věci (s výjimkou období od 16.6. do 31.7.2005, kdy byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, za něž ale náhradu mzdy nežádá) nejedná. Přes dovolatelem namítané subjektivní vyjádření žalobkyně pro účely správního řízení o přiznání dávky důchodového pojištění a skutečnost, že žalobkyni byl již od 9.5.2004 přiznán částečný invalidní důchod, z obsahu spisu vyplývá, že podle odborného vyjádření ošetřující lékařky MUDr. A. I. ze dne 17.5.2007, která v té době měla k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci žalobkyně (včetně závěrů lékaře referátu lékařské posudkové služby Okresní správy sociálního zabezpečení o míře poklesu schopnosti žalobkyně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost), byla žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu „v období od 1.3.2003 dosud schopna vykonávat práci uklízečky na zkrácený úvazek“, tedy práci, kterou se zavázala vykonávat pro žalovaného podle pracovní smlouvy ze dne 27.11.2001. Okolnost, že žalobkyně po právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru pobírala částečný invalidní důchod, nemá sama o sobě – jak se dovolatel mylně domnívá – na existenci ani výši nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce žádný vliv.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že žalobkyni nelze přiznat nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za období, kdy „vykonávala práci pro někoho jiného“. Je nepochybné, že zaměstnanec, který po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nastoupí do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby, protože mu zaměstnavatel do té doby neumožnil, aby konal práce podle pracovní smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat tak, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy. Protože v projednávané věci je nesporné, že žalovaný po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (až dosud) neumožnil žalobkyni konat práci podle pracovní smlouvy, nelze důvodně dovozovat, že za této situace „není možné konstituovat nárok žalobkyně na náhradu mzdy“.
Sdílet konečně nelze ani úvahu dovolatele o neopodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za situace, kdy „bylo zcela nesporně prokázáno“, že se žalobkyně „od poloviny roku 2005 přestěhovala v souvislosti s krizí svého manželství ke svému novému partnerovi do jejího stávajícího bydliště do Podolí, okr. Uherské Hradiště, tedy do místa vzdáleného od sjednaného místa výkonu práce cca 150 km“. Dovolatel v této souvislosti opomíjí, že pracovněprávní předpisy předpokládají, že ten z účastníků, který způsobil, že druhý z účastníků nemůže plnit své povinnosti z pracovního poměru, je povinen druhému z účastníků vyjádřit ochotu plnit povinnosti, vyplývající pro něj z pracovního poměru, popřípadě mu sdělit odstranění překážky bránící výkonu práce; na druhé straně však jen ten z účastníků, který je ochoten (připraven) plnit své povinnosti z pracovního poměru, se může domáhat tomu odpovídajícího plnění po druhém účastníku. Jestliže zaměstnavatel neplní [v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce] povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), má porušení této povinnosti za následek, že ani zaměstnanec nemůže „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy“; zaměstnanec je povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod poř č. 44). Protože v daném případě je nepochybné, že pracovní poměr mezi účastníky trval i po pravomocném skončení soudního řízení, v němž byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20.2.2002, a že žalovaný byl povinen ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce žalobkyni bez ohledu na (neplatné) okamžité zrušení pracovního poměru přidělovat práci podle pracovní smlouvy, bylo za této situace na žalovaném, aby vyjádřil ochotu žalobkyni znovu práci přidělovat a aby ji vyzval k nástupu do práce. Jestliže tak neučinil, nemohla žalobkyně od 20.5.2005 (po dni, v němž nabyl právní moci rozsudek určující neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného) konat práci pro překážku v práci na straně žalovaného a přísluší jí tak náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
V posuzované věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, z uvedené ustálené judikatury soudů důsledně vycházel. Další námitky dovolatele – jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) - nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť jimi žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že „skutkové závěry, na nichž založil odvolací soud, potažmo soud I. stupně své rozhodnutí, neodpovídají provedenému dokazování“. Z hlediska těchto výtek však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného v této části rovněž - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.330,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 7.630,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Aleš Mejzlík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.526,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 9.156,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu