ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.667.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 667/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. R. Š. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 21, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení trvání služebního poměru a o určení neplatnosti propuštění žalobce ze služebního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 87/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2010, č. j. 12 Co 167/2010-539, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 17. 10. 1991, podanou u Okresního soudu v Děčíně a tam vedenou pod sp. zn. 7 C 2242/91, se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „skončení sl. poměru propuštěním příslušníka SNB na základě vyhlášeného rozkazu ředitele Ú CPS Ústí n. L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 je neplatné, a tudíž služební poměr navrhovatele JUDr. Š. R., u odpůrce Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru (Úřadovny ciz. policie a pas. sl. Ústí n. L. – RPK Děčín) dále trvá“. Zároveň požadoval, aby mu žalovaná nahradila „rozdíl v ušlém služebním příjmu za dobu od 1. 9. 1991, a to do dne a) do dne opětovného nástupu k policii, b) nebo ke dni právoplatného skončení sl. poměru ve výši průměrného měsíčního sl. příjmu se započítáním jeho zvýšení, provedeným od 1. 9. 1991 u federálního policejního sboru“.
Na základě výzvy Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1995 žalobce podáním ze dne 25. 10. 1995 označeným „upřesnění petitu žalobního návrhu ve věci č. j. 38 Ca 324/95“ (pod touto spisovou značkou byla věc u Městského soudu v Praze v té době projednávána) sdělil, že upřesňuje petit žalobního návrhu tak, že žádá soud, aby vydal rozsudek „rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P–91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle §100 odst. 1., písm. e), z. č. 100/70 Sb. se zrušuje, služební poměr žalujícího k žalovanému trvá se všemi právy a nároky s tím, že mu musí žalovaný vyplatit :
- náhradu ušlého a nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 do dne nabytí právní moci rozsudku v rozsahu prováděné valorizace (za měsíc červenec 1991 činil služební příjem 6.048,- Kč čistého)
- peněžitou náhradu naturálních náležitostí s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991 do nabytí právní moci rozsudku“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 1995, č. j. 38 Ca 324/95-81, právní věc o určení, že služební poměr žalobce u žalované trvá, o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu s 3% úrokem z prodlení od 1. 8. 1991 a o peněžité náhradě naturálních náležitosti s 3% úrokem z prodlení ve výši 5.000,- Kč ročně od 1. 8. 1991, vyloučil k samostatnému projednání a usnesením ze dne 18. 12. 1995, č. j. 38 Ca 324/95-85, v tomto rozsahu vyslovil věcnou nepříslušnost Městského soudu v Praze a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1995, č. j. 38 Ca 324/95-86, řízení [o zrušení rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru č. j. UC 857/P–91 ze dne 1. 10. 1991, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny CPS Ústí n/L. ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 o propuštění žalujícího ze služebního poměru příslušníka SNB podle §100 odst. 1., písm. e), z. č. 100/70 Sb.] zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „po právní moci usnesení bude žalobci vráceno 50% soudního poplatku zaplaceného z podané žaloby v kolcích, tj. částka 250,- Kč z účtu Městského soudu v Praze“. V odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č.j. UC-857/P-91, kterým byl potvrzen rozkaz ředitele Úřadovny celní a pasové služby Ústí nad Labem ve věcech personálních ze dne 30. 7. 1991, číslo 75 o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka SNB podle §100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., jehož přezkoumání se žalobce domáhá, bylo vydáno dne 1. 10. 1991 a nabylo právní moci dnem doručení žalobci, neboť šlo o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti kterému již další odvolání nebylo přípustné. Protože ale zákon č. 100/1970 Sb. v té době přezkoumání rozhodnutí služebních funkcionářů soudem neumožňoval a žalobu v dané věci soud nemůže projednat ani podle přechodného ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., „nezbylo, než řízení zastavit“. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 12. 1995.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 5. 2000, č. j. 18 C 83/2000-9, 18 C 25/96, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 3. 2002, č. j. 7 C 224/2000-216, řízení o návrhu žalobce na určení, že trvá jeho služební poměr u žalované založený dne 1. 11. 1972 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 3. 2002, č. j. 13 C 87/2002-3, ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2003, č. j. 13 C 87/2002-33, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3. Vycházeje z toho, že předmětem řízení je určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. a nikoli přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře, a z toho, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být, podle právní úpravy platné v době jeho vydání, přezkoumáváno soudem, dovodil, že soud nemůže takovouto věc projednávat a rozhodovat o ní v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Jestliže zákon neumožňoval soudní přezkum vlastního rozhodnutí, nespadá do pravomoci soudu ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není. Vzhledem k tomu, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Protože předmětem řízení je určení trvání služebního poměru u Policie České republiky, je podle jeho názoru orgánem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci Ministerstvo vnitra České republiky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 9. 2003, č. j. 9 Co 160/2002, 796/2003-42, usnesení soudu prvního stupně (ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2003, č. j. 13 C 87/2002-33) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že až do účinnosti zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů Federálního policejního sboru a Sboru hradní stráže, zákon neumožňoval přezkoumat rozhodnutí služebního funkcionáře (tedy ani takové rozhodnutí ze dne 30. 7. 1991, kterým byl žalobce propuštěn ze služebního poměru). Protože vztahy a nároky vyplývající ze služebního poměru žalobce (a o takové nároky v projednávané věci jde) byly upraveny v zákoně č. 100/1970 Sb. - tento zákon je nutno vzhledem k přechodným ustanovením zákona č. 334/1991 Sb. vztáhnout i na nároky vzniklé ze služebního poměru – a protože z ustanovení zákona č. 100/1970 Sb. vyplývá, že ve věcech služebního poměru rozhoduje služební orgán, nikoli soud v rámci občanskoprávního řízení, není dána pravomoc soudu k projednávání a rozhodnutí v této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. ani ve smyslu §7 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17. 6. 2004, č. j. 21 Cdo 283/2004 – 77, dovolání žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odmítl námitku žalobce, že soudy nesprávně posuzovaly žalobu jako žalobu určovací podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., ačkoliv se od počátku domáhal „přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru příslušníka SNB“, neboť, i když žalobce v průběhu řízení žalobu několikrát změnil, vždy uváděl, že se domáhá určení, že jeho služební poměr u žalovaného založený dne 1. 11. 1972 trvá, a peněžitých nároků vyplývajících ze služebního poměru. Nesouhlasil ani s námitkami žalobce, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud nálezem ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 487/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 21 Cdo 283/2004-77, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2003, č. j. 9 Co 160/2002-42, 9 Co 796/2003-42, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 3. 2002, č. j. 13 C 87/2002-3, „ve spojení“ s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2003, č. j. 13 C 87/2002-33, zrušil. Vycházeje z premisy, že je třeba „zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, či ve správním soudnictví“, argumentaci soudu prvního stupně, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho vydání přezkoumáváno soudem a že tedy do pravomoci soudu nespadá ani žaloba na určení, zda tu právo z něj vyplývající je či není, posoudil jako „formálně sice zdánlivě (na první pohled) správnou, avšak vycházející z premisy, jež uvedené základní právo (práva na soudní ochranu) stěžovateli upírá“, ačkoliv „základní právo na přístup k soudu zachováno být mělo“. Již samo zastavení řízení pro neexistenci pravomoci obecných soudů po 13 letech probíhajícího sporu považuje Ústavní soud za natolik neproporcionální, že je tolerovat nemůže.
Okresní soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 13 C 87/2002-186, připustil „rozšíření žaloby o návrh na přezkoumání rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké a pasové služby ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 ve znění rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č. j. UC-857/P-91“ - rozsudkem ze dne 18. 1. 2010, č. j. 13 C 87/2002- 478, určil, že služební poměr žalobce u žalované založený dne 1. 11. 1972 trvá, návrh žalobce „na určení neplatnosti právního úkonu - propuštění ze služebního poměru učiněné rozkazem ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991 potvrzeným rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č. j. UC-857/P-91“ zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 14.581,44 Kč „zaplacením zástupci žalobce a zaplacením žalobci částku 2.059,48 Kč a částku 3.468,72 Kč v hrubých“, a že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení 6.079,70 Kč „zaplacením žalobci“. Při posuzování trvání žalobcova služebního poměru řešil jako předběžnou otázku, zda byl žalobce platně propuštěn ze služebního poměru. Uzavřel, že „žalobce se nedopustil jednání, které mu bylo v rozhodnutí o propuštění kladeno za vinu“, a že „lze dovodit, že takováto skutečnost nemohla být důvodem propuštění ze služebního poměru“. Učinila-li tak přesto žalovaná rozkazem ze dne 30. 7. 1991 ve spojení s rozhodnutím nadřízeného orgánu Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č. j. UC-857/P-91, pak „důvod pro propuštění ze služebního poměru nebyl dán“ a služební poměr žalobce u žalované i nadále trvá. Ve vztahu k návrhu na určení neplatnosti právního úkonu - rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru - vyšel z toho, že nejde o vztah založený pracovní smlouvou, ale rozhodnutím žalované o přijetí žalobce do služebního poměru, tedy „o veřejnoprávní vztah, který je nutno posuzovat v režimu speciálního právního předpisu a v té době zákona č. 100/1970 Sb. (zák. o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti)“; na tento právní vztah nelze tedy pohlížet jako na vztah pracovněprávní. Ochrana práva účastníka je tak poskytována „nikoliv cestou žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru (žaloby podle §64 zák. práce - zák. č. 65/65 Sb. ve znění předpisů pozdějších, př. podle §72 zák. č. 262/2006 Sb., kterým byl zák. č. 65/65 Sb. zrušen), ale cestou návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře dle speciálního právního předpisu. Návrh žalobce na určení neplatnosti právního úkonu proto není důvodný.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, č. j. 12 Co 167/2010-539, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. (ve výroku o určení, že služební poměr žalobce u žalované založený dne 1. 11. 1972 trvá) změnil tak, že žalobu na určení, že služební poměr žalobce u žalované založený dne 1. 11. 1972 trvá, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení (o určení trvání služebního poměru) před soudy obou stupňů 1.099,- Kč. Vyšel ze závěrů Nejvyššího správního soudu v Brně vyjádřených v rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 181/2009-191, a z toho, že žalobce zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně neplatnosti úkonu (rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru) nenapadl odvoláním a v této části rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci. Zabývaje se otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (že služební poměr trvá), tedy jestli (objektivně vzato) je toto určení způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce a ohrožení jeho práva, dovodil, že určení právní skutečnosti (v dané věci přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu) nelze v nalézacím řízení řešit jako otázku předběžnou pro závěr, že služební poměr žalobce trvá. Protože věc o přezkoumání rozhodnutí byla pravomocně rozhodnuta a žalobce nevyužil po správní linii dostupné opravné prostředky přesto, že se jednalo o zásadní výrok ve vztahu k jeho služebnímu poměru a správním aktům, v jejichž důsledku jeho služební poměr skončil, hodnotil odvolací soud tuto skutečnost tak, že „žalobci právo na soudní ochranu upřeno nebylo“. Posouzení tohoto přezkumu jako předběžné otázky se podle jeho názoru „jeví jako obcházení zákona, neboť přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu je upraveno v linii správního soudnictví a je speciální úpravou ukončení služebního poměru“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména proto, že závěr odvolacího soudu, že „v řízení o určení, že služební poměr trvá, a to s odkazem na ust. §80 písm. c) o. s. ř., se jeví jako obcházení zákona, neboť přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu je upraveno v linii správního soudnictví a je speciální úpravou ukončení služebního poměru“, pomíjí, že v době podání žalobního návrhu institut správního soudnictví neexistoval. Otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, zda
„1. Může odvolací soud nerespektovat nález Ústavního soudu I. ÚS 487/04 ze dne 28. 11. 07 a odejmout tak dovolateli právo na spravedlivý soudní proces v občanskoprávním řízení s odvoláním na nedostatek právního zájmu na určovací žalobě, když mu bylo toto právo ústavním nálezem přiznáno?
2. Může se dovolatel úspěšně domáhat svého práva na zrušení rozhodnutí o svém propuštění ze služebního poměru přísl. SNB určovací žalobou §80 písm. c) o. s. ř, ve smyslu nálezu Ústavního soudu I. ÚS 487/04 ze dne 28. 11. 2007, když zákon č. 100/1970 Sb. možnost podání žaloby vůbec neupravoval, a rozsudkem odvolacího soudu odvolávajícím se na usnesení MěS v Praze ze dne 18. 12. 1995, č. j. 38 Ca 324/95-85 mu bylo toto právo upřeno?
3. Je přípustné, aby odvolací soud zamítl určovací žalobu dle §80, písm. c) o. s. ř. s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž by se odvolatelem prokazovaným a tvrzeným naléhavým právním zájmem vůbec zabýval?
4. Pokud byl právní akt žalovaného vydán po formální stránce v rozporu se zákonem č. 100/1970 Sb., je dán naléhavý právní zájem na určení jeho neplatnosti dle §80 písm. c) o. s. ř.?“
Podle dovolatele bylo nezjištění naléhavého právního zájmu způsobeno tím, že se „soud odmítl zabývat rozhodnutími žalované po formální stránce. Nezjistil tak jejich vydání v rozporu se zákonem č. 100/1970 Sb. Kdyby takto učinil, musel by dojít k závěru, že rozhodnutí žalovaného o propuštění odvolatele ze služebního poměru byla vydána v rozporu se zákonem, jsou nezákonná a tím je dán naléhavý právní zájem“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku) bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek (jeho měnící výrok) ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v první řadě v závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že služební poměr žalobce trvá.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti dospěl Nejvyšší soud již dříve k závěru, že na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru a že soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zák. práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, uveřejněný pod č. 51/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na němž ani nyní dovolací soud nevidí důvod cokoli měnit.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že podle Ústavního soudu je třeba „zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva bez ohledu na to, zda to bude v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví“, přičemž tento závěr je vztahován také na právo na soudní přezkum rozhodnutí o propuštění za služebního poměru. Dovolatel však přehlíží, že – po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 487/04, - Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 6 Ads 181/2009-198, rozhodl, že kasační stížnost žalobce JUDr. R. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, č. j. 7 Ca 308/2008 – 153, zamítl. Tím bylo s konečnou platností ve správním soudnictví rozhodnuto o žalobě žalobce JUDr. R. Š. proti rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č. j. UC - 857/P – 91, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozkazu ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991, jímž bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru podle §100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Platnost žalobcova propuštění ze služebního poměru tak byla soudy přezkoumána a - jak vyplývá ze shora uvedeného názoru Ústavního soudu - je nepodstatné, zda soudní ochrana žalobcova základního ústavního práva byla poskytnuta v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví.
Protože tedy otázka platnosti žalobcova propuštění ze služebního poměru byla již vyřešena, je správný (a v souladu s judikaturou soudů) i závěr odvolacího soudu o nedostatku žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (že služební poměr trvá). Bez významu jsou proto i právní otázky předkládané žalobcem vztahující se k významu určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k přezkumu platnosti žalobcova propuštění ze služebního poměru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (v měnícím výroku) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu