ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.795.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 795/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Hanou Loskotovou, advokátkou se sídlem v Boskovicích, Sokolská č. 60, proti žalovaným 1) V. V. , zastoupené JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, náměstí 9. května č. 10, a 2) Mgr. M. B. , o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 119/2007, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2010 č.j. 18 Co 48/2010-74, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.9.2010 č.j. 18 Co 48/2010-74, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30.9.2009 č.j. 12 C 119/2007-50, kterým bylo určeno, že žalobce je dědicem po B. V., a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 14.645,64 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Loskotové a že žalobci se vůči žalované 2) náhrada nákladů řízení nepřiznává, a jímž bylo rozhodnuto, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.671,- Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Loskotové, a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že - z hlediska dovoláním uplatněných důvodů - je rozhodnutí odvolacího soudu co do závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalované 1) byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) již jen dovolací důvody podle ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř.
Za vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku se podle ustálené judikatury soudů považuje takové chování zůstavitelova potomka, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života jde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoliv jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, a kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (srov. zejména právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 190/2010, který byl uveřejněn pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012).
Odvolací soud vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že trestná činnost žalobce "byť opakovaná, k níž došlo v první polovině 90. let, tedy v době, kdy žalobci nebylo ani 20 let", nenaplňuje důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, neboť žalobce se "v následující době, a to jak v době pobytu v ČR, tak v době pobytu v USA, nechoval tak, že by bylo možno dovodit, že vede nezřízený život", a "v celkovém kontextu i s předchozí trestnou činností není naplněna ani podmínka trvalosti", pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na spis Okresního soudu v Blansku sp. zn. 11 T 110/2002 a dovozuje-li, že trestná činnost žalobce "dlouhodobě pokračovala", pak přehlíží skutečnost, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23.10.2002 č.j. 2 T 350/2001-31 pravomocně odsouzen za trestné činy, které spáchal již v letech 1991-1992; ani z této skutečnosti nelze usuzovat na trvalé vedení nezřízeného života žalobcem ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
Kromě polemiky se závěry soudů o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku dovolatelka v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jejích dalších námitek je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že i po spáchání trestných činů zůstavitel "projevoval o žalobce zájem", "chtěl, aby se napravil či vzpamatoval", "měl s žalobcem blízký vztah" a "navštívil žalobce ve Vazební věznici v Brně" a že dopisy zůstavitele ze dne 30.7.1992 a ze dne 14.12.1992 "dle obsahu jednoznačně nasvědčují tomu, že zůstavitel svému synovi odpustil"]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalované 1) v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) dále vyplývá, že dovolatelka uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vadu spatřuje v tom, že "odvolací soud nedůvodně nepřipustil výslech svědka M. V.").
Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalované 1) podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Protože dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů řízení nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu