ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.830.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 830/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. B. , zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lučanská č. 5, proti žalované Masarykově městské nemocnici v Jilemnici , příspěvkové organizaci se sídlem v Jilemnici, Metyšova č. 465, IČO 00192546, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní č. 24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 544/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2010 č.j. 24 Co 335/2010-237, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta se sídlem v Semilech, Nádražní č. 24.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.2.2005 žalovaná sdělila žalobkyni, která u ní podle pracovní smlouvy ze dne 1.1.1997 vykonávala v pracovním poměru práci "laboranta RTG", že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu její nadbytečnosti vzhledem k rozhodnutí ředitele žalované ze dne 27.12.2004 č. 2/2004 o zrušení jednoho pracovního místa radiologického laboranta ke dni 31.3.2005.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že ze strany žalované nebyla vůči ní splněna "nabídková povinnost" ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, že jednání žalované, která jí nevyplácela řádně mzdu, vůči ní má "znaky diskriminace", že napětí na pracovišti vyvrcholilo jejím hrubým slovním napadením ze strany nadřízeného B. S. a že není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím ředitele žalované ze dne 27.12.2004 č. 2/2004 o zrušení místa radiologického laboranta a její údajnou nadbytečností, neboť v příkazu ředitele žalované č. 2/2004 "Program stabilizace MMN v Jilemnici" ze dne 22.9.2004 bylo uvedeno, že na radiologickém oddělení žalované "nebudou propouštěni žádní pracovníci"; z toho podle žalobkyně vyplývá, že údajné organizační opatření bylo vyvoláno "zcela uměle s cílem a úmyslem zbavit se nepohodlného pracovníka".
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 30.1.2006 č.j. 8 C 544/2005-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.307,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobkyni je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7.9.2006 č.j. 24 Co 263/2006-130 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť v průběhu řízení došlo ke změně v obsazení senátu, aniž byli noví přísedící seznámeni s dosavadními přednesy účastníků a s provedenými důkazy, a že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen v jiném složení senátu, než ve kterém byla věc naposledy projednána u jednání.
Okresní soud v Semilech poté rozsudkem ze dne 22.11.2006 č.j. 8 C 544/2005-141 žalobu opětovně zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12.435,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska. Soud prvního stupně dovodil, že výpověď z pracovního poměru je "z hlediska formálních a obsahových náležitostí" platným právním úkonem a není výsledkem diskriminačního chování žalované vůči žalobkyni, že na nadbytečnost žalobkyně nemá vliv okolnost, že jí byla žalovanou přidělována práce radiologického laboranta i po dni 31.3.2005, a že žalobkyni nemohlo být nabídnuto volné pracovní místo "splňující atributy rovnocennosti místa výkonu práce a druhu výkonu práce včetně zvážení okolností průpravy".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6.6.2007 č.j. 24 Co 103/2007-166 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně se měl zabývat tím, zda snížení stavu zaměstnanců žalované stanovené organizační změnou nemělo v posuzovaném případě nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobkyni), a to skončením pracovního poměru zaměstnankyně žalované R. M. ke dni 31.3.2005.
Okresní soud v Semilech poté rozsudkem ze dne 6.10.2009 č.j. 8 C 544/2005-205 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 33.568,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska a že žalobkyně je povinna "nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady svědečného" ve výši 798,50 Kč. Soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je "z hlediska formálních a obsahových náležitostí" platným právním úkonem a není výsledkem diskriminačního chování žalované vůči žalobkyni, že na nadbytečnost žalobkyně nemá vliv okolnost, že jí byla žalovanou přidělována práce radiologického laboranta i po dni 31.3.2005, kdy nastala účinnost organizační změny, a že žalobkyni nemohlo být nabídnuto volné pracovní místo "splňující atributy rovnocennosti místa výkonu práce a druhu výkonu práce včetně zvážení okolností průpravy". Práci radiologického laboranta na oddělení nukleární medicíny uvolněnou skončením pracovního poměru R. M.é dnem 31.3.2005 žalobkyně podle soudu prvního stupně nemohla vykonávat ani po předchozí průpravě, neboť neměla specializovanou způsobilost k výkonu činnosti v oboru nukleární medicíny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13.10.2010 č.j. 24 Co 335/2010-237 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.656,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Noska. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná na základě doporučení své dozorčí rady, která shledala na úseku radiologie 3,2 nadbytečné zaměstnance, vydala písemné rozhodnutí o zrušení jednoho místa radiologického laboranta, které bylo podkladem pro výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni, a že rozhodla o zrušení dalšího místa radiologického laboranta tím, že uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru dnem 31.3.2005 s radiologickou asistentkou na oddělení nukleární medicíny R. M., na jejíž místo poté nikoho nepřijala. Nadbytečnost žalobkyně proto podle odvolacího soudu nastala v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně spočívající v redukci počtu radiologických laborantů celkem o 2 zaměstnankyně; toto rozhodnutí nemohlo být "naplněno" skončením pracovního poměru sanitáře L. Ž., jenž profesi laboranta nevykonával. Na příčinné souvislosti mezi rozhodnutím žalované o organizační změně a nadbytečností žalobkyně nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani okolnost, že pracovní poměr žalobkyně skončil až po účinnosti organizační změny, a ani to, že žalobkyni byla přidělována práce až do skončení jejího pracovního poměru. Protože ke dni doručení výpovědi žalobkyni (ke dni 28.2.2005) žalovaná nedisponovala žádným volným pracovním místem, splňuje podle odvolacího soudu výpověď z pracovního poměru i hmotněprávní podmínku platnosti uvedenou v ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce; okolnost, že se po doručení výpovědi žalobkyni uvolnila pracovní místa po zaměstnancích R. M. a L. Ž., popřípadě další pracovní místa, je z hlediska platnosti výpovědi z pracovního poměru bezvýznamná. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že žalobkyně by, a to ani po předchozí průpravě, nemohla vykonávat pracovní činnost R. M. pro nedostatek potřebné specializované způsobilosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že k naplnění rozhodnutí ředitele žalované ze dne 27.12.2004 č. 2/2004 o zrušení jednoho pracovního místa radiologického laboranta ke dni 31.3.2005 došlo zánikem pracovních míst R. M. a L. Ž.; poté, co tito zaměstnanci se žalovanou rozvázali pracovní poměr, tedy uvedené rozhodnutí již nemohlo být "podkladem pro snížení počtu dalších zaměstnanců" a nelze shledat příčinnou souvislost mezi tímto rozhodnutím a "ukončením pracovního poměru žalobkyně". Žalovaná podle názoru dovolatelky ani neprokázala "ekonomický propad a skutečnost, jak by zrušení místa na konkrétním oddělení mohlo tento propad ovlivnit". Ke zrušení pracovního místa žalobkyně fakticky nedošlo, neboť žalovaná zaměstnávala žalobkyni na zrušeném pracovním místě "v plném rozsahu" i po dobu výpovědní doby. Žalobkyně má dále za to, že žalovaná jí měla nabídnout místo zřízence - sanitáře nebo místo laborantky RTG, která se uvolnila skončením pracovního poměru L. Ž. a R. M., popřípadě volná místa "manipulantky prádla, pomocné síly apod.". Výpověď z pracovního poměru nemůže podle názoru dovolatelky požívat právní ochrany ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, neboť žalovaná přijetím opatření o organizační změně sledovala od počátku zcela jiný účel, a to ukončit pracovní poměr žalobkyně. Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl připuštěn jí navržený důkaz znaleckým posudkem ke zjištění její způsobilosti zastávat práci vykonávanou R. M. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, neboť právní otázka nastolená žalobkyní jako otázka zásadního právního významu není otázkou právní, nýbrž skutkovou, která je zásadně z dovolacího přezkumu vyloučena. Námitkami žalobkyně uplatněnými v jejím dovolání se soudy zevrubně zabývaly a shledaly je nedůvodnými.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění soudů o tom, že by rozhodnutí žalované o organizační změně ze dne 27.12.2004 směřovalo ke snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce a nikoliv k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní a že by žalovaná neměla v době, kdy žalobkyni doručila výpověď z pracovního poměru, žádnou jinou vhodnou práci, kterou by jí mohla nabídnout, a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem ke zjištění způsobilosti žalobkyně zastávat práci vykonávanou R. M.; tím uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Projednávanou věc je třeba z hlediska právního posouzení věci i v současné době řešit - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobkyni doručena dne 28.2.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 - dále jen "zák. práce" (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374).
Z hlediska důvodu pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je podstatné, zda rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
V posuzovaném případě nemohlo být rozhodnutí ředitele žalované ze dne 27.12.2004 č. 2/2004 o zrušení jednoho pracovního místa radiologického laboranta ke dni 31.3.2005, vzhledem k němuž se žalobkyně stala pro žalovanou nadbytečnou, "naplněno" skončením pracovního poměru zaměstnanců žalované R. M. a L. Ž., neboť - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – L. Ž. u žalované nevykonával práci radiologického laboranta, nýbrž sanitáře, a pracovní místo radiologické asistentky na oddělení nukleární medicíny žalovaná po skončení pracovního poměru R. M., která toto místo zastávala, rovněž zrušila. Nešlo tedy o případ, kdy by předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců žalované nastalo v důsledku rozvázání pracovního poměru jiných zaměstnanců žalované, aniž by bylo nutné rozvazovat pracovní poměr se žalobkyní výpovědí, a kdy by proto nadbytečnost žalobkyně nebyla v příčinné souvislosti s rozhodnutím žalované o organizační změně.
Podstatou námitky dovolatelky, že žalovaná neprokázala "ekonomický propad a skutečnost, jak by zrušení místa na konkrétním oddělení mohlo tento propad ovlivnit", je její nesouhlas se snížením stavu zaměstnanců na oddělení žalované, ve kterém vykonávala práci, a s tím, že by mělo jít o opatření, které je z pohledu zaměstnavatele efektivní a účinné. V tomto směru však rozhodnutí zaměstnavatele, které sleduje organizační změnu, pomocí níž má být regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, přezkumu soudu z hlediska hmotněprávních předpokladů pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce - jak vyplývá z výše uvedeného - nepodléhá.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá ani to, že "žalovaná zaměstnávala žalobkyni na zrušeném pracovním místě v plném rozsahu i po dobu výpovědní doby", z čehož žalobkyně usuzuje, že ke zrušení jejího pracovního místa "fakticky" nedošlo. Okolnost, že pracovní poměr skončí na základě výpovědi podané podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na platnost výpovědi vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Je třeba rovněž vzít v úvahu, že důvod pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je dán - jak vyplývá z výše uvedeného - též v případě, že zaměstnavatel i nadále může zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, avšak jeho práce není pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Z toho, že zaměstnavatel přiděluje zaměstnanci, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, práci podle pracovní smlouvy i v průběhu výpovědní doby (poté, co nastaly účinky organizační změny u zaměstnavatele, vzhledem k níž se stal zaměstnanec nadbytečným) a plní tím svou povinnost stanovenou v ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, proto nelze dovozovat, že k organizační změně, vzhledem k níž se stal zaměstnanec nadbytečným, u zaměstnavatele ve skutečnosti nedošlo.
Otázky zásadního právního významu nenastoluje ani postup odvolacího soudu, který okolnost, zda žalovaná měla jinou vhodnou práci, kterou by žalobkyni mohla nabídnout, zkoumal ke dni, kdy byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru, neboť podle ustálené judikatury soudů splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi soud zkoumá podle stavu v době výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Miloslav Nosek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 2.610,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu