ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.848.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 848/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce HARVET s.r.o. se sídlem v Plzni, Borská č. 55, IČO 26349817, zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. č. 9, proti žalovanému O. B. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova č. 16, o 90.883,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 311/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2008 č.j. 12 Co 537/2008-102, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.680,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Julie Šindelářové, advokátky se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. č. 9.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 90.883,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovanému, který u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy od 25.4.2006 do 31.5.2007 jako stavbyvedoucí, byly od sjednaného dne nástupu do práce průběžně poskytovány ze strany žalobce finanční zálohy „ke krytí výdajů žalobce“, které žalovaný „přebíral na základě svého vlastnoručního podpisu“ a následně je měl „řádně vyúčtovat oproti jím předloženým dokladům, které osvědčovaly použití poskytnutého finančního plnění“. Vzhledem k tomu, že z písemné evidence žalobce vyplynulo, že žalovaný za trvání pracovního poměru „neodevzdal doklady“ k převzaté finanční částce v celkové výši 120.891,- Kč (z toho 109.435,- Kč v době do 31.12.2006 a 11.456,- Kč v roce 2007), srazil žalobce z příjmu žalovaného v březnu, dubnu a květnu 2007 jako „nevyúčtované zálohy poskytnuté k plnění jeho pracovních úkolů“ celkem částku 21.249,- Kč, a následně v červnu 2007 vyzval žalovaného, aby mu předložil odpovídající doklady k dosud nevyúčtovaným zálohám ve zbývající částce 90.883,- Kč. Protože však žalovaný takto neučinil, ani nevrátil žalobci peněžité plnění odpovídající zbývající výši poskytnutých záloh, je žalobce nucen domáhat se své pohledávky soudní cestou.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23.6.2008 č.j. 19 C 311/2007-78 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 29.583,40 Kč. Soud prvního stupně za situace, kdy „nebylo prokázáno“, že by mezi účastníky byla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, „postupoval podle §172 odst. 1, 3 zák. práce a posuzoval projednávanou věc pouze z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu“. Protože – jak zdůraznil - „v tomto případě leží důkazní břemeno zcela na žalobci“, bylo na něm, aby prokázal, „v jaké konkrétní výši mu porušením povinností žalovaného vznikla škoda“. Po provedeném dokazování má však soud prvního stupně „za to, že v tomto směru žalobce své důkazní břemeno neunesl“, neboť „z předložených listin (fotokopie 5 listů z tzv. pokladní knihy) není jednoznačně zřejmé, které částky žalovaný fakticky převzal, proti kterým částkám pak postavil doklady za nákup materiálu“, přičemž uvedené skutečnosti „se nepodařilo prokázat ani provedenými svědeckými výpověďmi“; proto soud „dospěl k přesvědčení, že žalobě není možné vyhovět“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.12.2008 č.j. 12 Co 537/2008-102 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 33.580,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 31.438,- Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. Julie Šindelářové. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v řízení všechny důkazy, které účastníci na podporu svých tvrzení navrhli, z provedených důkazů však nevyvodil odpovídající skutkové závěry. I když „je třeba přisvědčit soudu prvního stupně i žalovanému, že žalobce nevedl knihu (sešit), v níž bylo evidováno poskytování provozních záloh, jako řádnou účetní knihu“, přesto odvolací soud (poté, co zopakoval důkaz přečtením strany 3 až 5 uvedeného sešitu, v němž žalobce „evidoval“ provozní zálohy postupně poskytované žalovanému) „zjistil, že 21.9.2006 potvrdil žalovaný vlastnoručním podpisem, že nevyúčtovaný zůstatek záloh činí částku 333.894,50 Kč na straně 3 na poslední řádce uvedeného sešitu a stejnou částku potvrdil žalovaný tentýž den i na straně 4 u kolonky převod uvedeného zůstatku“, a že „poté žalovaný potvrdil podpisem převzetí dalších tří záloh v celkové výši 93.000,- Kč a předložil žalobci doklady, osvědčující použití části záloh v celkové výši 316.299,10 Kč, rozdíl mezi přijatými provozními zálohami a žalovaným doloženými výdaji činil žalobcem tvrzenou částku 109.435,- Kč“; poté žalovaný „zřejmě přešel na jinou stavbu a na poslední řádce dne 7.2.2007 potvrdil výši dalšího nevyúčtovaného zůstatku v částce 6.456,- Kč a vlastnoručně potvrdil na straně 5 uvedeného sešitu dne 8.3.2007 převod uvedené částky a příjem další částky 5.000,- Kč“. Po provedení tohoto „rozhodujícího“ důkazu dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „žalobce prokázal, že nevyúčtovaný zůstatek provozních záloh činil do 2.11.2006 částku 109.435,- Kč a k 8.3.2007 další částku 11.456,- Kč“. Protože žalovaný jako „osoba odpovědná za vyúčtování převzatých provozních záloh v plné výši“ nepředložil soudu žádné doklady osvědčující jeho tvrzení, že výše uvedený rozdíl mezi částkami přijatými a vyúčtovanými neexistuje nebo že existuje v nižší částce, ani nedoložil žádnými fakturami či nákupními paragony, jak s nevyúčtovaným rozdílem naložil, shledal odvolací soud žalobu důvodnou „v celém rozsahu“, když „žalovaného zavázal uhradit rozdíl nevyúčtovaných záloh po odečtení částek, které žalobce srazil v roce 2007 na úhradu tohoto dluhu ze mzdy žalovaného“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že závěr o tom, že finanční zálohy byly žalovanému v žalobcem tvrzeném rozsahu skutečně poskytnuty, učinil odvolací soud „jednoznačně bez důkazu“. Zdůraznil, že v odvolacím řízení byl oproti prvostupňovému řízení proveden „toliko jediný důkaz“, kterým bylo prokazováno, že žalovaný „údajně“ měl obdržet finanční zálohy na provoz stavby. Tento důkaz, který byl označen odvolacím soudem jako „stěžejní“, „byl předložen v podobě linkovaného sešitu bez názvu a bližší specifikace“, a již soud prvního stupně po „pečlivém“ zkoumání zjistil, že se jeho obsah neshoduje se skutkovými tvrzeními žalobce a ani s výslechy odpovědných osob, které zálohové platby měly žalovanému poskytnout. Soud prvního stupně se podle názoru dovolatele „správně vypořádal s výpověďmi jednotlivých svědků z řad žalobce, kteří si navzájem odporovali, a to hlavně co do předávání finančních záloh“. Ani „okrajově“ – jak dále uvedl – se pak tvrzení o podpisu každé z obdržených částek „pravdivá neukázala, resp. byla v rozporu s předloženou listinou“, z níž „vyplynulo, že většina poskytnutých plateb není parafována přebírající osobou, tedy žalovaným“. Odvolací soud pak tuto listinu „postavil jako stěžejní bez toho, že by zkoumal, zda platby byly skutečně poskytnuty tak, jak žalobce poukazoval nejen ve svém podání, ale i se snažil prokázat svědeckými výpověďmi“. Odvolací soud tak podle názoru dovolatele změnil rozsudek soudu prvního stupně „bez toho, že by provedl důkazy další, které svědčí jasně ve prospěch žalovaného a ani v jediném případě se neshodují“, a „vytrhl z kontextu všech důkazů dalších jediný, který prohlásil za jednoznačně prokazatelný“, ačkoli „se jedná o listinu, která je předložena na více listech, a v každém případě se podpis u zůstatku vyskytuje na listině jiné, než byl původní součet či vykazované platby“, které „ostatně ani nelze zahrnout do účetnictví, když nemají náležitosti účetního dokladu“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto, případně zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalovaného nelze podle jeho názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci ze žaloby a z obsahu spisu vyplývá, že škodu, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhá, měl žalovaný způsobit žalobci tím, že nevyúčtoval provozní finanční zálohy, které mu (jako stavbyvedoucímu) byly v průběhu trvání pracovního poměru poskytnuty z majetku žalobce. Protože v řízení nebylo zjištěno (ani žádným z účastníků tvrzeno), že by žalovaný uzavřel se žalobcem dohodou o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování, bylo třeba opodstatněnost uplatněného nároku žalobce posuzovat – jak správně uvažovaly rovněž soudy obou stupňů – z hlediska příslušných ustanovení zákoníku práce upravujících obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu (k tomu srov. též právní názor vyjádřený rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 11.11.1959 sp. zn. 21 Co 737/59, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 32, ročník 1960).
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný způsobit v průběhu trvání pracovního poměru v období od dubna 2006 do května 2007, je třeba projednávanou věc posuzovat jednak podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zákon č. 65/1965 Sb.“), a jednak podle příslušných (obsahově totožných) ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2007 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (§250 odst. 1 zák. práce) zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení §172 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. (§250 odst. 3 zák. práce) je zaměstnavatel povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (§252 a 255).
Z uvedeného vyplývá, že předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (resp. §250 odst. 1 zák. práce) je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (resp. §250 odst. 1 zák. práce) má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst.1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
V daném případě žalovaný podle tvrzení žalobce „celkem za trvání pracovního poměru neodevzdal příslušné doklady k převzaté finanční částce (záloze) ve výši 120.891,- Kč“. Žalovaný však v průběhu řízení popíral, že by zálohy v uvedené výši vůbec převzal, a na této argumentaci setrval i v podaném dovolání. Závěr, jaký odvolací soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Protože žalovaný v podaném dovolání správnost tohoto závěru zpochybňuje, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkové závěry o tom, jak vysoké finanční částky byly žalovanému ze strany žalobce předány jako provozní zálohy a že „žalobce prokázal, že nevyúčtovaný zůstatek provozních záloh činil do 2.11.2006 částku 109.435,- Kč a k 8.3.2007 další částku 11.456,- Kč“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování [především z listinného důkazu – příslušných stránek peněžního deníku (sešitu), v němž žalobce „evidoval“ provozní zálohy postupně poskytované žalovanému], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a rovněž náležitě vysvětil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odvolací soud důvodně považoval za prokázané ty skutečnosti (výši převzatých záloh a jejich nevyúčtované zůstatky), které žalobce v peněžním deníku (na stranách 3, 4 a 5) potvrdil vlastnoručním podpisem, a nelze mu důvodně vytýkat, že na základě těchto skutečností (po jejich přepočtení) učinil závěr o shora uvedené výši rozdílu (nevyúčtovaném zůstatku) mezi předanými zálohami a žalovaným předloženými doklady, i přesto, že peněžní deník žalobce „nevedl jako řádnou účetní knihu“ a že žalovaný „nepodepsal převzetí některých tam uvedených záloh“. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že výše uvedený listinný důkaz (peněžní deník), který odvolací soud „postavil jako stěžejní“ a „vytrhl z kontextu všech důkazů dalších“, „byl předložen v podobě linkovaného sešitu bez názvu a bližší specifikace“, a že „obsah tohoto důkazu se neshoduje se skutkovými tvrzeními žalobce a ani s výslechy odpovědných osob, které zálohové platby měly žalovanému poskytnout“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 11.380,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 4, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 11.680,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupkyně žalovaného nepředložila osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu