ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1028.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1028/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. K. , bytem v P., F. 429/8, b) R. K. , bytem v P., F. 429/8, zastoupených JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalovaným 1) Veřejné informační službě, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Farského 638/14, 2) Ing. V. B. , bytem v P., K. B. 2694/13, 3) MUDr. V. B. , bytem v P., S. ú. 1041/39, 4) P. B. , bytem v P., S. ú. 1041/39, 5) M. K. , bytem v P., S. 1329/13, 6) Ing. I. K. , bytem v P., S. 1329/13, všem zastoupeným JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 8, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 201/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 18 Co 201/2010-415, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 18 Co 201/2010-415, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. ledna 2010, č. j. 36 C 201/2007-389, ve výrocích I., II. III., IV. a VI., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali odstranění plotu, který měli žalovaní neoprávněně zřídit na pozemku parc. č. 1995 ve vlastnictví žalobců, a to v délce pozemku parc. č. 1994/3 ve vlastnictví žalované 1) a v délce pozemku parc. č. 1994/4 ve vlastnictví žalovaných 2) – 6), to vše v katastrálním území a obci P.
Okresní soud Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2010, č. j. 36 C 201/2007-389, zřídil věcné břemeno ,,ve prospěch vlastníka stavby plotu v délce pozemku parc. č. 1994/3 o výměře 23 m2, jiná plocha, v katastrálním území a obci P. ve vlastnictví žalovaného a) a v délce pozemku parc. č. 1994/4 o výměře 11 m2, jiná plocha, v katastrálním území a obci P., který je v podílovém spoluvlastnictví žalovaných 2) – 6) a k pozemku parc. č. 1995 o výměře 621 m2, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci P., na němž se částečně stavba plotu nachází, a to v rozsahu dle přiloženého geometrického plánu, který je součástí rozsudku.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na odstranění plotu (výrok II.). Žalovaným pak uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 10.000,- Kč (výrok III.). Ve výrocích IV. - VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. 1995, žalovaná 1) je vlastnicí sousedního pozemku parc. č. 1994/3 a žalovaní 2) – 6) jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 1994/4, to vše v katastrálním území a obci P. Bylo prokázáno, že žalobce a) upozornil žalovaného 3) na možnost přesahu plotu na pozemek žalobců. Žalovaní si v návaznosti na toto upozornění nechali vypracovat posudek od geodeta, na základě kterého byli ujištěni, že plot nezasahuje do pozemku žalobců. Navíc ani po kolaudaci plotu žalobci ničeho nenamítali. Žalovaní měli za to, že vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku žalobců. S ohledem na vypracovaný znalecký posudek žalobci namítali, že plot žalovaných přesahuje na jejich pozemek asi o 25 cm. Žalovaní tvrdili, že stavba plotu byla vybudována místo zdi, která se nacházela na stejném místě, a k vydržení vlastnického práva došlo tedy již jejich právními předchůdci. Toto tvrzení však podle soudu prvního stupně žalovaní neprokázali. Soud prvního stupně uzavřel, že stávající zeď ve vlastnictví žalovaných přesahuje částečně na pozemek žalobců a nebyly naplněny ani předpoklady pro vydržení sporné části pozemku žalovanými, kterým se nepodařilo prokázat dobrou víru.
Následně se proto zabýval důvodností žaloby na odstranění plotu a konstatoval, že plot je sice neoprávněnou stavbou, nicméně podle ustálené judikatury je požadavek žalobců na odstranění plotu v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Rozpor s dobrými mravy spatřoval v ,,nepochybném zjištění, že žalovaní si při výstavbě předmětné zdi počínali při zajišťování geodetického zaměření s největší možnou mírou obezřetnosti a po výtkách žalobců ohledně tvrzeného přesahu učinili odpovídající kroky k ověření pravdivosti tvrzené námitky a po ujištění, že výstavba zdi probíhá v hranici, ve výstavbě pokračovali a současně žalobcům nabízeli smírné vyřešení sporu.“ Soud prvního stupně také přihlédl k rozsahu výměry přesahu na pozemek žalobců a k okolnosti, že žalobci po kolaudaci předmětné zdi téměř dva roky ničeho nenamítali. Navíc by v daném případě nebylo odstranění stavby účelné. Proto soud prvního stupně vypořádal vztahy mezi účastníky řízení tak, že zřídil za úplatu věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby plotu.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 18 Co 201/2010-415, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. - III. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a změnil výroky IV. a VII. rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. Sám pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a shodně dospěl k názoru, že zeď má charakter neoprávněné stavby. Považoval za správný i způsob, jakým byly vypořádány vztahy účastníků řízení. Podle jeho názoru postupoval soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže zřídil věcné břemeno ve prospěch žalovaných s přihlédnutím k malému rozsahu sporné části pozemku žalobců, na kterou přesahuje zeď žalovaných, pasivitě žalobců, kteří proti zdi po dobu dvou let ničeho nenamítali, jejich neochotě spor vyřešit, a k tomu, že žalovaní byli v dobré víře, že výstavba plotu probíhá v původních hranicích zdi již zbourané. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i při stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene, jestliže tato náhrada byla stanovena znaleckým posudkem podle §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Popřeli, že by neupozornili žalované na nesprávnosti při výstavbě zdi. Naopak žalovaní ve stavbě pokračovali, ačkoliv byli upozorněni, že staví na cizím pozemku. Namítali, že nedostali v nalézacím řízení dost prostoru k tomu, aby se mohli ve věci vyjádřit. Uvedli, že se s žalovanými snažili po celou dobu domluvit. Plot je podle jejich tvrzení vysoký 3 m a stíní jejich pozemek. Dovolatelé mají za to, že nalézací soudy zasáhly do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Nesouhlasí též s výší náhrady za zřízení věcného břemene, bylo-li znalcem stanoveno částkou pouze 10 000,- Kč.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a zabýval se nejprve přípustností dovolání založenému na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozsudku.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Podle §135c obč. zák. odst. 1 zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Podle odstavce 2) téhož ustanovení pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Podle odstavce 3) soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání ve vztahu ke zvolenému způsobu vypořádání neoprávněné stavby neformulují žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by v této části mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Zvolený způsob vypořádání neoprávněné stavby dovolatelé napadají toliko poukazem na skutkovou okolnost, podle níž „není pravdou, že by neupozornili stranu žalovanou na nesprávnosti při výstavbě“. Nalézací soudy však nevyšly ze závěru opačného; naopak tuto námitku ve svých rozhodnutích akceptovaly s poukazem na skutečnost, že na ni žalovaní reagovali vypracováním znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že plot staví na svém pozemku, a proto pokračovali ve výstavbě.
Dovolatelé též v dovolání napadají způsob, jakým nalézací soudy určily výši náhrady za zřízení věcného břemene. V této části je napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu, neboť výši náhrady soudy obou stupňů stanovily v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Soud prvního stupně i odvolací soud stanovily náhradu za zřízení věcného břemene s odkazem na znalecký posudek, jenž určil hodnotu věcného břemene podle §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku).
Tento postup není správný.
K hlediskům rozhodným pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene při vypořádání nároků z neoprávněné stavby se vyjádřila judikatura, která precizovala a doplnila hlediska rozhodná pro určení výše náhrady za zřízení věcného břemene :
V rozsudku ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 3, pořadové č. 33, dovolací soud vymezil, že při úvaze o výši náhrady za zřízení věcného břemene je nutno zohlednit cenu pozemku, ke kterému se věcné břemeno zřizuje, výši nájemného, jehož by bylo možno v dané době a v daném místě za pronájem tohoto pozemku dosáhnout a míru omezení vlastníka pozemku.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 9, str. 404, vyšel z toho, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze vycházet jen z ceny, za kterou by bylo možno v daném čase a místě dosáhnout zřízení věcného břemene smlouvou, je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli nebo bez svého vědomí, je nutno přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (např. i k dobré víře stavebníka), a k újmě postihující vlastníka pozemku.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 5459/2007, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2010, č. 13, str. 479, dovolací soud zdůraznil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu dosud neoprávněnou nelze vycházet jen z cenových předpisů nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou; je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a nutno přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (a tedy i k případné dobré víře stavebníka), a k újmě vlastníka pozemku s tím, že cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 1569/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 3, str. 87, doplnil další důležitá hlediska: je-li zavinění stavebníka na vzniku neoprávněné stavby dáno, náhrada podle míry zavinění převyšuje obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene vzniklého na smluvním základě, není však důvodu, aby se přihlíželo k výhodě, kterou zřízením věcného břemene získává stavebník, tj. zpravidla k tomu, jaké náklady by měl, kdyby musel svou potřebu užívání či zřízení stavby řešit jiným způsobem (v některých případech včetně odstranění stavby) – (uvedené závěry souhrnně akceptoval dovolací soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1241/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jakým způsobem promítl uvedená hlediska do své úvahy o výši náhrady za zřízení věcného břemene, neboť se nesprávně omezil toliko na závěr podávající se ze znaleckého posudku, že hodnota věcného břemene určená podle §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb. činí 10 000,- Kč.
V rozsudku ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1434/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 5, str. 173, dovolací soud ve vztahu ke stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene ve vazbě na zákon č. 151/1997 Sb. vyložil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. nelze vycházet jen z cenových předpisů (§18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb.) nebo z ceny, za kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout jeho zřízení smlouvou. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že vlastník byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí, a přihlížet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena (tedy i k případné dobré víře stavebníka), a k újmě postihující vlastníka pozemku. Cenový předpis je východiskem pro postup soudu, výše náhrady je však stanovena úvahou soudu vycházející z uvedených kritérií.
Jestliže v daném případě naproti tomu odvolací soud vyšel při určení výše náhrady za zřízení věcného břemene pouze z ocenění opírajícího se o §18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právní posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (v rozsahu uvedeném ve výrokové části rozsudku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu