ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.133.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 133/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně České účetní rady , se sídlem v Praze 3, Olšanská 1A, proti žalované: ROCCO a. s. , se sídlem v Praze 3, Domažlická 13, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 148/2007, o „odvolání“ žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2010, č. j. 14 Co 44/2010-43, takto:
I. Řízení o „odvolání“ žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2010, č. j. 14 Co 44/2010-43, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Praze v rámci probíhajícího řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. října 2008, č. j. 21 C 148/200731, usnesením ze dne 8. března 2010, č. j. 14 Co 44/2010-43, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce.
Usnesení Městského soudu v Praze napadla žalobkyně podáním ze dne 12. března 2010, které výslovně označila jako „odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze“ a domáhala se, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž byla věc předložena, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti.
Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (srovnej §10 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolání je podle ustanovení §201 o. s. ř. řádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §10a, §236 odst. 1 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští (v daném případě městského soudu – k tomu srovnej přílohu 2 bod 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3295/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V posuzovaném případě Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobkyni a o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobkyni, a to v průběhu odvolacího řízení o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení městského soudu vydané v rámci odvolacího řízení je usnesením odvolacího soudu.
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srovnej §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2010, č. j. 14 Co 44/2010-43, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§243c, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.) – (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně by nemohla být úspěšná ani v případě, že by podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, neboť ani tento mimořádný opravný prostředek není proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o žádostech žalobkyně v rámci odvolacího řízení, přípustný
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a skutečnosti, že žalobkyně zavinila zastavení dovolacího řízení, a byla by proto povinna ve smyslu §146 odst. 2 věta první o. s. ř. nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu