ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1484.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1484/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. J. M. , bytem v P., proti žalovaným 1) I. Š. , bytem v P., zastoupené JUDr. Rajmundem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Kobyliská 23/179, 2) Pozemkovému fondu ČR , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 244/2008, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 21 Co 66/2010-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č. j. 21 Co 66/2010-99, v části potvrzujícího výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 60 C 244/2008-78, a ve výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 60 C 244/2008-78, ve výrocích I. a III. se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 60 C 244/2008-78, ve výroku I. určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku, v katastrálním území H. P., obci P. (dále jen ,,pozemek nebo též „předmětný pozemek“). Dále ve výroku II. určil, že žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemku v katastrálním území H. P., obci P. (dále jen ,,pozemek“). Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že právní předchůdci (rodiče) žalobkyně nabyli na základě trhové smlouvy ze dne 7. července 1931 pozemek – role v katastrálním území S., nyní pozemek. Téhož dne pak právní předchůdci žalovaných nabyli trhovou smlouvou pozemek v katastrálním území S., nyní pozemek. Žalobkyně, která nabyla pozemek rozhodnutím o dědictví po rodičích, však tvrdila, že tito ve skutečnosti zakoupili pozemek. Tento pozemek užívali do své smrti a poté jej užívala sama žalobkyně, přičemž právní předchůdci žalovaných ve skutečnosti zakoupili pozemek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba držbu posuzovat podle příslušných ustanovení obecného občanského zákoníku (dále jen ,,o. z. o.“), neboť započala v roce 1932. Vzhledem k existenci titulu způsobilého k převodu nemovitosti, téměř shodným rozměrům pozemků, omluvitelnému omylu držitelů pozemků a uplynutí vydržecí doby k 1. 1. 1961, soud prvního stupně konstatoval, že „vlastnické právo žalobkyně k pozemku a žalovaných k pozemku, bylo jejich právními předchůdci vydrženo“. Pokud právní předchůdci účastníků řízení zjistili nesrovnalosti v katastrálních číslech jimi užívaných pozemků, čímž měla být narušena dobrá víra právních předchůdců žalobkyně, stalo se tak dne 19. listopadu 1969. O nápravu stavu skutečného s údaji v evidenci nemovitostí se snažila žalobkyně od roku 1975, tedy již poté, co pozemek její právní předchůdci vydrželi.
K odvolání žalovaného 2) Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. 21 Co 66/2010-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že právním předchůdcům žalobkyně i žalovaných, kteří pozemky nabyli trhovými smlouvami v roce 1931, muselo být zřejmé, kterou část kdo z nich nabude, a takto pozemky také od roku 1931 užívali. Skutečnost, že pozemky byly v trhových smlouvách označeny opačně, byla zjištěna až v roce 1969, tedy po uplynutí vydržecí lhůty. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaný 2) získal pozemek až v roce 2004, tedy poté, co nabyl ideální ½ pozemku stát jako odúmrť, ovšem v době, co již bylo vydrženo vlastnické právo k pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, které je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Domnívá se, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou nesprávná, protože žalobkyně nabyla pozemek na základě smlouvy, ve které byl tento pozemek nezaměnitelně identifikován. Podle uvedené smlouvy rovněž došlo k zápisu do pozemkové knihy, přičemž údaje v pozemkových knihách byly závazné. Dovolatel má za to, že v případě žalobkyně není naplněna podmínka oprávněné držby, tedy že dobrá víra držitele se musí vztahovat k okolnostem, za kterých mohlo být vlastnické právo vydrženo. Jestliže existoval řádný nabývací titul, kde byl předmět smlouvy dostatečně identifikován, držba sousedního pozemku nebyla oprávněná. Žalobkyně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí právní titul k vydržení vlastnického práva k pozemku. Dovolatel tvrdí, že není vlastníkem pozemku, neboť tím může být pouze Česká republika, která jej nabyla v roce 1981 jako odúmrť. Dovolatel nesdílí názor odvolacího soudu, že vydržení pozemků v tzv. socialistickém vlastnictví pouze pro stát podle §153 zákona č. 141/1950 Sb., mělo diskriminační charakter. Podle jeho názoru žalobkyně vydržecí lhůtu nesplnila, protože v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tj. od 1. ledna 1951 bylo možné vydržet pozemky pouze pro stát.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zopakovala svou argumentaci v předcházejícím řízení o tom, že v trhových smlouvách uzavřených právními předchůdci účastníků došlo k omylu při identifikaci pozemků, které byly předmětem těchto smluv. Význam podle jejího názoru má pouze skutečná držba pozemků, nikoliv zápis v katastru nemovitostí.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a zabýval se nejprve přípustností dovolání.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně jedná-li se o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovoláním žalovaného 2) je napaden rozsudek odvolacího soudu v té části potvrzujícího výroku, ve které odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I., tj. ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku. V tomto rozsahu je také dána přezkumná činnost dovolacího soudu.
V této části je dovolání přípustné, neboť nalézací soudy posoudily otázku vydržení v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; je proto i důvodné.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.
Jinými slovy vyjádřeno proto platí, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333).
Takový závěr však soudy učinily. Vyšly totiž shodně z toho, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nenabyla (a proti tomuto závěru ani žalobkyně v průběhu odvolacího řízení ničeho nenamítala), přičemž k nabytí vlastnického práva vydržením došlo již u jejích právních předchůdců. Na základě nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně však určily vlastnické právo žalobkyně.
Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 333).
Takový relevantní závěr však soudy v žádném směru v předmětné věci neučinily, neboť se omezily na konstatování, že k vydržení vlastnického práva došlo právními předchůdci žalobkyně, neuvedly však, na základě čeho by měla nabýt žalobkyně vlastnictví předmětného pozemku. Vyšly z toho, že tato vlastnické právo vydržením nenabyla, a neuvedly ani, na základě jaké právní skutečnosti by měli právní předchůdci žalobkyně toto své vlastnické právo pozbýt.
Lze-li usuzovat z odůvodnění nalézacích soudů na to, že takovou právní skutečnost spatřují v tom, že žalobkyně je „právním nástupcem“ svých rodičů A. a M. Ch., kteří vlastnické právo k pozemku vydrželi, pak tento názor není správný. Jestliže totiž pozemek nebyl projednán v dědickém řízení po rodičích žalobkyně, což ostatně tvrdí žalobkyně sama a z průběhu řízení je nesporné, nemůže být případně ani dědické řízení a rozhodnutí v něm vydané skutečností, na základě které by se žalobkyně mohla stát vlastnicí předmětného pozemku.
Již s přihlédnutím k této skutečnosti byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn právem, a dovolání je proto důvodné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že k vydržení vlastnického práva nemohlo dojít ani samotnou žalobkyní.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, jež jsou ve shodě ostatně již se samotnými žalobními tvrzeními žalobkyně, vyplývá, že právní předchůdci žalobkyně zjistili „nesrovnalosti v číslech katastrálních jimi užívaných pozemků“ již v roce 1969, přičemž od roku 1975 „jsou datovány snahy žalobkyně dosáhnout souladu mezi stavem dle evidence nemovitostí, resp. údaji uvedenými v katastru nemovitostí, a stavem faktickým“. Jestliže k dědickým řízením po rodičích žalobkyně, v nichž byla vydána rozhodnutí, na základě kterých se žalobkyně mohla chopit, a také chopila, faktické držby předmětného pozemku, došlo v letech 1981 a 1982, žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku nemohla vydržet. Již v době uchopení se držby totiž nemohla být v dobré víře, že jí vlastnické právo k pozemku svědčí, jestliže již z dřívějšího období věděla o „nesrovnalostech v označení pozemků“, které se od roku 1975 snažila řešit.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu napadeném dovoláním a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení - podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu