ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1625.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1625/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) E. S. , zastoupené JUDr. Oldřichem Skalákem, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, b) JUDr. O. S. , c) Ing. M. S. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Skalákem, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, jednající prostřednictvím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 125/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 27 Co 425/2009-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 27 Co 425/2009-103, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 5 C 125/2008-85, určil, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků – parcel v katastru nemovitostí p. č. 1894/17 o výměře 51 m ², p. č. 18 94/18 o výměře 2523 m ² a p. č. 1894/19 o v ýměře 1261 m² v kat. území Ch. a to žalobkyně E. S. podílem ½, žalobce JUDr. O. S. ¼ a žalobce Ing. M. S. ¼“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedeného určení se žalobci domáhali na základě tvrzení, že jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedených pozemků (dále též jen „předmětné pozemky“), které byly odděleny od pozemku ve zjednodušené evidenci parc. č. 1873 v katastrálním území Ch. a byly v době podání žaloby začleněny do parcely č. 1894/2 – do areálu žalované. Žalobcům byla snížena výměra pozemku parc. č. 1873 na základě výměru odboru pro výstavbu Rady ONV Čáslav ze dne 9. prosince 1957, č. j. výst./1397-1957, přičemž katastrální pracoviště provedlo na základě této listiny záznam bez jakéhokoliv předchozího upozornění. Žalobci tvrdili, že nikdy jim ani jejich právním předchůdcům nebyl od roku 1957 výměr o vyvlastnění předložen a ani neobdrželi žádnou náhradu za pozemek, který měl být vyvlastněn. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že v roce 1957 k přechodu vlastnictví na stát došlo, uplatnili námitku vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť byli „po celý čas“ v dobré víře, že mají předmětné pozemky ve svém vlastnictví. S žalovanou navíc uzavřeli dne 22. dubna 1993 smlouvu o nájmu pozemků, která zahrnovala předmětné pozemky. Teprve dopisem ze dne 17. června 2008 žalovaná sdělila, že kvůli nesrovnalostem s pozemky bude placení nájemného od 1. července 2008 pozastaveno. Žalobci proto měli za to, že vydržecí doba začala běžet přinejmenším od uzavření smlouvy o nájmu pozemků ze dne 22. dubna 1993 do doručení dopisu žalované ze dne 17. června 2008.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek parc. č. 1873 patřil manželům E. (žalobkyně č. 1) a O. (jehož právními nástupci jsou žalobci č. 2 a 3) S., každému v rozsahu jedné poloviny. Na základě dopisu žalované doručeného příslušnému katastrálnímu pracovišti dne 3. března 2008, jenž obsahoval vyvlastňovací výměr z roku 1957, došlo ke snížení původní výměry pozemku z 7 603 m² na 3 588 m². Této změně předcházelo – podle zjištění soudu prvního stupně – že podle geometrického plánu z roku 1957 došlo z pozemku parc. č. 1873 k oddělení části o výměře 4015 m² a pozemek parc. č. 1873 byl veden ve zbytkové výměře 3588 m². V roce 2000 na základě žádosti druhého žalobce byla výměra pozemku opravena na původní výměru 7603 m². Uvedená změna odrážela skutečnost, že v žádosti o její provedení žalobce č. 2 uvedl, že v době podání žádosti je u uvedeného pozemku vedena výměra 3588 m², ačkoliv od nabyt í vlastnictví k tomuto pozemku jeho rodiči do doby sepisu této žádosti nedošlo k žádné právní skutečnosti, která by odůvodnila snížení výměry.
Ze smlouvy o nájmu pozemků ze dne 22. dubna 1993 vzal soud prvního stupně za prokázáno, že byla uzavřena mezi O. a E. S. jako pronajímateli a „Vojenskou správou“ jako nájemcem a týká se části pozemku parc. č. 1873, označené jako pozemek parc. 1894/2 o výměře 4 096 m². Nájemní poměr byl sjednán s účinností od 28. února 1992 do 30. června 1993 s možností prodloužení, ke kterému také docházelo. Pozemky, ve vztahu k nimž se žalobci domáhají určení spoluvlastnického práva, byly odděleny geometrickým plánem ze dne 23. února 2009 právě z pozemku parc. č. 1894/2. Z příslušného výpisu z evidence nemovitostí k datu 9. dubna 1992 vzal soud za zjištěno, že výměra pozemku parc. č. 1873 je uvedena 7 603 m². Na základě toho uzavřel, že nejpozději právě od uvedeného data 9. dubna 1992 jsou žalobci, resp. právní předchůdce žalobců č. 2 a 3 byl, v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, původně tvořících součást pozemku parc. č. 1873, a to až do 26. března 2008, kdy bylo vyhotoveno oznámení katastrálního pracoviště Kutná Hora, že dochází ke snížení výměry na 3588 m². Závěru o vydržení pak soudu prvního stupně nepřekážela ani okolnost, že předmětné pozemky jsou bez bližší časové lokalizace užívány „vojenskou správou“. Za této situace nepovažoval soud prvního stupně za nutné zkoumat, zda vyvlastňovací výměr ze dne 9. prosince 1957 byl manželům S. doručen a zda se stal pravomocným, když navíc podle učiněných zjištění se příslušný spis v archivu již nenachází.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 27 Co 425/2009-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků – parcel v katastru nemovitostí p. č. 1894/17 o výměře 51 m ², p. č. 1894/18 o v ýměře 2523 m ² a p. č. 1894/19 o v ýměře 1261 m² v katastrálním území Ch., podle geometrického plánu vyhotoveného Ing. J. D. dne 23. 2. 2009, číslo plánu 277-11/2009 schváleného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora dne 5. 3. 2009, a to žalobkyně E. S. v podílu ½, žalobce JUDr. O. S. v podílu ¼ a žalobce ing. M. S. v podílu ¼“ a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že výměr o vyvlastnění byl vydán místně i věcně příslušným orgánem v jeho pravomoci, nejedná se proto o nicotný správní akt a nepodléhá soudnímu přezkumu z hlediska jeho správnosti. Námitku žalobců, že výměr nenabyl právní moci, neshledal odvolací soud důvodnou s odůvodněním, že žalobci toto své tvrzení žádným způsobem neprokázali a odvolací soud vycházel při zkoumání, zda je výměr pravomocný, z doložky, kterou byl výměr opatřen.
Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně a žalobci, resp. jejich právní předchůdci, nebyli oprávněnými držiteli vlastnického práva po celou zákonnou desetiletou dobu, a nemohli tak nabýt vlastnické právo vydržením. Neprokázali totiž, že by sporné pozemky měli ve faktické držbě. Jestliže pozemky užívala a fakticky vlastnické právo vykonávala žalovaná, nebyla na straně žalobců splněna podmínka faktického výkonu držby a podmínky vydržení vlastnického práva nemohly být splněny.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, v němž především namítali, že vyvlastňovací výměr nelze uznat za právně účinný, protože nebyla prokázána jeho právní moc ani zaplacení úhrady za vyvlastněné nemovitosti. Zdůraznili, že pozemek parc. č. 1873 byl veden v nezměněné výměře 7603 m² ve výpise z evidence nemovitostí ze dne 9. dubna 1992, žalobci proto byli až do 26. března 2008, tj. do oznámení katastrálního pracoviště v Kutné Hoře v dobré víře, že jsou spoluvlastníky původního pozemku v nezměněné výměře. Dobré víře žalobců nasvědčuje i uzavření nájemní smlouvy ze dne 22. dubna 1993, jejímž předmětem byla část pozemku parc. č. 1873 – nyní vedené jako pozemek parc. č. 1894/2 o výměře 4096 m². Navíc v mezidobí žalobce několikrát kontaktoval zástupce žalované Ing. Tesárek, jehož firma zajišťovala pro žalovanou výkup pozemků pro investiční akci skladů pohonných hmot budovaných na předmětném pozemku „z pověření OBI NATO“ podle stavebního povolení vydaného dne 30. listopadu 2004. Ing. Tesárek několikrát učinil žalobcům nabídku, že část jejich pozemku o výměře 4096 m² žalovaná odkoupí, tuto nabídku však žalobci odmítli. Teprve v roce 2008 byl žalovanou Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj předán do sbírky listin výměr o vyvlastnění „potvrzený jako právoplatný“. Tento výměr však žalobcům nebyl nikdy doručen a o jeho existenci nevěděli. Soudu prvního stupně se nepodařilo opatřit důkazy vážící se k uvedenému výměru, žalobci proto provedli sami šetření u Okresního archivu v Kutné Hoře a zjistili, že v knize čísel jednacích Odboru pro výstavbu rady okresního národního výboru v Čáslavi označené pořadovým č. 153 a vedené od 2. ledna 1956 do 10. dubna 1958 není pod č. j. 1397 vedeno žádné jméno žalobců, nýbrž pod tímto jednacím číslem byl doručen od „KVUSS Pardubice“ přípis, jehož obsahem bylo „Ch.-vyvlastnění“. Studiem uvedené knihy žalobci nezjistili, že by uvedený orgán státní správy předmětný výměr zaslal. Dále se žalobci obrátili na Státní oblastní archiv v Praze, který jim sdělil, že v archivu nejsou uloženy žádné dokumenty dosvědčující existenci Výměru Odboru pro výstavbu rady okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 9. prosince 1957, č. j. Výst./1397-1957. Z uvedeného vyplývá, že v případě předmětného výměru se orgán státní správy neřídil zákonem anebo se jedná o padělek. Pokud by totiž žalobci, resp. jejich právní předchůdci byli účastníky podle v té době účinného správního řádu, byli by uvedeni jako účastníci řízení tak, jako ostatní účastníci uvedení v předmětné knize. Na základě další podrobné argumentace obsažené v dovolání dospívají žalobci k závěru, že žalovaná pro potřeby kolaudačního řízení investičního díla „Stavba 2AF22012-Sklad LPH LZ Čáslav“ prostřednictvím svých „externích firem“ předmětný výměr opatřila formou padělání listiny.
Žalobci dále – na základě podrobného vylíčení v dovolání – zdůraznili, že nebyla ve vztahu k výměru splněna ani další podmínka, kterou je prokázání reálného zaplacení původnímu vlastníku náhrady za vyvlastnění, když pátráním zjistili, že jiné obdobné doklady z rozhodného období jsou opatřeny schvalovací doložkou lidového soudu jakožto podmínky pro zaknihování vlastnictví. Navrhli proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobci se žalobou domáhali určení svého spoluvlastnického práva s argumentací založenou na dvou rozhodných důvodech: a) na skutečnosti, že vlastnické právo nikdy nepozbyli, protože výměr o vyvlastnění jim nebyl nikdy doručen, a nemohl tak nabýt účinků v něm obsažených, b) na tvrzení, že v případě, kdy by k přechodu vlastnického práva na stát na základě tohoto výměru došlo, nabyli následně vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením.
Ad a) v daném směru se jedná o střet ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných předpisů a předpisů sledujících nápravu majetkových křivd (zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.). Aplikace ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nepřichází v daném případě do úvahy, neboť vymezení předmětu úpravy tohoto zákona (§1) nedopadá na případy odnětí vlastnického práva na základě vyvlastnění.
V případě, že by k došlo k vyvlastnění v souladu s příslušnými právními předpisy, byla vyplacena náhrada za vyvlastnění a věc byla užívána pro účel, pro který byla vyvlastněna, nepřicházel by postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, do úvahy, protože podle jeho ustanovení §6 odst. 1 písm. i), j) povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, nebo vyvlastněním bez vyplacení náhrady. Ze zcela shodné úpravy vychází v ustanovení §6 odst. 1 písm. m), n) i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Současně by nebylo možno se domáhat ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných předpisů v případě řádně provedeného vyvlastnění, neboť vyvlastnění provedené v souladu se zákonem žádný z tzv. restitučních právních předpisů nezakotvil jako důvod nápravy majetkových křivd (restituční skutkovou podstatu).
Otázka, zda v daném případě výměr o vyvlastnění nabyl právní moci či zda došlo k vyplacení náhrady není pro právní posouzení věci bez dalšího podstatná. Převzetí věci státem na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno, a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávních a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4092). V poměrech jak zákona č. 87/1991 Sb., tak i zákona č. 229/1991 Sb. se jedná o restituční skutkové podstaty (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.).
Pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187). Pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit prostřednictvím určovací žaloby (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05, uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 40. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2007, str. 3 a násl.).
V poměrech souzené věci se uvedené závěry promítají potud, že pokud by vyvlastňovací výměr nebyl doručen nebo nebyla na jeho základě vyplacena náhrada, šlo by v obou případech o restituční skutkové podstaty a žalobci by se museli domáhat ochrany podle tzv. restitučních předpisů. Nemohli by své právo na ochranu vlastnického práva uplatňovat – jak to činí – určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř.
Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony tak v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným (k tomu srovnej plenární nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. listopadu 2005, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 477 z roku 2005).
Jestliže by tedy v daném případě výměr o vyvlastnění nenabyl právní moci pro nedoručení všem osobám, kterým doručen měl být, nebo nedošlo k vyplacení náhrady za vyvlastnění – jak žalobci tvrdí – jednalo by se o případy, jejichž náprava by přicházela do úvahy pouze podle příslušných restitučních předpisů. Jestliže žalobci, resp. právní předchůdce žalobců č. 2 a 3 tímto způsobem nepostupovali, nemohou se domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Potud tedy závěry odvolacího soudu obstojí.
Odvolací soud však nedocenil všechny aspekty vztahu ochrany vlastnického práva podle restitučních právních předpisů a obecných předpisů vyplývající z judikatury dovolacího soudu.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3995, vyložil, že převzal-li stát nemovitost v rozhodném období bez právního důvodu, aniž by se její držby chopil, lze návrhu na určení vlastnického práva k ní, uplatněnému podle obecných předpisů, vyhovět. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2008, pod pořadovým č. 62). V rozsudku ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8970, dovolací soud uvedl, že v případě, kdy sporné nemovitosti, které přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu, byly v době, ve které bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů.
Z pohledu uvedených judikatorních závěrů se odvolací soud věcí nezabýval a z jeho rozhodnutí nevyplývají skutková zjištění potřebná k posouzení věci. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že původní výměra pozemku parc. č. 1873 v rozsahu 7603 m² je uvedena ve výpisu z evidence nemovitostí vypracované k 9. dubna 1992. Odvolací soud sice v odůvodnění rozsudku uvádí, že „se zbytkovou výměrou 3558 m² byl pozemek parc. č. 1873 veden do roku 2000, kdy došlo k opravě na původní výměru 7603 m² k žádosti žalobce č. 2, není však zřejmé, od které doby mělo dojít k evidenci uvedeného pozemku ve zmenšené výměře a zda jsou tyto jeho závěry v souladu či rozporu se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. Otázkou faktické držby pozemku v období do konce lhůt pro uplatnění restitučního nároku se odvolací soud nezabýval. Ve svém rozhodnutí sice uvádí, že oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky vydržení nejsou splněny, protože pozemek užívala žalovaná, tento závěr je však zjevně spojen toliko s obdobím, které soud prvního stupně považoval u žalobců za období jejich oprávněné držby, tj. od 9. dubna 1992, nikoliv s obdobím dřívějším.
V daném směru je právní posouzení odvolacího soudu po právní stránce neúplné, a tudíž není správné; dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tedy žalobci uplatněn právem. Nadto je v této části rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud uzavřel, že žalobci neprokázali své tvrzení o tom, že žalobkyni a právním předchůdcům žalobců č. 2 a 3 nebyl vyvlastňovací výměr doručen, a nenabyl tak právní moci. K tomuto závěru dospěl, aniž žalobce poučil (jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 5. listopadu 2009) podle §118a odst. 3 o. s. ř. o jejich důkazním břemenu a o procesních následcích při jeho neunesení. K této vadě dovolací soud u přípustného dovolání přihlédl, i když nebyla v dovolání explicitně namítána. Dovolatelé nicméně v dovolání přicházejí s návrhem důkazních prostředků, jimiž zjevně své tvrzení o nedoručení vyvlastňovacího výměru chtějí prokázat. Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu dovolacího soudu, otázka doručení či nedoručení vyvlastňovacího výměru může mít v souzené věci význam.
V dalším řízení bude proto na odvolacím soudu, aby se nejprve zabýval otázkou vlastnického práva z výše naznačeného pohledu předcházejícího možné úvaze o vydržení vlastnického práva. Je tomu tak z toho důvodu, že ve výše judikaturou naznačených ohledech, kterými se odvolací nezabýval, jde o případy, kdy nedošlo k pozbytí vlastnického práva. Zkoumání této okolnosti má přednost před posouzením otázky vydržení, neboť to přichází do úvahy až při závěru, že osoba dovolávající se vydržení své vlastnické právo skutečně pozbyla.
Ad b) Argumentaci žalobců směřující k vydržení vlastnického práva odmítl odvolací soud bez dalšího poukazem na skutečnost, že „u nich nebyla splněna podmínka faktického výkonu držby k tomuto pozemku“.
Ani tento závěr odvolacího soudu není správný.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 949, k předpokladům vzniku držby vyložil, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. V rozsudku ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2732, dovolací soud vyjádřil názor, podle nějž k uchopení držby nemovitosti není třeba jejího užívání.
Tyto závěry jsou pak v souladu i s odbornou literaturou, podle které podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (resp. vykonává obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 735).
Bez dalšího učiněný závěr odvolacím soudem, že je na straně žalobců vyloučena oprávněná držba jen proto, že pozemek fakticky užívala žalovaná, není správný. Je zřejmé, že – v obecné rovině - oprávněný držitel vlastnického práva k pozemku nemůže o oprávněnou držbu přijít jenom proto, že pozemek pronajme nájemci nájemní smlouvou, i když důsledkem takového smluvního vztahu je skutečnost, že pozemek nebude užívat oprávněný držitel, ale nájemce jako detentor. Soud prvního stupně ostatně také fakticky vztáhl období oprávněné držby žalobců na dobu po uzavření nájemní smlouvy ze dne 22. dubna 1993 do roku 2008.
Pro odpovídající posouzení otázky případného vydržení vlastnického práva žalobců bude proto nutno se zabývat okolnostmi naznačenými dovolacím soudem sub a), protože případné nedoručení výměru o vyvlastnění může v poměrech konkrétního případu hrát roli (dospěje-li odvolací soud k závěru, že žalobci, resp. žalobkyně a právní předchůdce žalobců č. 2 a 3 vlastnické právo pozbyli) při posouzení podmínek vydržení. Nezbytné bude též zabývat se časovou chronologií faktického užívání předmětných pozemků a okolnostmi, za kterých došlo mezi účastníky k uzavření nájemní smlouvy k předmětným pozemkům, které nepochybně mohou mít v daném směru vliv, zvláště jestliže tento nájemní vztah byl smluvními stranami respektován po dobu více než 15 let s pravidelnou platbou nájemného a plněním smluvních povinností. Tyto okolnosti zkoumány v řízení dosud nebyly, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací je nepovažovaly (byť každý z jiného důvodu) za podstatné pro posouzení věci. Jestliže by se totiž žalovaná měla po dobu několika desítek let považovat za vlastníka předmětných pozemků, není zřejmé, proč by na počátku období tzv. restitučního procesu přistupovala jako nájemce k uzavření nájemní smlouvy a respektovala ji více než 15 let. V daném směru se pak soudy budou muset také zabývat posouzením tvrzení, které žalobci zdůrazňují v dovolání, že žalovaná opakovaně žalobcům činila prostřednictvím ing. Tesárka nabídku na odkup předmětných nemovitostí. I takový postup by byl v rozporu s přesvědčením žalované o jejím vlastnickém právu k předmětným pozemkům. Dovolací soud nicméně v žádném ohledu výsledek dalšího řízení nepředjímá, toliko považuje z procesního hlediska za vhodné naznačit, které okolnosti by měly být při posouzení důvodnosti žalobci uplatněného nároku v dalším řízení vztahy v potaz.
Teprve po posouzení všech dovolacím soudem naznačených okolnosti bude možno učinit závěr, zda žalobci (resp. právní předchůdce žalobců č. 2 a 3) vlastnické právo pozbyli či nikoliv, resp. zda došlo či nedošlo k nabytí vlastnického práva vydržením.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu