ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1680.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1680/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, adresa pro doručování Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, odbor pro právní zastupování, Praha 6, náměstí Svobody 471, proti žalovaným: 1) J. K. a 2) M. K., oběma bytem v R., zastoupeným JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová 34, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 65/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-100, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-105, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-100, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-100, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-105, se ve výrocích pod body I. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 4 C 65/2006-77, výrokem pod bodem I. určil, že vlastníkem pozemků parcely č. 386 o výměře 610 m2 a parcely č. 383/20 o výměře 641 m2, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B. na listu vlastnictví pro obec a k. ú. R., je Česká republika, organizační složka příslušná hospodařit s majetkem státu Ministerstvo obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6, IČ 60162694.
Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem parcel č. 378/9 o výměře 53 m2, č. 381/4 o výměře 294 m2, č. 381/5 o výměře 293 m2, č. 381/6 o výměře 48 m2, č. 383/30 o výměře 50 m2 a č. 416/4 o výměře 38 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B. na LV pro obec a k. ú. R.
Výrokem pod bodem III. soud určil, že žalovaní jsou každý z id. ½ vlastníky parcely č. 378/9 o výměře 53 m2, č. 381/4 o výměře 294 m2, 381/5 o výměře 293 m2, č. 381/6 o výměře 48 m2, č. 383/30 o výměře 50 m2 a č. 416/4 o výměře 38 m2, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na listu vlastnictví č. 613 pro obec a k. ú. R. Výrokem pod bodem IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou z 10. 3. 1972 prodali manželé J. a A. K. Československému státu – Federálnímu ministerstvu národní obrany, zastoupenému Krajskou vojenskou a ubytovací správou v B., pozemky v k. ú. R., a to parcely PK č. 427/2 - les o výměře 520 m2 a č. 427/3 – role o výměře 722 m2. Z postupní smlouvy z 15. 10. 1974, registrované Státním notářstvím Brno-venkov 12. 11. 1974 pod sp. zn. RI 1734/74, soud zjistil, že J. a A. K. postoupili žalovaným do jejich rovnodílného spoluvlastnictví mimo jiné stejné nemovitosti - pozemky v užívání socialistické organizace parcely PK č. 427/1 o výměře 1860 m2, č. 427/2 – les o výměře 1507 m2 a č. 427/3 výměře 122 m2, vše v k. ú. R. V době uzavření této kupní smlouvy však manželé K. již pozemky PK č. 427/2 č. 427/3 v k. ú. R. nevlastnili.
Kupní smlouvou ze 4. 12. 1975 pak prodali manželé J. a A. K. Československému státu – Federálnímu ministerstvu národní obrany, zastoupenému Krajskou vojenskou a ubytovací správou v B., část pozemku PK č. 427/1 role o výměře 776 m2 oddělenou geometrickým plánem z 24. 10. 1975. V době uzavření této smlouvy však již rovněž pozemek PK č. 427/1 nevlastnili, neboť byl jako předmět předcházející postupní smlouvy z 15. 10. 1974 převeden na žalované.
Dále soud zjistil, že parc. č. PK 427/1 role o původní výměře 1860 m2 byla dotčena třemi záznamy, a byly z ní odděleny parcely v katastru nemovitostí označené pod č. 381/4, 381/5, 381/6 dále 378/9 a 416/4 a parc. č. 383/30. Parcelám PK č. 427/2 a č. 427/3 odpovídají v katastru nemovitostí parc. č. 386 a 838/20. U všech těchto pozemků je v katastru nemovitostí na LV č. 613 vyznačen duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch žalobkyně a žalobců. Část PK č. 427/1 o výměře 1084 m2, která nebyla dotčena smlouvami z 15. 10. 1974 a ze 4. 12.1975, je zapsána na LV č. 472 ve vlastnictví žalovaných a není předmětem tohoto sporu. Soud vzal dále za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně nepředložil předmětné kupní smlouvy týkající se jeho vlastnictví k zápisu do evidence nemovitostí. Armáda využívala předmětné pozemky dle tvrzení žalobkyně do roku 1999. Vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí teprve v roce 2004.
Soud posuzoval věc podle §39, §129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 občanského zákoníku („obč. zák.“). Ohledně kupní smlouvy ze 4. 12. 1975, kterou prodali manželé J a A. K. Československému státu – Federálnímu ministerstvu národní obrany, zastoupenému Krajskou vojenskou a ubytovací správou v B., část pozemku PK č. 427/1, soud uzavřel, že se jedná o absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 obč. zák., neboť převodci převáděli parcelu, kterou v době uzavření této kupní smlouvy již nevlastnili – prodali ji v roce 1974 žalovaným. Žalobkyně se tak nemohla stát vlastnicí z této parcely pozemkového katastru vytvořených parcel č. 381/4, 381/5, 381/6, 378/9, 416/4 a 383/30.
Ze stejného důvodu je částečně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. i postupní smlouva z 15. 10. 1974, kterou manželé K. postoupili žalovaným parcely PK č. 427/1 o výměře 1860 m2, č. 427/2 o výměře 1507 m2 a č. 427/3 o výměře 122 m2 (správně 722 m2), a to v části týkající se pozemků parc. PK č. 427/2 a č. 427/3 (nyní parc. č. 386 a 383/20), neboť v době uzavření uvedené smlouvy prodávající již tyto pozemky nevlastnili - převedli je dříve kupní smlouvou z 10. 3. 1972 na Československý stát.
Soud se zabýval i tvrzením žalobkyně o vydržení části parc. č. 427/1 o výměře 776 m2 (této části odpovídají parcely č. 381/4, 381/5, 381/6, 378/9, 416/4 a 383/30), kterou koupila od manželů K. kupní smlouvou ze 4. 12. 1975. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že uvedené pozemky užívá od roku 1975. Parcely č. 381/4, 381/5, 381/6 jsou součástí oploceného objektu bývalého vojenského útvaru v R., přičemž na parc. č. 381/6 je postavená budova a další parcely č. 383/20, 383/30, 378/9, 386 a 416/4 byly využívány v souvislosti s provozem objektů vojenského útvaru, především ke krytí proti pozorování objektu. Žalobkyně předmětné pozemky držela v dobré víře a takto je držela i její právní předchůdkyně od uzavření kupní smlouvy. Kupní smlouvu předložila katastrálnímu úřadu k zápisu v roce 2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud se žalobkyně uchopila držby na základě neplatné kupní smlouvy ze 4. 12. 1975 od nevlastníků, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí nemovitosti patří. Při běžné opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, si právní předchůdkyně žalobkyně musela být vědoma toho, že kupní smlouva, kterou uzavřela s manžely K., je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření již předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví prodávajících manželů K. a v tehdejší evidenci nemovitostí byl v roce 1975 proveden zápis vlastnických práv žalovaných k parc. PK č. 427/1 na základě postupní smlouvy z 15. 10. 1974. V době převodu bylo tedy nepochybné, že převáděné nemovitosti nebyly ve vlastnictví manželů K. Z uvedených důvodů nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobkyní a soud žalobu ve výroku II. zamítl. Výrokem III. soud určil jako vlastníky předmětných pozemků žalované, každého k podílu id. ½.
Pokud se týká žaloby na určení vlastnictví k parcelám č. 386 a 383/20 (původní parcely PK č. 427/2 a 427/3), které koupila právní předchůdkyně žalobkyně od manželů K. kupní smlouvou z 10. 3. 1972, a které manželé K. následně převedli postupní smlouvou z 15. 10. 1974 své dceři - žalované 2) a svému zeti - žalovanému 1), ačkoliv již nebyli jejich vlastníky, dovodil soud, že nedošlo k platnému převodu na žalované. K námitce vydržení vznesené žalovanými, kteří tvrdili, že uvedené nemovitosti užívali v dobré víře společně s rodiči žalované 2) a o duplicitním zápisu vlastnictví se dozvěděli až v roce 2005, soud uzavřel, že z vyjádření žalovaných je patrno, že si byli vědomi toho, že obě parcely tvoří ochranné pásmo přilehlé k vojenskému areálu. Neoprávněnou držbu nevyvrátily ani výpovědi svědků, kteří nemohli v terénu řádně rozpoznat, kdo je vlastníkem které nemovitosti, a nemohli tak hodnověrně určit, na kterých parcelách a v jakém rozsahu žalovaní i jejich rodiče pracovali. Vzhledem k tomu, že stát nabyl uvedené nemovitosti platnou kupní smlouvou a že žalovaní neprokázali vydržení uvedených nemovitostí, soud v uvedeném rozsahu vyhověl žalobě a určil ve výroku I., že vlastnicí těchto pozemků je žalobkyně.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-100, ve znění usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 13 Co 458/2008-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemků parcela č. 386 o výměře 610 m2 a parcely č. 383/20 o výměře 641 m2, blíže popsaných výše, je Česká republika, organizační složka příslušná hospodařit s majetkem státu Ministerstvo obrany. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně po stránce procesní jako správný. Zopakoval listinné důkazy, zejména smlouvy z let 1972, 1974 a 1975, platební příkaz z 10. 3. 1972, rozhodnutí Zeměměřicského a katastrálního inspektorátu v Brně z 20. 11. 2006, výslechy svědků J. B. a J. N. a přečetl výpověď svědka P. K.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nenabyla vlastnictví k části pozemku parc. PK č. 427/1 o výměře 776 m2 (nyní parc. č. 381/4, 381/5, 381/6, 378/9, 383/30 a 416/4) na základě kupní smlouvy ze 4. 12. 1975 od manželů K., a to z toho důvodu, že prodávající nebyli ke dni uzavření smlouvy vlastníky předmětného pozemku, neboť celý pozemek parc. PK č. 427/1 (o výměře 1860 m2) převedli na žalované (dceru a zetě) postupní smlouvou z 15. 10. 1974, registrovanou Státním notářstvím Brno-venkov 12. 11. 1974 pod sp. zn. RI 1734/74. Vlastnictví žalovaných bylo vyznačeno v evidenci nemovitostí pod POLVZ: 13/1974 Z-9800013/1974-734. Odvolací soud při posuzování vlastnictví žalobkyně k pozemkům parc. PK č. 427/2 a č. 427/3 (nyní parc. č. 386 a 383/20) dospěl k závěru, že tyto pozemky nabyla žalobkyně (resp. její právní předchůdce) od J. a A. K. na základě řádně uzavřené kupní smlouvy z 10. 3. 1972, která nabyla účinnosti již uzavřením, k níž nebylo třeba registrace státním notářstvím při převodu na stát. Proto nemohli manželé Koláčkovi pozemky, které již nevlastnili, platně převést na žalované postupní smlouvou z 15. 10. 1974.
Odvolací soud dále zkoumal, zda byly splněné zákonné podmínky k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením k části pozemku PK č. 427/1 (nyní parc. č. 381/4, 381/5, 381/6, 378/9, 383/30 a 416/4), který byl předmětem kupní smlouvy ze 4. 12. 1975. Nepovažoval držbu žalobkyně za oprávněnou a omyl žalobkyně za omluvitelný, když se spokojila pouze s prohlášením prodávajících o vlastnictví předmětného pozemku a výpisem z pozemkové knihy. V době uzavření kupní smlouvy byla evidence nemovitostí upravená zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, který v §10 odst. 2 zastavil dnem účinnosti tohoto zákona, tj. 1. 4. 1964, provádění zápisů v pozemkových knihách. Podle §6 byly údaje v evidenci nemovitostí podkladem smluv a jiných listin o nemovitostech. Za daného stavu musela žalobkyně z pozemkové knihy zjistit, že knihovní vložka č. 9 byla uzavřená označením spisu Státního notářství Brno-venkov RI 1734/74, z čehož bylo zřejmé, že jde o spis týkající se nemovitostí zapsaných v této vložce, tedy i pozemku, jenž byl předmětem kupní smlouvy ze 4. 12. 1975. Tyto okolnosti vylučovaly dobrou víru žalobkyně a na tom nic nemohlo změnit faktické užívání pozemků žalobkyní minimálně do roku 1994. Žalovaní byli jako vlastníci předmětného pozemku na základě řádného titulu vedeni nejprve v evidenci nemovitostí a posléze v katastru nemovitostí a ani faktické užívání pozemku žalobkyní je nemohlo zbavit jejich vlastnického práva. Z těchto důvodů odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. za správný.
Odvolací soud dále zkoumal, zda byly splněné zákonné podmínky k vydržení vlastnického práva žalovanými k pozemkům parc. PK č. 427/2 a č. 427/3 (nyní parc. č. 386 a 383/20). Pro posouzení považoval za rozhodné období od uzavření zkoumané smlouvy v roce 1974 do roku 2005, kdy byli žalovaní seznámeni s existencí duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Za důležité považoval, že postupná smlouva, kterou žalovaní považovali za titul pro vznik svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, byla registrovaná státním notářstvím a jejich vlastnické právo bylo vyznačeno v evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by vyvracely dobrou víru žalovaných ve vztahu k právnímu titulu, od kterého odvozovali své vlastnictví. Oprávněnost své držby nemohli žalovaní odvíjet od držby svých právních předchůdců, kteří uvedené pozemky prodali již v roce 1972 právnímu předchůdci žalobkyně a obdrželi za ně kupní cenu. Desetiletá vydržecí doba tak mohla žalovaným začít plynout až od uzavření (registrace) postupní smlouvy v roce 1974. Po novém zhodnocení výpovědí svědků, kteří prokázali znalost místních poměrů v rozhodné době, dosvědčili faktické obhospodařování předmětných pozemků žalovanými a vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaní dozvěděli o tom, že užívají cizí pozemky až v okamžiku, kdy byli seznámeni s existencí duplicitního zápisu katastrálním úřadem v roce 2005, uzavřel odvolací soud, že žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením. V souladu s tímto svým závěrem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že žalobu v tam uvedené rozsahu zamítl.
Vzhledem k tomu, že žalovaní v průběhu řízení nevznesli protinávrh na určení jejich vlastnictví, neměl výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III. oporu v řízení, a odvolací soud jej proto zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Žalobkyně namítá, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily předložené důkazy a v důsledku toho nesprávně věc posoudily po právní stránce, zejména se neztotožňuje s právním názorem ve vztahu k možnosti nabýt vlastnické právo vydržením.
V řízení bylo nesporné, že manželé K. uzavřeli s právním předchůdcem žalobkyně Československým státem- Federálním ministerstvem národní obrany, zastoupeným Krajskou vojenskou a ubytovací správou B., jako kupujícím, 4. 12. 1975 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla část pozemku parc. PK č. 427/1 o výměře 776 m2, zapsaná ve vložce č. 9 pozemkové knihy. Pro potřeby uzavření této smlouvy si nechal právní předchůdce žalobkyně v roce 1972 udělat výpis z vložky č. 9 pozemkové knihy, kde byli jako vlastníci předmětné parcely uvedeni manželé K. Po celou dobu jednání o smlouvě i při podpisu smlouvy manželé K. vystupovali jako vlastníci pozemku a přijali i kupní cenu. Kupní smlouva, kterou podepsali, obsahuje jejich prohlášení o tom, že vlastnictví přechází na nabyvatele bez břemen, dluhů a závad a jejich dispoziční právo k nemovitostem není ničím omezeno. V době uzavření kupní smlouvy nebyli manželé K. takového věku, že by si nebyli schopni pamatovat, že tentýž pozemek zhruba před rokem převedli na žalované. Z toho lze dovodit, že žalobkyně (její právní předchůdce) byli úmyslně uvedeni v omyl. Žalobkyně se domnívá, že za této situace jí nelze vytýkat neopatrnost při sjednávání smlouvy, neboť z ničeho nebylo možné usuzovat na to, že převodci nebyli v době převodu vlastníky předmětného pozemku. Právní posouzení kupní smlouvy jako smlouvy absolutně neplatné ve smyslu §39 obč. zák. nepovažuje za správné. Ze způsobu a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, nelze na absolutní neplatnost podle uvedeného ustanovení usuzovat, neboť ze strany žalobkyně byla dodržena všechna zákonná pravidla pro uzavření kupní smlouvy. Nejedná se o rozumný výklad uvedeného zákonného ustanovení. Jde tu především o ochranu smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ a každý zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení smluvní svobody, a proto je třeba vykládat §39 restriktivně a nikoliv extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004). Neplatnost kupní smlouvy lze spatřovat v tom, že byla ze strany žalobce uzavřena v omylu, který způsobila strana prodávající zatajením důležité skutečnosti pro podpis kupní smlouvy. Jednalo by se tak o neplatnost relativní, při které se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, tj. právní předchůdce žalovaných a žalovaní.
Žalobkyně dále poukazuje na to, že předmětný pozemek užívala v dobré víře, že je jeho vlastnicí od poloviny 70. let do současnosti a nikdo její vlastnické právo nezpochybňoval. Parcely č. 381/4, 381/5 a 381/6, které mimo jiné vznikly z parcely PK č. 427/1, jsou součástí oploceného objektu bývalého velitelského stanoviště 2. radiotechnické brigády v R., proto je žalovaní ani nemohli užívat a na parc. č. 381/6 je postavená budova, která je v současné době ve vlastnictví Moravského zemského muzea. Má rovněž za to, že byla prokázána její dobrá víra, že předmětné parcely užívá oprávněně, proto i kdyby soud shledal kupní smlouvu ze 4. 12. 1975 za neplatnou, jsou splněny všechny podmínky pro nabytí vlastnického prává žalobkyně k parcele PK č. 427/1 (respektive k části uvedené parcely) vydržením.
Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil i vznik vlastnického práva žalovaných vydržením k parcelám PK č. 427/2 a č. 427/3 (nyní parc. č. 383/20 a č. 386). U žalovaných sice mohla být dobrá víra, že jsou na základě postupní smlouvy z 15. 10. 1974 vlastníky uvedených pozemků, avšak faktický výkon vlastnického práva nebyl v řízení prokázán. Žalovaní si byli vědomi toho, že jde o ochranné pásmo kolem vojenského objektu, jak sami uvedli. V lese, který se nacházel na parc. č. 383/20, žalovaní nehospodařili, jak vyplynulo z výpovědí svědků, a ohledně parc. č. 386 svědci sice uvedli, že rodiče žalovaných i žalovaní ji obdělávali, ale nedokázali upřesnit časové období, kdy k tomu mělo docházet a ani v terénu nedokázali rozpoznat, zda tak činili na uvedené parcele. U žalovaných nebyla naplněna základní podmínka vydržení, kterou je nakládání s věcí jako s vlastní po zákonem stanovenou dobu. Vlastnicí předmětných pozemků je tak stále žalobkyně na základě kupní smlouvy z 10. 3. 1972.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stát převzal parcelu PK č. 427/1 o výměře 776 m2 bez právního důvodu, tj. na základě neplatného právního úkonu, bylo možné žádat o její vydání pouze na základě restitučních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb.) a žaloba podle obecných právních předpisů by nemohla být úspěšná. V tomto směru žalobkyně odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Za obdobnou považuje i situaci u parcel č. 386 a č. 383/20 (parcely PK č. 427/2 a 427/3), kde by žalovaní zpochybňovali kupní smlouvu ze dne 10. 3. 1972. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že se ztotožňují se správnými skutkovými i právními závěry rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně uvádí tvrzení, která se nezakládají na pravdě. Zdůrazňují, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyli od rodičů žalované na základě postupní smlouvy z 15. 10. 1974, registrované státním notářstvím a v témže roce evidované v tehdejší evidenci nemovitostí a později v katastru nemovitostí. Duplicitní vlastnictví bylo dodatečně zapsáno teprve v roce 2004, kdy žalobkyně předložila po 32 letech k zápisu smlouvu z 10. 3. 1972, která sice nepodléhala registraci státním notářstvím, ale povinností nabyvatele bylo ji předložit k evidenci tehdejšímu středisku Geodezie. Obdobně postupovala žalobkyně i u smlouvy ze 4. 12. 1975. V rozporu s provedenými důkazy je tvrzení žalobkyně o neprokázání zápisu postupní smlouvy z 15. 10. 1974 před uzavřením smlouvy ze 4. 12. 1975, neboť v řízení bylo prokázáno uzavření knihovní vložky č. 9 k. ú. R. k 3. 4. 1975, což by nebylo možné bez zápisu postupní smlouvy v evidenci nemovitostí. Z uvedeného je jasné, že si žalobkyně (její právní předchůdce) před uzavřením kupní smlouvy neprověřila aktuální stav zápisů vlastnických práv. Rovněž bylo prokázáno, že se žalovaní dozvěděli o duplicitním zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům až v roce 2005 od katastrálního úřadu, tedy v době, kdy nebylo možné uplatnit restituční nároky. Do té doby jejich vlastnické právo nebylo ničím zpochybněno. Odvolací soud správně vyhodnotil, že žalovaní nabyli své vlastnické právo vydržením na základě titulu, jímž byla postupná smlouva z 15.10 1974. Ohledně pozemků PK č. 427/2 a 427/3 žalovaní uvádějí, že byly volně přístupné a obhospodařovali je, byť tvořily ochranné pásmo. Nikdo jim v oprávněné držbě nebránil. Žalobkyně neprokázala oprávněnou držbu těchto pozemků. Poukazují též na to, že v 70. a 80. letech minulého století bylo běžné, že les nebo jiné pozemky byly bez souhlasu vlastníků užívány státními organizacemi, aniž by to mělo vliv na vlastnické právo. V žádném případě neměli v úmyslu obcházet restituční předpisy. V době jejich účinnosti neměli pochybnost o svém vlastnickém právu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a zjistil, že je částečně nepřípustné.
V části, ve které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, by do úvahy přicházela přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 2463).
V dané věci dovolatelka takovou otázku výslovně vymezila, z obsahu dovolání je zřejmé, že polemizuje s právním názorem, že nemohla nabýt vlastnické právo od předchůdců žalovaných, kteří v době, kdy na ni část pozemku PK č. 427/1 převedli (4. 12. 1975), již nebyli jeho vlastníky. Závěr, že nabytí nemovitosti od nevlastníka není možné, však odpovídá konstantní judikatuře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, Soubor č. C 2060, viz též rozsudek publikovaný jako R 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka sice zpochybňuje závěr o neplatnosti smlouvy, kterou nemovitosti nabyla, nijak ale nepolemizuje se závěrem, že prodávající v době uzavření smlouvy již vlastníky nebyli.
Až v dovolacím řízení přichází žalobkyně s námitkou, že rozsudek není v souladu s judikaturou o vztahu obecných a restitučních předpisů. Dovolací soud však opakovaně uvedl, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (např. usnesení ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, Soubor č. C 7484). Proto se touto námitkou dovolací soud nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení zjevně nepřiměřené, resp. v rozporu s pravidly logického myšlení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně proto, že po doplnění, resp, opakování dokazování dospěl k závěru, že je prokázáno, že pozemky o které v této části šlo, byly v evidenci nemovitostí vedeny jako vlastnictví žalovaných, kteří je dlouhodobě užívali a byli tak jejich držiteli; proto vlastnické právo vydrželi. Vyšel přitom z výpovědi svědků, kteří uvedli, že je vídali pracovat v místě, kde se tyto pozemky nacházejí, a že žalovaní tam obdělávali půdu; protože „nic neumožňovalo učinit závěr, že by obhospodařovali cizí pozemky“, odvolací soud měl užívání pozemků, a tedy i jejich držbu, za prokázanou. V této části odvolací soud postupoval v souladu s §132 o. s. ř., jím provedené hodnocení důkazů není zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud však nevysvětlil, o co opřel zjištění, že držba žalovaných trvala po stanovenou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.), tedy 10 let. Uvedl sice, že to má prokázáno „výpověďmi svědků, jež byly hodnoceny výše“ (str. 7 rozsudku), nicméně z části, hodnotící tyto výpovědi (zejména str. 4 rozsudku), nic takového není patrné. V této části rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu