ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1718.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1718/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce L. Ch. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovaným 1) M. R. , a 2) I. R. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, o odstranění staveb a o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 185/2000, 9 C 118/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 32/2008-337, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 11 C 185/2000-312, 9 C 118/2001-44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „uložení povinnosti žalovaným odstranit cihlový plot postavený na zdi stojící na pozemku p. č. 591/2 ost. pl., manipulační plocha a kolny postavené na témže pozemku v obci a k. ú. V.“ (výrok I. rozsudku). Dále určil, že „žalovaní M. R., a I. R., bytem V., Z. mají ve svém společném jmění v katastru nemovitostí dosud nezapsanou parcelu p. č. 591/4 ostatní plocha, manipulační plocha ve výměře 44 m², která vznikla oddělením z původní parcely p. č. 591/2 dle geometrického plánu číslo 1489-41/2006 ze dne 28. 9. 2006 pro obec a k. ú. V., když tento geometrický plán tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 32/2008-337, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku) a ve zbývajících napadených výrocích III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podal je podle obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) a z důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku, jímž odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Obsah těch dovolacích námitek, kterými dovolatel vystihuje tvrzení, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování, představuje uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (což dovolatel sám výslovně uvádí) jímž – jak vyplývá výslovně z §237 odst. 3 o. s. ř. – přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda „je v souladu s hmotným právem považovat za splněnou podmínku dobré víry držby a relevantního právního titulu držby žalovaných v situaci, která je podrobně popsána v bodě II. odst. 1 tohoto dovolání, v pasáži uvedené tučným písmem“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel vyjadřuje výhrady vůči tomu, jak v daném konkrétním případě posoudily nalézací soudy splnění podmínek vydržení vlastnického práva žalovanými.
V pasáži dovolání věnované konkretizaci naznačené otázky zásadního právního významu pak dovolatel argumentuje – souhrnně vyjádřeno - tím, že „dobrá víra musí být odvozena z relevantního právního důvodu (byť domnělého), když nelze akceptovat, že by takovým právním důvodem, z něhož by žalovaní mohli odvozovat dobrou víru, byla laická dohoda prodávajících A. V. a M. V. a žalovaných o vytýčení těmito účastníky stanovených hranic v terénu. Samotné tvrzení, že došlo k vytyčování hranic samotnými účastníky, vyvrací možnou dobrou víru žalovaných. Jestliže došlo k vytyčování hranic, musely si zúčastněné osoby ověřit, jaká je výměra takto vytyčených pozemků a porovnat zjištěnou výměru s údaji uvedenými v katastru nemovitostí“.
O otázku zásadního právního významu z důvodů naznačených dovolatelem nemůže jít již proto, že – jak bude uvedeno dále – na dovolatelem naznačených skutečnostech nalézací soudy svá rozhodnutí nezaložily.
Rozhodnutí nalézacích soudů nejsou ostatně ani v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že v případě, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postojí vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní se chopili držby předmětného pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1988. Zohlednily, že hranice mezi pozemky parc. č. 591/1 a 591/2 byla v terénu vyznačena na základě dohody původních vlastnic pozemku parc. č. 591 A. V. a M. V. a právního předchůdce žalobce (Sběrné suroviny n. p.) v době, když A. V. a M. V. prodaly Sběrným surovinám n. p. část pozemku parc. č. 591, a to 591/2 kupní smlouvou uzavřenou dne 21. prosince 1987. Sběrné suroviny n. p. v takto vyznačené hranici postavily drátěný plot a tento plot existoval již v době, kdy žalovaní následně kupovali pozemek parc. č. 591/1. Žalovaní tedy koupili pozemek parc. č. 591/1, přičemž se v souvislosti s jeho držbou se chopili také držby části pozemku parc. č. 591/2 v hranicích daných oplocením existujícím v době uzavření kupní smlouvy, tj. v hranicích, jež vlastník pozemku parc. č. 591/2 vědomě respektoval po celou dobu existence jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 591/2, který prodal žalobci kupní smlouvou ze dne 18. listopadu 1999, tj. až po uplynutí vydržecí doby. Dále nalézací soudy zohlednily, že výměra předmětného pozemku parc. č. 591/4 představuje pouze nepatrnou část v poměru s nemovitostmi, které žalovaní kupní smlouvou v roce 1988 nabyli.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalovaní jsou vlastníky, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím se řízení ve věci ještě nekončí, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným rozsudkem zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu