ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1841.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1841/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce P. H. , bytem ve F., F. 802, zastoupeného Mgr. Radkem Stránským, advokátem se sídlem v Liberci, Dvořákova 646/4, proti žalované M. H. , bytem v L., L. 821/8, zastoupené Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřabí 974, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 118/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. května 2010, č. j. 36 Co 539/2009-127, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem, které měl získat příklepem licitátora v dražbě za částku, kterou vynaložil ze svých výlučných finančních prostředků.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2009, č. j. 12 C 118/2007-106, zamítl žalobu žalobce na určení, že je výlučným vlastníkem domu č. p. 802, nacházejícím se na pozemku parc. č. st. 414, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. st. 414, zastavěná plocha a nádvoří, to vše v katastrálním území a obci F. (výrok I. rozsudku). Dále ve výroku II. rozsudku určil, že žalobce a žalovaná jsou rovnodílnými spoluvlastníky domu č. p. 802, nacházejícího se na pozemku parc. č. 414, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 414, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 413/2, zahrada, to vše v katastrálním území a obci F. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl jediným účastníkem dražby a za předmětné nemovitosti zaplatil 250 000,- Kč, které vynaložil zčásti ze svých výlučných finančních prostředků a zčásti z finančních prostředků spadajících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je k předmětným nemovitostem duplicitní zápis, který vznikl na základě dvou různých protokolů o veřejné dražbě, kdy v jednom je uvedena i manželka vydražitele. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že účastníci od počátku vystupovali jako společní zájemci o předmětné nemovitosti a dokonce byli společně účastníky stavebního řízení o povolení ekologického vytápění a plotu, které se vázalo k předmětným nemovitostem. Bez významu je skutečnost, že se žalobce veřejné dražby účastnil sám. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci nabyli předmětné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a nyní jsou jejich podílovými spoluvlastníky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 36 Co 539/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobce předmětné nemovitosti nezaplatil ze svých výlučných prostředků. Ba naopak bylo prokázáno, že finanční prostředky v takové výši k dispozici neměl a žalovaná část vydražené ceny uhradila i z vlastních prostředků, které získala půjčkou od svých rodičů. Na úhradu zbytku vydražené částky pak tedy nutně musely být použity i prostředky z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Shodně se soudem prvního stupně má také za to, že žalobce má vzhledem k duplicitnímu zápisu v katastru nemovitostí zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, když konstatoval, že byla-li za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nabyta věc jak z prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, tak z prostředků v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, stává se součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na výši finančních prostředků vynaložených z bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Namítal, že předmětné nemovitosti nabyl jako jejich vydražitel sám do svého vlastnictví v okamžiku příklepu licitátora ve veřejné dražbě. Podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že by měly být předmětné nemovitosti vydraženy do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť nevěrohodné tvrzení žalované, že byla veřejné dražbě přítomna, bylo v řízení vyvráceno. Poukazoval i na další rozpory ve výpovědích žalované, zejména pokud jde o její tvrzení, že si od rodičů půjčila peníze na zaplacení nemovitostí získaných v dražbě. Dovolatel nalézacím soudům také vytýkal, že neprovedly potřebné důkazy, které by prokazovaly, že rodiče žalované neměli finanční prostředky, které by mohli půjčit. Dovolatel trval na tom, že vydražené nemovitosti zaplatil výlučně ze svých finančních prostředků. Uvedl, že žalovaná sama nepřímo tuto skutečnost potvrdila ve své výpovědi.
Žalovaná odkázala na své argumenty vznesené již v řízení před odvolacím soudem. Dovolání považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V předmětné věci se soudy zabývaly posouzením otázky právního režimu nemovitostí nabytých jedním z manželů jako výlučným účastníkem dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb. Podle názoru dovolatele se tento jako výlučný dražitel stal také výlučným vlastníkem vydražených nemovitostí již před zaplacením vydražených nemovitostí na základě přiklepu licitátora, a vydražené nemovitosti se nestaly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Řešení uvedené právní otázky bylo pro rozhodnutí soudů podstatné, žalobce právní názor nalézacích soudů napadá a uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech dosud vyřešena.
Dovolání je proto přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, není však důvodné.
Podle ustanovení §143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „občanský zákoník“), v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle ustanovení §149 odst. 1, 3, 4 občanského zákoníku, zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.
Dovolací soud se již opakovaně vyjádřil k otázkám nabytí majetku v dražebním řízení ve vztahu k zákonnému majetkovému společenství manželů a z těchto závěrů lze vycházet i při řešení vymezené otázky zásadního právního významu.
Podle §1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, zákon stanoví podmínky, za kterých se vlastnictví státu k některým věcem, k nimž měly ke dni 1. listopadu 1990 právo hospodaření státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace a národní výbory (dále jen "organizace"), převádí na dále určené fyzické nebo právnické osoby.
Podle §11 odst. 1, 2 uvedeného zákona vlastnictví k věcem vydraženým příklepem licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (§5 odst. 2 a 3). Nezaplatí-li vydražitel ve stanovené lhůtě cenu, za kterou věc vydražil, přechod vlastnictví k vydražené věci se od počátku ruší a dražební jistota připadne příslušnému orgánu republiky. Tento orgán takovému vydražiteli může uložit povinnost nahradit náklady marné dražby nebo zaplatit zvláštní poplatek až do výše 30% původně vydražené ceny. Náklady marné dražby a výnos ze zvláštního poplatku se odvádí na zvláštní účet příslušného orgánu republiky. Vydražitel, který ve stanovené lhůtě nezaplatí cenu, za kterou provozní jednotku vydražil, se nesmí zúčastnit opakované dražby této provozní jednotky.
Dovolatel v rámci dovolací argumentace především naznačuje, že nabytí vlastnického práva k nemovitostem v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. není vázáno na „zaplacení vydražených nemovitostí“, ale výlučným vlastníkem se stal již na základě příklepu licitátora.
Nejvyšší soud předesílá, že v jeho rozhodovací praxi se již jednotně prosadil závěr, podle něhož je veřejná dražba (uskutečněná při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb.) zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy. K tomuto závěru se přihlásil dovolací soud v rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 25, v němž uzavřel, že veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy. Při dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu), přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon, kterým se uzavření smlouvy ve smyslu §9 odst. 1 tohoto zákona završuje.
K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil následně např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 102/2005, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz (proti tomu rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl svým usnesením ze dne 6. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 719/07, uveřejněným na internetových stránkách Ústavního soudu - http://nalus.usoud.cz ).
V posledně uvedeném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 102/2005 pak dovolací soud uzavřel, že ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. přechází vlastnictví k v ě cem vydraženým ve veřejn ě dražb ě na vydražitele příklepem licitátora.
Dovolací soud se shoduje s dovolatelem tedy potud, že otázku posouzení, zda vydražené nemovitosti tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví či nikoliv, je nutno posoudit k okamžiku, kdy byl proveden příklep licitátora. Mezi účastníky však není pochyb o tom, že i příklep licitátora byl učiněn za trvání manželství.
Podle §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Výrazem ustálené soudní praxe v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů je závěr, podle kterého do bezpodílového spoluvlastnictví nepatří věc, která byla pořízena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů jako jediného kupujícího (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 2096).
Z uvedených závěrů soudní praxe, jakož i z ustanovení §132 odst. 1 a §143 občanského zákoníku, v obecné rovině vyplývá, že byla-li nabyta věc za trvání manželství smlouvou (předjímanou výše uvedeným ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku), kterou uzavřel jen jeden z manželů, stává se součástí zákonného majetkového společenství, a to bez ohledu na vůli jednajícího manžela mít věc jenom pro sebe. To však neplatí, jestliže jednající manžel použil k nabytí věci peněžní prostředky, jež byly výlučně jeho majetkem; věc takto získaná je individuálním vlastnictvím nabyvatele, tj. toho manžela, který byl účastníkem smlouvy, na jejímž základě byla věc získána (k těmto závěrům v poměrech společného jmění manželů se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3147, přičemž uvedené závěry jsou plně uplatnitelné i ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů).
Tento závěr by mohl být dotčen právní úpravou, která by vůči ustanovení §143 občanského zákoníku měla povahu speciálního právního předpisu, jenž by aplikaci ustanovení občanského zákoníku o rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví vylučoval. Zákon č. 427/1990 Sb. však takovým předpisem není, neboť neobsahuje žádné ustanovení, jež by režim §143 občanského zákoníku vylučovalo.
Dovolací soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že obdobný závěr zaujal ve vztahu k nabytí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů i v poměrech zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 9323, vyložil, že podmínkou zařazení majetku získaného dražbou podle zákona č. 92/1991 Sb. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není okolnost, že manželé vystupují v dražbě jako dražitelé. Zdůraznil, že se jednalo o dražbu realizovanou podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, přičemž podle §14 odst. 1 uvedeného zákona, ve znění účinném do 30. dubna 2000, tj. do účinnosti novely provedené zákonem č. 27/2000 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o veřejných dražbách, prodej privatizovaného majetku uskutečňoval Fond na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě. Byl-li prodej uskutečňován ve veřejné dražbě, postupovalo se přiměřeně jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů. V poznámce pod čarou při odkazu na přiměřený postup jako při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů odkazuje uvedené ustanovení na zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.
V situaci, kdy ani zákon č. 92/1991 Sb. neobsahoval žádnou zvláštní právní úpravu pro režim majetkového společenství manželů ve vztahu k věcem nabytým v dražbě a sám odkazoval na zákon č. 427/1990 Sb. při realizaci dražeb, lze závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí vztáhnout i na poměry dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb. Lze proto uzavřít, že podmínkou zařazení majetku získaného dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyla okolnost, že oba manželé vystupují jako dražitelé. I v případě, že jako dražitel vystupuje pouze jeden z manželů, došlo-li k vydražení předmětu dražby, stala se vydražená věc součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Tento názor je pak ve shodě se závěry, které Nejvyšší soud přijal a formuloval v rozsudku ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 10 324, podle kterého v případě, že by byl vydražitelem předmětu dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb. pouze jeden z manželů, který by byl zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, a na základě dražby by vlastnické právo skutečně nabyl, věc by se stala součástí společného jmění manželů; není důvod, aby v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů platily závěry jiné.
V témže rozhodnutí se pak dovolací soud taktéž vyjádřil k právnímu režimu věci nabyté v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. v souvislosti s otázkou zdrojů použitých na uhrazení dražební ceny tak, že vydražená věc, na jejíž pořízení byly zaplaceny částečně prostředky z odděleného a částečně ze společného jmění, je předmětem společného jmění manželů. I zde lze tyto závěry aplikovat v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Výchozí předpoklad, že v případě, kdy jako dražitel vystupuje pouze jeden z manželů, dojde-li k vydražení předmětu dražby, stane se tato součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se proto neprosadí mimo jiné tehdy, pokud by na úhradu ceny vydražené věci byly použity výlučné prostředky jednoho z manželů. V takovém případě by totiž v souladu s obecně uznávaným principem tzv. transformace vydražená věc byla ve výlučném vlastnictví manžela – vydražitele.
Takové okolnosti se také dovolatel v dané věci dovolával. Prostřednictvím tvrzeného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž nalézacím soudům vytýkal „vadu řízení, spočívající v nesprávném hodnocení důkazů“, jestliže uzavřely, že na úhradu ceny vydražených nemovitostí nebyly použity toliko výlučné prostředky dovolatele, a nesprávně vyhodnotily obsah výpovědi žalované z hlediska její věrohodnosti a skutkových zjištění, která z této výpovědi učinily.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř., a jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí. I když jsou tato skutková zjištění nesprávná, nejde o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů (k tomu srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1992, 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1994, pod pořadovým č. 8). Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadnout jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. může být použit jen tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2. Způsobilým dovolacím důvodem není tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132, protože
– soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
– soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
– v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
– nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1920).
I když dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti se dovolává dovolacího důvodu spadajícího pod §241a odst. 3 o. s. ř., neboť soudům vytýká, že provedené důkazy nesprávně zhodnotily, pokud vzaly za prokázána tvrzení žalované na základě její účastnické výpovědi, neboť „nevěrohodnost žalované nevzaly na vědomí“. Tento dovolací důvod však u dovolání, jehož přípustnost je založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založil nelze, a dovolací soud se proto dovolacími námitkami spadajícími pod ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemohl zabývat. Za této procesní situace se pak ani nemohl vyjádřit k tomu, zda by tyto skutkové závěry a proces hodnocení dokazování při jejich věcném přezkumu obstály jako správné.
Jestliže je tedy dovolací soud povinen vycházet ze zjištění, že cena za vydražené nemovitosti nebyla uhrazena z výlučných prostředků žalobce, ale zčásti i z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví, je správný výchozí závěr nalézacích soudů, že vydražené nemovitosti se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud pak po jeho zániku ve lhůtě tří let ohledně těchto nemovitostí nebyla uzavřena dohoda o jejich vypořádání, ani nedošlo k podání žaloby, jíž by se některý z účastníků domáhal jejich vypořádání soudním rozhodnutím, obstojí i závěr, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek je rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání ze strany zástupce žalované nepovažoval dovolací soud za účelně vynaložené k bránění práva, jestliže se obsah tohoto vyjádření omezil na faktické sdělení, že dovolání není přípustné z důvodů uváděných dovolatelem v dovolání, neboť se jedná o důvody, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že „v ostatním ponechává na úvaze soudu“, a to zvláště v situaci, kdy dovolací soud přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu shledal.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu