ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1869.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1869/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. O., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovaným: 1) A. E., a 2) E. E., o uložení povinnosti zdržet se užívání části nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 3/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 53 Co 223/2008-308, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 53 Co 223/2008-308, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2008, č. j. 34 C 3/2005-221, rozhodl výrokem pod bodem I., že „z dvojgaráže umístěné v prvním nadzemním podlaží domu č. p. 2974 na pozemku parc. č. 4199/49, zapsané u Katastrálního úřadu hlavního města Prahy na LV č. 1804 pro k. ú. S., obec P., část obce S., jejíž společné prostory jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných, jsou žalovaní povinni zdržet se užívání části dvojgaráže označené písmenem ‚A‘ o celkové ploše 15,5 m2 podle výkresu, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, a to od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalovaným povinnost zdržet se užívání části pozemku parc. č. 4199/68 označené ve výkresu, který je součástí rozsudku, jako „A“ o celkové plošné výměře 133,1 m2, a to od právní moci rozsudku“. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek byl vynesen proti původním žalovaným K. a J. P. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky č. 2974/2 v domě č. p. 2974 v k. ú. Smíchov, žalovaní jsou vlastníky bytové jednotky č. 2974/1 tamtéž. V podílovém spoluvlastnictví účastníků jsou společné části domu (včetně dvojgaráže) a pozemku, žalobkyni náleží podíl 1069/1873 (57 %) a žalovaným podíl 807/1873 (43 %). Soud vzal za prokázané, že žalovaní byli žalobkyní jako většinovou spoluvlastnicí informováni dne 29. 12. 2006 o jejím rozhodnutí o rozsahu užívání společných částí (dvojgaráže a pozemku), tento rozsah však nerespektují. Rozsah a způsob užívání společných částí navržený žalobkyní považoval soud za spravedlivý a odpovídající velikosti spoluvlastnických podílů, proto shledal žalobu důvodnou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali původní žalovaní manželé P. odvolání. Po zahájení odvolacího řízení na návrh žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) při jednání dne 16. října 2008 rozhodl usnesením (písemné vyhotovení č. j. 53 Co 223/2008-260) ve smyslu §107a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), že v řízení bude pokračováno na straně žalovaných s A. a E. E., kterým původní žalovaní prodali bytovou jednotku č. 2974/1, nacházející se v domě č. p. 2974, a odpovídající podíl na společných částech domu a stavebním pozemku parc. č. 4199/49 a pozemku parc. č. 4199/68.
Rovněž při jednání dne 16. října 2008 Městský soud v Praze rozhodl věcně o odvolání žalovaných. Rozsudkem ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-263, ve znění usnesení ze dne 20. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolání původních žalovaných odvolací soud shledal důvodným, byť z jiných důvodů, než v něm uplatněných. Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy žalovaní nerespektovali rozhodnutí většinové spoluvlastnice ze dne 21. 11. 2006 o rozsahu a způsobu užívání společných částí nemovitostí. Jejich právní nástupci však toto rozhodnutí žalobkyně respektují a do výkonu jejích vlastnických práv nezasahují.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. března 2011, č. j. 22 Cdo 1638/2009-284, k dovolání žalobkyně výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve znění doplňujícího usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení se zdůvodněním, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť jednal s A. a E. E. jako s účastníky řízení dříve, než usnesení o jejich procesním nástupnictví nabylo právní moci.
Městský soud v Praze jako soud odvolací znovu rozhodl o odvolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. února 2008, č. j. 34 C 3/2005-221. Rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 53 Co 223/2008-308, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud vyšel ze stavu věci, který existoval v době vydání jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.) a který byl podle sdělení žalobkyně takový, že žalovaní předmětné nemovitosti neužívají, byt vyklidili a nabízejí jej k prodeji. Z tohoto tvrzení soud dovodil, že zde není situace, že by žalovaní nerespektovali rozhodnutí žalobkyně jako většinové spoluvlastnice z 21. 11. 2006 o rozdělení užívání nebytových prostor (dvojgaráže) a pozemku, které mají ve spoluvlastnictví, a že by zasahovali do částí vyhrazených k výlučnému užívání žalobkyni. Za tohoto stavu věci a navíc za situace, kdy žalovaní vznik sporu nezavinili a svým chováním nezavdali žalobkyni důvod k podání žaloby, odvolací soud považoval žalobu za nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně má za to, že odvolací soud neodstranil vadu vytýkanou mu dovolacím soudem, tj. že jednal s manžely E., aniž by se stali procesně řádnými nástupci původních žalovaných. Žalovaná argumentuje tím, že pokud odvolací soud vydal dne 16. října 2008 rozsudek, jímž rozhodoval ve věci samé a řízení jím končil, je vyloučeno, aby v řízení pokračoval vydáním usnesení o procesním nástupnictví podle §107a odst. 1 o. s. ř. Na takové rozhodnutí je třeba pohlížet jako na rozhodnutí nulitní. Odvolací soud měl vydat nové rozhodnutí o procesním nástupnictví; protože tak neučinil, nastala situace, kdy vlastně účastníky zůstali původní žalovaní, soud však jednal s novými žalovanými.
Nesprávné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jejichž náhradu soud žalobkyni nepřiznal, ačkoliv žaloba byla důvodná. Žalobkyně nemohla vzít žalobu zpět a tak se domoci náhrady podle §146 odst. 2 o. s. ř.
Poukazuje na to, že i závěr soudu o neporušování rozhodnutí žalobkyně o užívání společných nemovitostí ze strany žalovaných nevychází ze zjištěných skutečností, ale je pouhou hypotézou. Pokud by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, žalobkyně by nebyla poškozená na svých právech a žalovaní by byli povinni jí nahradit náklady řízení, které by pak mohli požadovat po původně žalovaných. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V předchozím rozhodnutí v této věci dovolací soud uvedl: „S osobou, která má nadále na základě procesního nástupnictví vystupovat jako účastník řízení, může soud jednat jako s účastníkem až poté, co usnesení o procesním nástupnictví (§107a odst. 1 o. s. ř.) nabude právní moci.“ Vytkl odvolacímu soudu, že nevyčkal právní moci usnesení vyhlášeného při jednání dne 16. října 2008, kterým rozhodl na návrh žalobkyně v souladu s §107a o. s. ř., že v řízení bude pokračováno na straně žalovaných s A. E. a E. E. Jestliže za této situace jednal odvolací soud s A. a E. E. jako s účastníky řízení a naopak již takto nejednal s původními žalovanými, a téhož dne 16. října 2008 rozhodl ve věci samé, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Po zrušení jeho rozhodnutí v dovolacím řízení odvolací soud jednal opět s A. a E. E. jako s účastníky řízení; vycházel přitom z toho, že usnesení ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 223/2008-260, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na procesní nástupnictví nabylo právní moci. Přehlédl však, že tomu tak není, neboť A. E. a E. E. usnesení dosud doručeno nebylo. Doručeno bylo totiž pouze žalobkyni a žalovaným K. a E. P. Řízení je tak stále zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak již bylo uvedeno v rozsudku dovolacího soudu ze dne 14. března 201l, č. j. 22 Cdo 1638/2009-284. Nejvyšší soud z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2,3 o. s. ř.). Lze ještě dodat, že neobstojí názor žalobkyně, že usnesení ze dne 16. října 2008, č. j. 53 Co 233/2008-260, je rozhodnutím nulitním. Žalobkyně přehlíží, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, existuje jen nepravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o právním nástupnictví. Vzhledem k tomu se dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu