ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1895.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1895/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. J. S. , bytem v H. 79, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 45797072, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 13 C 76/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2009, č. j. 28 Co 412/2009-65 ve věci, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vladimíra Szabo.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Praha - západ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2009, č. j. 13 C 76/2008-32, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku parc. č. 104/11, orná půda, v katastrálním území H. u. Z., označené v geometrickém plánu, který je součástí rozsudku, jako pozemek parc. č. 104/19 v tomtéž katastrálním území (dále jen ,,předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2009, č. j. 28 Co 412/2009-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel pouze v dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. V tomto směru však nalézacím soudům nelze nic vytknout.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že žalobkyně držela předmětný pozemek v dobré víře, že jí a jejímu manželovi tento pozemek patří, neboť jeho držby se chopili na základě kupní smlouvy ze dne 22. ledna 1988 od Š. R. a V. H. a žalobkyně sama držela pozemek v domnění, že jde o její výlučné vlastnictví od roku 1997 na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřené mezi ní a manželem Ing. J. S., a to až do roku 2007. Dále zohlednily, že již právní předchůdci žalobkyně a jejího manžela předmětnou část pozemku užívali a obhospodařovali a žalobkyni a jejímu manželovi byly prodávané nemovitosti předány v hranicích, ve kterých je žalobkyně užívá doposud, přičemž tyto hranice byly vymezeny oplocením, které se nachází doposud na původním místě a nebylo s ním žádným způsobem manipulováno. Z dokazování pak nevyplynulo, že by žalobkyně byla upozorněna na skutečnost, že oplocením je k pozemku parc. č. 111/5 přičleněna i část pozemku parc. č. 104/11 dříve než v roce 2007 v souvislosti s realizací komplexních geodetických prací, tj. před uplynutím deseti let vykonávané držby.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalobkyně byla oprávněným držitelem, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byla v dobré víře, že jí vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
Dovolací námitka žalovaného se ostatně omezuje na zpochybnění závěrů o dobré víře žalobkyně v zásadě toliko s poukazem na skutečnost, že na základě kupní smlouvy došlo k nabytí pozemků o celkové výměře 1047 m² a faktická držba zahrnovala i předmětný pozemek o výměře 208 m².
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolatel tedy namítal, že absence oprávněné držby je v daném případě dána okolností, že pozemek držený nad rámec nabytí kupní smlouvou žalobkyní má výměru 208 m², zatímco koupené pozemky mají výměru 1047 m².
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud souhrnně v aktuální judikatuře přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
S uvedenou dovolací námitkou se vypořádal již odvolací soud, když zdůraznil, že rozdíl ve výměře fakticky zakoupených pozemků a pozemků skutečně držených – za situace, kdy byly oploceny v jeden celek již právními předchůdci žalobkyně – nemohl vzbudit pochybnost, že užívá část cizího pozemku, neboť poměr plochy koupených pozemků k pozemkům skutečně drženým je „1 ku 1,19“, teda takový, že rozdíl je pro běžnou osobu „v reálu“ nepostřehnutelný. Pochybnost v žalobkyni pak nemohl vzbudit ani rozdíl ve tvaru koupených pozemků a pozemků skutečně užívaných, neboť tento rozdíl je nepatrný a pro běžnou osobu také „v terénu“ nerozeznatelný.
Této úvaze odvolacího soudu nelze nic vytknout.
Dovolatel dále namítal, že dobrá víra žalobkyně (a jejího tehdejšího manžela) zanikla v okamžiku, kdy byli seznámeni s vypracovaným geometrickým plánem č. 306103-105, neboť jim byla známa celková výměra všech pozemků, které byly v jejich vlastnictví.
Tato dovolací námitka je nepřípadná potud, jestliže z ní dovolatel dovozuje zánik dobré víry. Uvedený geometrický plán byl totiž podle zjištění soudů přílohou kupní smlouvy ze dne 22. ledna 1988 a ve svém důsledku tak dovolatel namítá nikoliv to, že došlo k pozbytí dobré víry, ale to, že s ohledem na výměru kupovaných pozemků v kupní smlouvě, jejíž součástí byl i předmětný geometrický plán, na základě které se žalobkyně a její tehdejší manžel chopili držby předmětného pozemku, tito vůbec v dobré víře od počátku nebyli, protože věděli, v jakém rozsahu pozemku nabývají, nicméně se chopili držby v rozsahu větším.
Touto námitkou tak vystihuje totéž, co v předchozí dovolací námitce, se kterou se řádně vypořádal již odvolací soud, jehož závěry shledal dovolací soud správnými.
V dovolání pak žalovaný též poukazoval na skutečnost, že dobrá víra nemůže být založena tam, kde „předmětný držený pozemek má jinou kulturu, než pozemky ve vlastnictví žalobkyně“.
Ani tato dovolací námitka, reflektující již odvolací námitku žalovaného uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – nezakládá důvodnost dovolání.
Odvolací soud v souvislosti s ní uzavřel, že na dobrou víru nemohla mít vliv okolnost, že předmětný pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako orná půda a pozemky zakoupené žalobkyní a jejím manželem byly evidovány jako zahrada a stavební pozemky, neboť předmětný pozemek byl připlocen k ostatním koupeným pozemkům a byl právními předchůdci žalobkyně užíván jako zahrada. Druhým důvodem pak byla skutečnost, že žalobkyně až do roku 2007 nevěděla, že předmětný pozemek je součástí pozemku státu parc. č. 104/11, který je jako orná půda evidován v katastru nemovitostí. Ani tyto úvahy odvolacího soudu nelze považovat za zjevně nepřiměřené.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Náklady žalobkyně sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 5 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) vyhlášky] - (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaného podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 5 300,- Kč. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve výši 1 060,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení na straně žalobkyně činí 6 360,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu