ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1973.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1973/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. N. , b) V. N. , a c) Ing. Ja. N. , všech zastoupených JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 1079, proti žalovanému Z. M. , zastoupenému Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkové schody 67, o odstranění stavby a terénních úprav, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 15/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 26 Co 207/2009–358, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 26 Co 207/2009–358, se zamítá .
II. Dovolání žalobců proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Krajského v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 26 Co 207/2009–358, se odmítá .
III. Žalobci a) J. N. a b) V. N. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Richarda Polmy.
IV. Žalobce c) ing. Ja. N. je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6 750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Richarda Polmy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. ledna 2009, č. j. 15 C 15/2003–298, zamítl „žalobu v rozsahu návrhu na uložení povinnosti žalovanému odstranit oplocení budované na pp. č. a pp. č. v k. ú. B. u M. B.“ (výrok I. rozsudku), žalovanému uložil povinnost „odstranit terénní úpravy provedené na pp. č. a pp. č. v k. ú. B. u M. B., a to v rozsahu nad úroveň terénu zaznamenanou v Technické zprávě ze dne 5. ledna 2001, zpracované Geodézií Krkonoše s. r. o., ve spojení se znaleckými posudky č. 80-13/2004 ze dne 16. 12. 2005 a č. 99-2/2008 ze dne 25. 6. 2008, když všechny tyto listiny jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to do 120 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II. rozsudku) a výroky III. a IV. rozsudku rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel zejména ze zjištění, že žalobci a) a b) jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 252/1 a 253/2 a žalobce c) vlastníkem pozemku parc. č. 252/2 a pozemku parc. č. 252/3 s budovou č. p. 84, všech v k. ú. B. u M. B., přičemž uvedené pozemky sousedí s pozemky žalovaného parc. č. 247 a 248, na nichž je žalovaným vybudováno oplocení s betonovou podezdívkou a sloupy a s dřevěnou plotovou výplní. Současně provedl žalovaný na svých pozemcích terénní úpravy spočívající v navážce zeminy. Žalobci se jednak cítí být terénními úpravami obtěžováni dále uvedeným způsobem nad míru přiměřenou poměrům, jednak namítají porušení výkonu práva údržby elektrické přípojky žalobce c) vedené přes pozemek žalovaného z titulu práva věcného břemene, a proto se domáhají jejich odstranění.
Domáhali-li se žalobci odstranění terénních úprav z titulu „obtěžování pohledem“ a z titulu omezení žalobce c) při výkonu práva údržby elektrické přípojky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedením úprav žalovaným na jeho pozemcích došlo ke změně vzhledu prostředí s „nestejnou výší položení pozemků účastníků“, mající za následek jak změnu odtokových poměrů, ztížení výkonu práva údržby, tak i k subjektivnímu pocitu narušení soukromí zejména žalobce c) na jeho pozemcích, což je záležitost, kterou nelze při stávajícím stavu nedobrých vztahů mezi účastníky pominout. Je tedy na místě uložit žalovanému povinnost provedené terénní úpravy odstranit, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku I. rozsudku. Lhůtu ke splnění této povinnosti stanovil v rozsahu 120 dnů s přihlédnutím k ročnímu období aktuálnímu v době rozhodování soudu.
Ohledně požadavku na odstranění oplocení z titulu obtěžování hlukem, způsobeným odrazem akustického tlaku vyvolaného projíždějícími vlaky, a zastínění pozemků žalobců dospěl soud prvního stupně k závěru, že není na místě uložit žalovanému povinnost k jeho odstranění, jelikož vzhled a umístění tohoto oplocení nejsou podle obsahu provedeného dokazování takové, aby oplocení ohrožovalo ve smyslu §88 odst. 1 písm. a) stavebního zákona život a zdraví, když je budováno podle projektu a umístěno dokonce 60 cm ve směru dovnitř pozemku žalovaného. Stavební úřad přitom sám dospěl (byť nepravomocně) k závěru, že je na místě stavbu dodatečně povolit. Podle srovnávací hlukové studie zpracované v řízení je navýšení stávajících hlukových poměrů při realizaci oplocení zanedbatelné a sluchově nerozpoznatelné a ani navýšené hodnoty nepřekračují limitní hodnoty hluku pro území zahrnutá do ochranného pásma drah. Pokud jde o zastínění pozemků žalobců oplocením žalovaného, žalobci soudu nesdělili žádná tvrzení a nepředložili důkazy a navíc má soud za to, že k optickému zvýšení oplocení z pohledu pozemků žalobců došlo i v důsledku snížení terénu na těchto pozemcích o 0,2 – 0,35 m, což není zanedbatelný rozsah a nelze jej klást k tíži žalovaného. S ohledem na vztahy mezi účastníky nelze po žalovaném spravedlivě požadovat jiný způsob provedení oplocení, který by byl z materiálu umožňujícího pronikání světla na pozemky žalobců, neboť by již neplnil funkci vizuální překážky.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 26 Co 207/2009-358, k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. rozsudku změnil tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo provést práce v tomto výroku uvedené, zamítl (výrok I. rozsudku), ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Předně odmítl jako nepřípustnou novotu ve smyslu §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tvrzení žalobců uplatněné v odvolání, podle něhož stavba plotu žalovaného jim znemožňuje údržbu pozemků a že rovněž znemožňuje žalobci c) výkon práva údržby elektrické přípojky. Dále dospěl k závěru, že nárok žalobců na odstranění terénních úprav, jakož i oplocení budovaného žalovaným na jeho pozemku není důvodný, jelikož v režimu §127 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.), o nějž svůj žalobní nárok opírají, se nelze domáhat odstranění konkrétních hmotných zdrojů imisí. Za nedůvodný označil i návrh žalobce c) na odstranění terénních úprav z titulu ochrany práva na údržbu jeho elektrické přípojky vedené přes pozemek žalovaného v režimu §126 obč. zák. ve spojení s §853 obč. zák., když předmětem návrhu je odstranění terénních úprav nad celým povrchem pozemku žalovaného, nikoliv pouze v rozsahu stanoveného ochranného pásma ve smyslu §46 odst. 8 energetického zákona č. 458/2000 Sb. Avšak ani v případě, že by žalobce c) doplnil žalobní tvrzení o údaj o konkrétním umístění elektrické přípojky, z něhož by se dal dovodit rozsah příslušného ochranného pásma, nebylo by možné žalobě v této části vyhovět s ohledem na korektiv dobrých mravů, bylo-li zjištěno, že žalovaný žalobci c) nabízel možnost přeložení elektrické přípojky do jiné vhodné trasy na vlastní náklady, čímž by bylo právo žalobce c) na výkon jeho práva údržby zachováno. Žalobce c) však nabídku žalovaného bez vážného důvodu odmítl. Z uvedených důvodů odvolací soud dovodil, že nynější uplatnění nároku žalobce c) na odstranění terénních úprav na pozemku žalovaného je výkonem práva z věcného břemene, který je v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opírají ve vztahu k výroku I. rozsudku o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve vztahu k výroku II. rozsudku o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle názoru žalobců má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam z hlediska „posuzování možnosti či povinností žalobců nést důsledky existence nepovolených staveb budovaných žalovaným“. Závěr odvolacího soudu o nepřípustné novotě spočívající v tvrzení, že stavba plotu žalovaného jim znemožňuje údržbu jejich pozemků a žalobci c) výkon práva údržby elektrické přípojky považují za nesprávný, když uvedená skutečnost byla před soudem prvního stupně uplatněna opakovaně, naposledy v jejich závěrečném návrhu. Neztotožňují se se závěrem odvolacího soudu, že nemají nárok na ochranu svých práv způsobem, na základě něhož by žalovanému bylo uloženo odstranění konkrétního hmotného zdroje jejich nepřiměřeného obtěžování, aniž by bylo současně přihlédnuto ke skutečnosti, že se jedná o nepovolenou stavbu oplocení a nepovolené terénní úpravy. V řízení bylo přitom podle názoru žalobců prokázáno, že žalobci jsou spornými stavebními úpravami na pozemcích žalovaného obtěžováni. Závěr odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobců na odstranění terénních úprav na pozemku žalovaného představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je nesprávný. Žalobci jsou toho názoru, že naopak v rozporu s dobrými mravy je žalovaným realizované jednání spočívající v nepovolených terénních úpravách a stavbě oplocení ve spojení s jeho předchozí, podle žalobců šikanózní, žalobou na ochranu osobnosti uplatněnou v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 119/2003, v němž se domáhal ochrany své osobnosti vydáním rozsudku ukládajícího žalobcům zdržení se zásahů do jeho práv v podobě pořizování fotografických a obrazových záznamů ohledně prováděných terénních úprav. Žalobci navrhli odvolacímu soudu vyžádání spisu krajského soudu sp. zn. 36 C 119/2003 k důkazu za účelem doplnění skutkových zjištění, tento však jejich návrhu nevyhověl. Žalobci měli po celou dobu snahu se žalovaným najít smírné řešení sporu, žalovaný však jejich návrhy neakceptoval. Také pokud jde o údržbu kabelové přípojky, smírného řešení nemohlo být dosaženo, protože žalovaný všechny návrhy žalobců odmítal. Návrh přeložky elektrické přípojky, zmiňovaný odvolacím soudem, navíc nebyl návrhem žalovaného a nikdy nebyl dopracován do fáze stavební dokumentace, podle níž by bylo možné žalobci posoudit reálnost navrhovaných změn vedení elektrické přípojky. Z uvedených důvodů navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a dovolání označil za nepřípustné a nedůvodné. Nesouhlasil s argumentací žalobců, že jsou úpravami žalovaného obtěžováni a že úpravy ztěžují výkon práva údržby elektrické přípojky žalobce c) na pozemku žalovaného. Terénní a stavební úpravy byly povoleny stavebním úřadem. Navrhl, aby bylo dovolání jako bezdůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. do měnícího výroku rozsudku, není však důvodné; proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak není přípustné.
Ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba v části, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému odstranit oplocení zbudované na pozemcích parc. č. 247 a parc. č. 248, by bylo dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelé spatřují otázku zásadního právního významu v posouzení „možnosti či povinnosti žalobců nést důsledky existence nepovolených staveb budovaných žalovaným“.
V daném ohledu nemůže jít o otázku zásadního právního již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu v žádném ohledu založeno.
Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně z toho důvodu, že žalobci se v této části domáhali ochrany proti tvrzenými imisím (stínění, obtěžování hlukem) v režimu §127 odst. 1 obč. zák., přičemž podle uvedeného zákonného ustanovení se nemohou domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit konkrétní zdroj nepřiměřeného obtěžování.
S tímto, pro rozhodnutí odvolacího soudu určujícím, závěrem dovolatelé v dovolání nepolemizují a závěr odvolacího soudu je nadto v souladu s ustálenými závěry judikatury a odborné literatury. Již v závěrech občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb. ze dne 29. prosince 1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1986, pod pořadovým č. 45 bylo zdůrazněno, že žalobou směřující proti vlastníkovi se žalobce může úspěšně domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit určitým způsobem předmět svého vlastnictví), přičemž tyto závěry akceptuje i současná odborná literatura (k tomu srovnej např.: Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 721 – 722).
Žalobci navržený petit ukládající žalovanému konkrétní aktivní povinnost tak neodpovídá režimu §127 odst. 1 obč. zák., ale žalobě opírající se o §417 odst. 2 obč. zák., jejímž předpokladem je tvrzení o hrozící vážné škodě. Takový nárok však v řízení žalobci neuplatnili (a žádná příslušná tvrzení neuvádějí ostatně v podaném dovolání), neboť jejich tvrzení se omezují výhradně na závěr, že jsou obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům. Z obsahu spisu se navíc nepodává nic, co by umožňovalo přijetí závěru, že v daném případě by mohlo jít o žalobu mající základ v §417 odst. 2 obč. zák.
Ve vztahu k uvedenému výroku odvolacího soudu se dovolací námitky v zásadě omezují na výhradu, že odvolací soud se nezabýval všemi tvrzeními žalobců uplatněnými v řízení před soudem prvního stupně, když nezohlednil jejich tvrzení, že stavba plotu jim znemožňuje údržbu jejich pozemků a žalobci c) znemožňuje výkon práva údržby elektrické přípojky.
Uvedenou námitkou vystihují okolnost, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jím však přípustnost dovolání založeného na aplikaci §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). Nadto dovolací soud dodává, že uvedené tvrzení žalobci v řízení před soudem prvního skutečně neuplatnili, neboť ve všech jejich podáních se výhrady vůči oplocení žalovaného omezovali na námitky, jsou obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům hlukem a stíněním. Soudem prvního stupně u jednání konaného dne 7. ledna 2009 pak byli řádně poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř.; závěrům odvolacího soudu tak není co vytknout.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu k měnícímu výroku je rozsudek odvolacího soudu založen na úvaze (shodně jako v případě výhrad imisního obtěžování žalobců plotem žalovaného), že pokud se žalobci domáhali odstranění terénních úprav, jež mají být zdrojem možného obtěžování žalobců imisí pohledem, opětovně se v režimu §127 odst. 1 nemohou domáhat odstranění konkrétního zdroje rušení, ale pouze uložení povinnost zdržet se konkrétního rušícího jednání. V daném směru dovolací soud odkazuje na výše uvedený výklad vztahující se k formulaci nároků a výroků ve sporech podle §127 odst. 1 obč. zák., jakož i na aplikovatelnost ustanovení §417 odst. 2 obč. zák., neboť se v případě výhrad žalobců vůči terénním úpravám jedná o závěry zcela shodné jak pokud jde o formulaci žalobního petitu, tak i absenci tvrzení k žalobě podle §417 odst. 2 obč. zák.
Ani ve vztahu k této části nároku dovolatelé nepolemizují s právními názory odvolacího soudu, na nichž bylo založeno měnící zamítavé rozhodnutí, neboť toliko namítají, že v daném případě je obtěžování pohledem obtěžujícím nad míru přiměřenou poměrům. Přehlížejí však, že tímto posouzením se odvolací soud nezabýval veden zjevnou úvahou, že i kdyby se o výjimečný případ obtěžování pohledem nad míru přiměřenou poměrům jednalo, nemohlo by být žalobě žalobců vyhověno s ohledem na formulaci žalobního petitu, který se domáhali uložení aktivního konání žalovanému.
Odvolací soud také správně odlišil, že předmětem řízení byla i žaloba, kterou se žalobce c) ve vztahu k terénním úpravám domáhal aktivního jednání žalovaného s tvrzením, že jednáním žalovaného došlo k zásahu do jeho práv založených věcným břemenem, neboť jednáním žalovaného je mu bráněno ve výkonu práv odpovídajících věcnému břemenu. Odvolací soud také správně vystihl, že žaloba na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemenu může být formulována tak, že žalovanému lze uložit povinnost k aktivnímu jednání, pokud by k zásahu do práva odpovídajícího věcnému břemenu skutečně došlo. Tento případný zásah však podle závěrů odvolacího soudu nebylo nutno zjišťovat, neboť i zde by nebylo možné žalobě vyhovět s ohledem na formulaci petitu, neboť se žalobce c) domáhá odstranění terénních úprav z celých pozemků žalovaného parc. č. 248 a parc. č. 249, ačkoliv by měl právo případně na odstranění navážky zeminy ze zmíněných pozemků jen v takovém rozsahu, ve kterém se tato zemina nachází bezprostředně nad elektrickým vedením, a to v ochranném pásmu podle §46 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., což je prostor určený k zajištění provozu podzemního elektrického vedení, jakož i k ochraně života, zdraví a majetku osob.
Nad rámec tohoto rozhodujícího závěru odvolací soud dodal, že i kdyby žalobce c) žalobní petit odpovídajícím způsobem konkretizoval, což se nestalo, nebylo by možno žalobě ani v takovém případě vyhovět, neboť by výkon práva žalobce byl v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. (tj. v rozporu s dobrými mravy) a odvolacím soudem by takovému výkonu (z důvodů, které odvolací soud v odůvodnění rozsudku podrobně konkretizoval) nemohla být poskytnuta ochrana.
Žalobce c) v dovolání polemizuje pouze se závěrem odvolacího soudu, že by se z jeho strany jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, žádným způsobem však nenamítá nesprávnost právního závěru, který vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu proto z pohledu dovolacích námitek nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud proto dovolání žalobců proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Tím, že dovolatelé směřovali dovolání výslovně do „všech“ jeho výroků, napadli i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2000, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců směřující proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo ohledně odstranění terénních úprav zamítnuto, ohledně odstranění oplocení odmítnuto a žalovanému vznikly náklady, přičemž je nutno vycházet z toho, že žalobci a) a b) uplatnili samostatné nároky vůči žalovanému jako spoluvlastníci pozemku p. č. p. č. 252/1 a 253/2 a žalobce c) tyto nároky uplatnil samostatně z titulu svého výlučného vlastnictví pozemku p. č. 252/2 a pozemku p. č. 252/3 s budovou č. p. 84 (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny za zastoupení advokátem v celkové částce 13 500,- Kč (určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. ve spojení s §17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb.), vyčíslené podle §8 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky) ve výši 2 250,- Kč násobená dvěma – za dva samostatné nároky žalobců a) a b) a žalobce c) - a dále odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §8 (po snížení ve smyslu §18 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 %) ve výši 4 500,- Kč násobená dvěma – za dva samostatné nároky žalobců a) a b) a žalobce c)), přičemž žalovanému dále náleží celková náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, směřující proti dvěma okruhům žalobců.
Náhrada nákladů dovolacího řízení proto náleží žalovanému ve vztahu ke každému samostatnému okruhu žalobců [žalobci a) a b) a žalobce c)], a to v rozsahu jedné poloviny z celkové výše (14.100,- Kč), t.j. vůči žalobcům a) a b) v částce 6 750,- Kč a vůči žalobci c) v částce 6 750,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobcům a) a b) povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení společně a nerozdílně ve výši 6 750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalobci c) ve výši 6 750,- Kč v téže lhůtě k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudkem uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu