ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2411.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2411/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce K. Š. , bytem v K. 4, R. 783, zastoupeného Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16/707, proti žalovanému Středočeskému kraji , se sídlem v Praze 5, Borovská 11, IČO: 70891095, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 90/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2011, č. j. 28 Co 664/2010-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. září 2010, č. j. 7 C 90/2009-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 1873/1 v katastrálním území P. (dále jen ,,předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 24. února 2011, č. j. 28 Co 664/2010-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považoval za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítal dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů, obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel pouze v dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. V tomto směru však nalézacím soudům nelze nic vytknout.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že žalobce jakožto oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, požádal povinnou osobu o vydání domu č. p. 9, stavebního pozemku parc. č. st. 1872 o výměře 295 m² a zahrady parc. č. 1873/1 o v ýměře 322 m². Dohodou o vydání věci ze dne 30. října 1991 byl žalobci vydán dům č. p. 9 a stavební pozemek parc. č. st. 1872, nikoliv zahrada parc. č. 1873/1. Žalobce si za této situace musel být vědom, že touto dohodou je mu vydáván jenom pozemek parc. č. 1872, v dohodě výslovně označený a opakovaně uvedený, ne tak zahrada, která v dohodě o vydání věci uvedená není. Tato skutečnost musela být – podle názoru odvolacího soudu – žalobci zřejmá, neboť v žádosti o vydání věci sám uváděl, že žádá o vydání obou dvou pozemků, přičemž znal jejich výměry. Porovnáním nabytého pozemku parc. č. st. 1872 o výměře 295 m² s výměrou domněle nabytého pozemku parc. č. 1873/1 o výměře 322 m² musel mít žalobce důvodné pochybnosti o tom, že mu předmětný pozemek uzavřenou dohodou vydán nebyl.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalobce nebyl oprávněným držitelem, neboť vzhledem ke všem skutečnostem nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že již v návrhu na vydání nemovitosti ze dne 29. dubna 1991 žalobce výslovně uváděl, že se domáhá vydání domu č. p. 9, pozemku – zastavěné plochy o výměře 295 m² a zahrady o výměře 322 m² s tím, že stav nemovitostí je mu znám z osobní prohlídky. V dohodě o vydání věci ze dne 30. října 1991 je výslovně opakovaně uvedeno, že předmětem této dohody je pouze dům č. p. 9 a pozemek parc. č. st. 1872 s jeho konkrétní výměrou, neboť toliko k těmto nemovitostem svědčí povinné osobě příslušné právo. V článku IV. dohody o vydání věci je opětovně zdůrazněno, že oprávněným osobám (žalobci a B. H.) je vydávána – každému z nich – jedna polovina domu č. p. 9 a pozemek parc. č. st. 1872, nikoliv však zahrada. V článku VI. této dohody je jednoznačně konstatováno, že účastníci této dohody žádají o zápis vlastnického práva ve prospěch oprávněných osob K. Š. a B. H. (každému v rozsahu ½) k domu č. p. 9 a pozemku parc. č. 1872 o výměře 295 m². Takto jednoznačn ě formulovaný obsah dohody nezakládá objektivní podklad pro přesvědčení žalobce, že by mu touto dohodou byl touto dohodou vydán také druhý pozemek – zahrada – parc. č. 1871/3 o výměře 322 m².
Nejvyšší soud dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejich náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu