ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.245.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 245/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. M. , zastoupené J. M., bytem ve Z., proti žalovaným: 1) J. K. , a 2) H. K. , o odstranění staveb, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 94/2006, o „odvolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. září 2011, č. j. 59 Co 230/2011-245, takto:
I. Řízení o „odvolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. září 2011, č. j. 59 Co 230/2011-245, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Zlíně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. března 2011, č. j. 35 C 94/2006-207, uložil žalovaným společně a nerozdílně povinnost „odstranit část garáže, stojící na pozemcích p. č. 538/3 a p. č. 538/5 v k. ú. Z. zapsaných na listu vlastnictví č. 1310 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., konkrétně část přesahující na pozemky p. č. st. 720 a p. č. 539/6 v k. ú. Z., zapsané na listu vlastnictví č. 1367 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., tak, jak je vymezena ve znaleckém posudku Ing. B. L. č. 57/2009 (dopracování) a graficky znázorněna v grafické příloze znaleckého posudku Ing. B. L. č. 57/2009 (dopracování), který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, a to do 5 měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku). Dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby společně a nerozdílně „odstranili vjezd ke garáži u rodinného domu č. p. 521 na ulici H. ve Z., postavený na pozemku p. č. 538/3 v k. ú. Z., zapsaném na listu vlastnictví č. 1310 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., a první sloupek brány v dolní části hranice pozemku žalobkyně a žalovaných z ulice N. P. a první sloupek brány v horní části hranice pozemku žalobkyně a žalovaných u vjezdové brány z ulice H.“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 59 Co 230/2011-245, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ve správném znění, že žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni „odstranit část garáže, stojící na pozemcích p. č. 538/3 a p. č. 2573 v k. ú. Z. zapsaných na listu vlastnictví č. 1310 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., konkrétně část přesahující na pozemky p. č. st. 720 a p. č. 539/6 v k. ú. Z., zapsané na listu vlastnictví č. 1367 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Z., tak, jak je vymezena ve znaleckém posudku Ing. B. L. č. 57/2009 (dopracování) a graficky znázorněna v grafické příloze znaleckého posudku Ing. B. L. č. 57/2009 (dopracování), který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, a to do 5 měsíců od právní moci rozsudku“ a ve výrocích II., III., IV. a V. (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně podáním ze dne 23. listopadu 2011, které výslovně označila jako „odvolání proti rozsudku ze dne 27. září 2011, č. j. 59 Co 230/2011-245“ a jímž domáhala se, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil „podle §219a“.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž byla věc předložena, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti.
Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (srovnej §10 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolání je podle ustanovení §201 o. s. ř. řádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §10a, §236 odst. 1 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy.
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srovnej §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. září 2011, č. j. 59 Co 230/2011-245, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§243c, §104 odst. 1 věta první o. s. ř.) – (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně by nemohla být úspěšná ani v případě, že by svým podáním mínila podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, neboť věcnému projednání dovolání by v takovém případě bránil nedostatek povinného zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně byla soudem prvního stupně usnesením vyzvána k odstranění uvedeného nedostatku v soudem stanovené lhůtě i s poučením o následcích, jež nastoupí, jestliže nedostatek povinného zastoupení neodstraní. V soudem stanovené lhůtě žalobkyně, ač jí byla výzva soudu prvního stupně řádně doručena, na tuto výzvu žádným způsobem nereagovala a nedostatek zastoupení neodstranila.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a skutečnosti, že žalobkyně zavinila zastavení dovolacího řízení, a byla by proto povinna ve smyslu §146 odst. 2 věta první o. s. ř. nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalovaným žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu