ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2791.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2791/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. Z., bytem v B., B. 147, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Annenská 8, proti žalovaným 1) D. N., bytem v H., T. 15, a 2) B. Z., bytem v B., B. 8, zastoupeným JUDr. Ivanou Lorenzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubské nám. 2, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 227/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 37 Co 34/2009-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 8.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky JUDr. Ivany Lorenzové.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. září 2008, č. j. 13 C 227/2006-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že MUDr. Z. Z., zemřelý, posledně bytem v H. 15, byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věcí nemovitých, a to pozemkové parcely č. 515 a stavby – s užitím k individuální rekreaci č. ev. 984 stojící na téže parcele, vše v k. ú. S., obec B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 37 Co 34/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1536,ve kterém se uvádí: „Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení“. Od tohoto právního názoru se soudy v této věci neodchýlily. Zabývaly se otázkou, pro koho byla stavba zhotovena, a na základě hodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že pro žalované. Pokud dovolatelka s tímto skutkovým zjištěním polemizuje, uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., ke kterému v tomto řízení nelze přihlédnout. Vydržením se soudy nezabývaly; ostatně postavil-li MUDr. Z. Z. jedenkrát stavbu pro své dcery (žalované), nemohl být později se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří (§130 odst. 1 občanského zákoníku). Otázka naléhavého právního zájmu je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť žaloba nebyla zamítnuta pro jeho nedostatek.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 6.666,70,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. – srov. čl. II této vyhlášky). Žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů 2 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.453,30,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 8.720,- Kč.
Dovolací soud proto žalobkyni uložil, aby nahradila žalovaným náklady dovolacího řízení 8.720,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu