ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2869.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2869/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ď. , bytem v P. 5, R. 653/18, zastoupeného JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767/7, proti žalované E. Ď. , bytem v P. 5, R. 653/18, zastoupené JUDr. Vladimírem Nácalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 912, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 318/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 55 Co 404/2011-33, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. března 2011, č. j. 11 C 318/2010-20, ve výroku I. zamítl žalobu o vypořádání společného jmění manželů a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. ledna 2012, č. j. 55 Co 404/2011-33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle jeho obsahu považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje podle obsahu dovolání dovolací důvod spočívající v zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Výslovně pak dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel v podaném dovolání brojil pouze proti námitce promlčení nároků, kterou uplatnila žalovaná v řízení podle názoru žalobce v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností, ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §150 odst. 4 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Otázka, kterou dovolatel uplatňuje v podaném dovolání, a to zda je námitka promlčení nároků žalobce uplatněná žalovanou v daném případě v rozporu s dobrými mravy, nemůže zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již proto, že odvolací soud na řešení otázky promlčení (a případného nesouladu uplatněné námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy) své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud totiž žalobu o vypořádání společného jmění manželů zamítl proto, že byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty (§150 odst. 4 obč. zák.), a nikoliv pro námitku promlčení. Odvolací soud naopak výslovně zdůraznil, že pro zamítavé rozhodnutí je podstatné uplynutí zákonné tříleté lhůty běžící od zániku společného jmění manželů, v níž je možno žalobu o vypořádání společného jmění podat, přičemž k tomuto uplynutí soud přihlíží z úřední povinnosti. S tímto závěrem odvolacího soudu ostatně dovolatel v dovolání nijak nepolemizuje. Není tak ani zřejmé, jakým způsobem by se výhrada dovolatele měla promítnout v poměrech souzené věci způsobem pro něj příznivým, neboť i kdyby – hypoteticky vzato – dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná uplatnila námitku promlčení za okolností rozporných s dobrými mravy, na zamítavém rozhodnutí ohledně žaloby na vypořádání společného jmění manželů by to nemohlo ničeho změnit právě proto, že pro takové posouzení nebyla uplatněná námitka promlčení – z pohledu právního názoru, který zaujal odvolací soud - významná.
Pokud odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se v souvislosti s žalobou o vypořádání společného jmění manželů podanou po uplynutí zákonem stanovené lhůty námitkou „promlčení sporného nároku“, nelze mu ničeho vytknout, neboť soud je povinen přihlédnout k uplynutí tříleté lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby na vypořádání společného jmění manželů z úřední povinnosti (k tomu srovnej shodně : Dvořák, J., Spáčil, J. : Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 218). O promlčení nároku v takovém případě nejde, a námitka promlčení uplatněná žalovanou je tak v souzené věci bez významu pro právní posouzení žaloby a rozhodnutí o ní.
Nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvádí, že při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu