ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3031.2012.2
sp. zn. 22 Cdo 3031/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. S. E. , bytem v B., zastoupené JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti žalovanému Ing. L. E. , bytem ve Ž. n. S., zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, o zúžení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 262/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2012, č. j. 54 Co 222/2012-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Milany Hrušákové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 9 C 262/2011-43, ve výroku I. zúžil společné jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 54 Co 222/2012-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve kterém uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012. a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel sice v dovolání tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, právní otázku, která by takový význam měla vystihnout, však v dovolání neformuluje.
Soudy obou stupňů zúžily společné jmění manželů s odkazem na ustanovení §148 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.
Naznačuje-li dovolatel v rámci obsahu dovolání, že nelze zúžit společné jmění manželů v situaci, kdy je získáno živnostenské oprávnění již před uzavřením manželství, je řešení této otázky pro předmětnou věc nerozhodné.
Nalézací soudy totiž vyšly ze zjištění, že oba účastníci získali živnostenské oprávnění již před uzavřením manželství, žalobkyně však získala další živnostenská oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti za trvání manželství, což dovolatel ani nezpochybňuje. Jestliže za této situace dospěly k závěru, že jsou splněny podmínky pro zúžení společného jmění manželů, je jejich právní posouzení věci správné a dovolací soud se nemusel zabývat posouzením, zda by důvod pro zúžení společného jmění manželů byl dán i v případě, kdy by manželé (nebo některý z nich) získali živnostenské oprávnění pouze před uzavřením manželství.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., přičemž žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §8 (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalovaného podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost, aby nahradil žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu