ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3672.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3672/2010-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 17, proti žalovaným 1) E. F., 2) I. V., 3) I. Ch. , 4) R. Ch. , a 5) L. H., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 86/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2010, č. j. 14 Co 162/2009-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 9 C 86/2005-71, zamítl žalobu o zřízení věcného břemene omezujícího vlastníka pozemků v rozsudku uvedených tak, že je povinen za náhradu strpět na pozemku stavbu v rozhodnutí uvedenou, která je ve vlastnictví žalobce. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. ledna 2010, č. j. 14 Co 162/2009-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a (podle obsahu) §241a odst. 3 o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda „žaloba, k jejímuž podání byl stavebník v řízení o vydání stavebního povolení či dodatečného stavebního povolení vyzván stavebním úřadem za účelem uspořádání vztahu s vlastníkem pozemku, je žalobou podle §135c odst. 3 obč. zák., kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání a soud je povinen upravit jejich vztahy jedním ze způsobů, který občanský zákoník v §135c předpokládá“. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. K vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Otázka, kterou dovolatel považuje za zásadní po právní stránce, nemůže být důvodem k připuštění dovolání, neboť na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud spatřoval důvod k zamítnutí žaloby ve dvou skutečnostech. V první řadě měl za to, že stavba není neoprávněná (byť ovšem tento názor explicitně nevyjádřil, z jeho rozhodnutí vyplývá). Odkázal přitom na tvrzení žalobce v jiném sporu, že ve věci je dán nájemní vztah podle zákona o půdě a že stavba byla zřízena oprávněně na základě předpisů o zemědělském družstevnictví (otázkou, zda toto zjištění vyplývá z provedeného dokazování, se dovolací soud vzhledem k omezení dovolacích důvodů, pro které může být toto dovolání přípustné, uvedenému shora, nemohl zabývat). Již z toho je však patrné, že odvolací soud tuto žalobu posuzoval podle §135c obč. zák., byť neshledal podmínky k jeho aplikaci. Poté se zabýval tím, jaké by bylo jeho rozhodnutí, kdyby o neoprávněnou stavbu šlo, a i pro tento případ dospěl k závěru, že zřízení věcného břemene by nebylo namístě. Toto řešení odpovídá jeho skutkovým zjištěním, jejichž správností se dovolací soud nemůže zabývat.
Nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že soud měl neoprávněnou stavbu vypořádat některým ze způsobů uvedených v §135c odst. 1 a 2 obč. zák. Touto otázkou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1090/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 32/2002; z něj jasně vyplývá, že zamítá-li soud žalobu vlastníka neoprávněné stavby na zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák., nemůže vypořádat vztah mezi účastníky jinak; dospěje-li soud k závěru, že podmínky pro zřízení věcného břemene nejsou splněny, neboť na místě by byl postup podle §135c odst. 1, 2 obč. zák., návrh jen zamítne. Vlastník pozemku se v tomto případě může nadále domáhat odstranění stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví. Pravidlo, na které dovolatel odkazuje, platí jen pro žaloby podané vlastníkem pozemku.
Argumentace dovolatele, týkající se důsledků odstranění stavby, není případná. Soud totiž nerozhodoval o odstranění stavby a žalobu zamítl především proto, že stavbu nepovažoval za neoprávněnou. Rozhodnutím soudu tak nebyla konečným způsobem řešena otázka oprávněnosti stavby z občanskoprávního hlediska. Pokud by se žalovaní domáhali odstranění stavby, mohl by žalobce tvrdit skutečnosti, které nebyly v tomto řízení předmětem dokazování. Dovolací soud poznamenává, že sama skutečnost, že snad vlastník stavby nemá právo k pozemku ještě neznamená, že jde i o neoprávněnou stavbu z hlediska §135c obč. zák. (např. stavba mohla být zřízena oprávněně, avšak právní důvod později zanikl); na tom nic nemění ani poučení, které žalobci udělil stavební úřad.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohly požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu