ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3683.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3683/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) R. K. , bytem v P., b) L. H. , bytem v P., c) V. H. , bytem v P., d) J. H. , bytem v P., a e) A. H. , bytem v P., zastoupených JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3225/2c, proti žalovaným: 1) A. B. , bytem v B., 2) J. B. , bytem v P., a 3) Z. B. , bytem v B., zastoupeným JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 308/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2008, č. j. 6 Co 2096/2008-164, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2008, č. j. 6 Co 2096/2008-164, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února. 2008, č. j. 6 C 308/2005-112, pod body I. a II. výroku zřídil ve prospěch všech vlastníků staveb pro individuální rekreaci evidenčních čísel, situovaných na pozemcích parcelních čísel v obci V. a kat. území Z., věcné břemeno práva cesty – chůze a jízdy motorovými vozidly – přes pozemky parcelních čísel v obci V. a kat. území Z. v rozsahu stanoveném geometrickým plánem ze dne 16. 7. 2007, č. 220-9591/2007, vypracovaným Ing. E. S., který je nedílnou součástí rozsudku, s tím, že právo jezdit motorovými vozidly je omezeno pouze na vozidla, jejichž maximální přípustná hmotnost nepřevyšuje 3500 kg. Pod bodem III. uložil žalobcům, aby žalovaným zaplatili společně a nerozdílně za zřízení věcného břemene částku 23.340,- Kč. Pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí na LV č. 150 pro kat. území Z. jsou jako spoluvlastníci budovy e. č. 3 (chaty) zapsáni M. Š. a L. Š., právní předchůdci žalobce R. K., na LV jsou jako spoluvlastníci (SJM) budovy (chaty) zapsáni V. a L. H., žalobci b) a c), a na LV jsou jako spoluvlastníci (SJM) budovy e. č. 5 (chaty) zapsáni J. a A. H., žalobci d) a e). Pozemky, na nichž jsou chaty postaveny, nejsou ve vlastnictví žalobců. Žalovaní jsou v tomtéž kat. území podílovými spoluvlastníky pozemku – orná půda a pozemku – ostatní komunikace, a to A. B. a Z. B. každý v rozsahu ¼ a J. B. ½. Podle zprávy Obecního úřadu ve V. je přístup k chatě z osady O. po veřejně přístupné účelové komunikaci na parc. a dále polní cestou na pozemku, vedoucí podél hranice s lesním pozemkem. Polní cesta na pozemku není zpevněná, ale v terénu je dobře znatelná, sloužila vždy k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků a více než 30 let slouží také jako přístupová cesta k chatám na lesním pozemku. Při místním ohledání soud zjistil, že přístupová cesta k chatám žalobců vede po hranici lesa přes pozemky žalovaných. Přímo k chatám se pozemek výrazně svažuje. Jiná přístupová cesta, o které žalovaní tvrdí, že je možná, neexistuje. Podél chat lesem vede neudržovaný chodníček se značným převýšením až na obecní komunikaci, chůze po něm je namáhavá, místy hrozí zranění, není vhodná k trvalému užívání pro zdravé osoby, natož pro osoby staršího věku se zdravotním omezením. Podle soudu není myslitelné po tomto chodníčku nosit věci potřebné k užívání chaty. Znalkyně Ing. E. S. vypracovala geometrický plán pro zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy motorovými vozidly k chatám žalobců přes pozemky žalovaných parcelních čísel 156/1 a 726 ve dvou variantách A) a B) a znalec Ing. K. Š. stanovil obecnou cenu věcného břemene podle varianty A) částkou 23.340,- Kč a podle varianty B) částkou 23.550,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je dán důvod pro zřízení věcného břemene soudním rozhodnutím podle §151o odst. 3 obč. zák., neboť k chatám žalobců není jiná přístupová cesta než přes označené pozemky žalovaných. Uvedl, že tuto cestu žalobci používali od doby postavení chat. K problémům začalo docházet až v době, kdy pozemky byly vráceny žalovaným v restituci. Žalovanými navrhovaná cesta lesním chodníčkem z místní komunikace je naprosto nevhodná, nelze tudy jet osobním vozidlem, přitom přístup k chatám musí být zajištěn i z jiných důvodů, zdravotních, bezpečnostních apod. Soud proto ve prospěch uvedených chat zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy motorovými vozidly podle varianty A), která se soudu jevila s ohledem na rozsah věcného břemene jako vhodnější.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zřídil ve prospěch žalobců a dalších vlastníků staveb e. č. 3 postavené na pozemku, e. č. postavené na pozemku a e. č. postavené na pozemku, zapsaných na LV v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., pro obec V., kat. území Z., věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy motorovými vozidly, jejichž maximální přípustná hmotnost nepřevyšuje 3500 kg, přes pozemky parcelních čísel, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., na LV pro obec V., kat. území Z., v rozsahu dle geometrického plánu č. 220-9592/2007 ze dne 16. 7. 2007, vypracovaného Ing. E. S. a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro jihočeský kraj, katastrální pracoviště P., dne 26. 7. 2007 pod č. 617/2007, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Žalobcům uložil, aby žalovaným zaplatili společně a nerozdílně náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 23.550 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že jsou splněny podmínky pro zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák., na rozdíl od soudu prvního stupně však za vhodnější považoval zřízení věcného břemene podle varianty B) proto, že tato vymezuje rozsah věcného břemene podle skutečného stavu cesty v terénu, jak byla dosud žalobci k přístupu k chatám používána, nevyžaduje žádné další zásahy do pozemku, náklady na vytyčení hranic ani náklady spojené s terénními úpravami. Rozdíl ve výměře rozsahu věcného břemene podle varianty A) a B) činí 10 m2, který je zanedbatelný. Takto zřízené věcné břemeno co nejméně zatěžuje žalované a současně v nezbytném rozsahu zajišťuje žalobcům přístup k chatám.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení spatřují v tom, že odvolací soud nezopakoval žádné důkazy a nezjednal si tak podklad pro odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně hodnocení míry nepřípustného zatěžování žalovaných zřízením věcného břemene v rozsahu podle varianty A) oproti jeho rozsahu podle varianty B). Odvolací soud rovněž nereagoval na námitky žalovaných týkající se nedostatků v označení dotčených nemovitostí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jako podkladu pro zápis v katastru nemovitostí, rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost nezrušil a stavby, ve prospěch jejichž vlastníků zřídil věcné břemeno, označil sám v rozporu se stavem zápisů v katastru nemovitostí. Stavby označené v rozsudku nejsou zapsány na LV pro kat. území Z. Právní posouzení věci podle dovolatelů odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu. Právní závěr, že přístup žalobců k chatám nelze zajistit jinak, takže přichází v úvahu postup podle §151o odst. 3 obč. zák., není správný. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2317/2004, vytýkají odvolacímu soudu, že zřídil věcné břemeno, aniž se zabýval tím, zda se žalobci pokusili vzniklý skutkový stav vyřešit smluvně. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Podle konstantní judikatury platí, že ustanovení §213 o s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (když může dokazování za jistých podmínek opakovat nebo je i doplnit), neznamená, zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků (ve spojení s listinnými důkazy). Především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Proto, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č.C 61, a judikaturu v tomto rozsudku citovanou ).
V dané věci soud prvního stupně provedl důkazy místním ohledáním, znaleckými posudky a oba znalce též vyslechl; na základě provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že s ohledem na rozsah věcného břemene a s přihlédnutím k tomu, aby co nejméně zasahovalo do zemědělského obhospodařování pozemku žalovaných, je namístě zřídit věcné břemeno podle varianty A). Odvolací soud sice uvedl, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování nedoplnil ani neopakoval), za vhodnější však považoval variantu B). Tato varianta podle něj nevyžaduje další zásahy do pozemku, náklady na vytýčení hranic ani žádné další náklady spojené s terénními úpravami; nejde o nepřípustné zatížení žalovaných, neboť rozdíl zatížení jejich pozemků oproti variantě A) činí jen 10 m2.
Odvolací soud tak, aniž doplnil dokazování, opřel své rozhodnutí o skutečnosti, které nebyly obsahem skutkových zjištění soudu prvního stupně; řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V této části je dovolání důvodné.
Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal s jejich námitkou, že v rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dotčené nemovitosti označeny způsobem odpovídajícím katastrálnímu zákonu, a že stejnou vadou trpí i rozhodnutí odvolacího soudu. K první námitce lze uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno, takže k jeho případným formálním vadám nelze přihlédnout, není-li jimi zatížen i rozsudek soudu odvolacího.
Na odvolací námitku, kterou žalovaní opakují i v dovolání, že totiž stavby označené v rozsudku nejsou zapsány na listu vlastnictví (LV), blíže označeném ve výroku rozsudku krajského soudu, se uvádí, že odvolací soud na tuto námitku reagoval tak, že z výpisu z katastru nemovitostí existence těchto staveb vyplývá; přitom odkázal na „LV. Věcné břemeno však zřídil ve prospěch staveb na pozemcích „zapsaných na LV. Tato nesrovnalost bude vyjasněna v dalším řízení. K námitce, že v rozsudku má být uvedeno, zda zatížené parcely mají být označeny též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu, se uvádí, že tento požadavek je stanoven jen v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách [§5 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.].
Dovolatelé dále s odvoláním na odbornou literaturu a judikaturu zpochybňují i hmotněprávní hodnocení podmínek pro zřízení nezbytné cesty; tvrdí, že soud nevzal v úvahu okolnost, že žalobci nepožádali žalované o smluvní zřízení tohoto práva; nebyla tak splněna podmínka, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. K tomu je třeba uvést, že z postoje žalovaných v řízení se podávalo, že nesouhlasí s tím, aby žalobci využívali k průjezdu jejich pozemek; tvrdili, že k chatám vede i jiná cesta. Za této situace nelze soudu vytýkat, že právo nezbytné cesty zřídil; podle postoje žalovaných v tomto řízení nebylo totiž možno usuzovat na jiné řešení, než zřízení věcného břemene soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu