ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3688.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3688/2012-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, proti žalovaným 1) F. T., 2) M. T., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Sadová č. 531, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 25/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá určení existence věcného břemene – práva cesty – s tím, že břemenem zatížený pozemek ve vlastnictví žalovaných se nachází mezi pozemky účastníků a vždy tvořil cestu sloužící k příchodu a k příjezdu k jejich nemovitostem i jejich právních předchůdců.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. 7 C 25/2005-102, určil, že vlastník nemovitostí, a to domu č. p. 3 na pozemku parc. č. 12 a pozemku parc. č. 12, nacházejících se v katastrálním území Z., je osobou oprávněnou z práva odpovídajícího věcnému břemeni, spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 11, nacházející se v katastrálním území Z. Dále rozhodl, že vlastník pozemku parc. č. 11 je povinen toto právo strpět.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. 15 Co 412/2007-121, ve znění usnesení ze dne 4. ledna 2010, č. j. 15 Co 412/2007-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 1037/2011-167, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. srpna 2007, č. j. 7 C 25/2005-102, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uvedli sice, že napadají rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. dubna 2012, ale podle obsahu (§41 odst. 2 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) je zřejmé, že napadli usnesení odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 54 Co 907/2011-193. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas osobami oprávněnými – účastníky řízení, není však přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu však zákon dovolání nepřipouští. Nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn nebo potvrzen [§237 odst. 1 písm. a), b, c) o. s. ř.], ani o žádné z usnesení, proti kterým je dovolání přípustné podle §238 - §239 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle §218 písm. c) a §243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.
K nákladům dovolacího řízení přihlédne soudu prvního stupně, který bude rozhodovat ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r. předseda senátu