ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.3981.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3981/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) L. T. , a b) A. P., obou bytem v P., zastoupených JUDr. Vladimírem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 9, Běluňská 258/68, proti žalovanému L. Č., bytem v P. zastoupenému JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 30/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2009, č. j. 19 Co 241/2009-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. září 2008, č. j. 25 C 30/2007-148, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 25 C 30/2007-174, zamítl žalobu na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. června 2009, č. j. 19 Co 241/2009-208, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesprávné právní posouzení spatřují v závěru odvolacího soudu o zániku věcného břemene splynutím podle §333 obč. zák. č. 141/1950 Sb. Podle jejich mínění se názory na tuto otázku liší a dosud nebyla dovolacím soudem řešena; vytýkají též odvolacímu soudu, že se nezabýval možným nabytím práva vydržením. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval
podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Otázkou zániku věcného břemene splynutím v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7475 s právní větou: „Jestliže se oprávněná osoba za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. stala vlastníkem nemovité věci věcným břemenem zatížené, věcné břemeno spojením práva s povinností v jedné osobě zaniklo“. Dovolatelé sice tvrdí, že v literatuře jsou na tuto otázku různé názory, opomíjejí však, že uvedený právní názor, vycházející z R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je pro dobu, ve které neplatil intabulační princip, plně uznáván, a diskuse se týká jen jeho uplatnění v době po znovuzavedení tohoto principu. Protože v dané věci šlo o rozhodnutí o stavu nastalém k 1. 1. 1951, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o námitku vydržení, lze plně odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém bylo vysvětleno, že vzhledem k uplatnění koncentrační zásady nelze přihlédnout ke skutečnostem, které nebyly tvrzeny a prokazovány v řízení před soudem prvního stupně. V dané věci žalobci přišli s tvrzením o vydržení práva až v odvolacím řízení a ani z obsahu jejich přednesů a skutkových tvrzení v řízení před soudem prvního stupně nelze dovodit, že by se vydržení dovolávali.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému nevznikly v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu