ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4350.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4350/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. H. , bytem v T., K. 640, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. Máje 398, proti žalovanému J. H. , bytem v T., K. 677, zastoupenému JUDr. Jitkou Kyvalskou, advokátkou se sídlem v Třinci, Staré Město, Husova 401, o vydání osobního automobilu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 135/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2010, č. j. 57 Co 15/2010-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám JUDr. Jitky Kyvalské do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 5.760 Kč.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem jako odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. července 2009, č. j. 40 C 135/2009-25, tak, že zamítl žalobu na vydání osobního automobilu. Rozhodl tak na základě závěru, že automobil žalobkyně je zaparkovaný na veřejně přístupném místě a žalobkyně k němu má přístup. Žalovaný automobil neužívá a po vrácení klíčů a malého technického průkazu žalobkyni ho ani nemůže právně a technicky ovládat. Žalobkyně se přitom nedomáhá vydání klíčů a dokladů, jejichž držení představuje jak faktickou, tak i právní vládu nad věcí, ale vydání automobilu, což za situace, kdy je automobil zaparkován na jiném místě, než určila, není důvodem k vlastnické žalobě podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Domnívá se, že odvolací soud za situace, kdy dospěl k závěru, že držení klíčů a dokladů představuje jak faktickou, tak i právní vládu nad věcí, měl z důvodu předvídatelnosti rozhodnutí na tuto skutečnost upozornit a dát žalobkyni možnost provádět dokazování k tvrzení žalovaného, že jí v říjnu 2007 předal klíče a doklady od vozidla, nebo měl z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit za účelem doplnění dokazování. Žalobkyně ovšem se závěrem odvolacího soudu, že držba klíčů a dokladů od vozidla představuje faktickou a právní vládu nad věcí, nesouhlasí. Za podstatné považuje, že vozidlo ve skutečnosti ovládat nemůže, neboť jí dosud nebylo vydáno. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný přestal automobil neoprávněně zadržovat v okamžiku, kdy jí v roce 2007 předal klíče a doklady od vozidla. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné a jsou jím uplatněny dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal. Přitom byl podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak byly tyto dovolací důvody vylíčeny, tzn. v jakých okolnostech spatřuje žalobkyně jejich naplnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006, sp. zn. 33 Odo 1365/2004, uveřejněné, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené dále, na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Odvolací soud nepostavil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaný žalobkyni předal klíče od automobilu a osvědčení o jeho registraci (tzv. malý technický průkaz). Proto je argumentace žalobkyně vztahující se ke zjišťování této skutečnosti bez významu. Rozhodujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu byl názor, že pokud se žalobkyně nedomáhá vydání klíčů a osvědčení, splnil žalovaný povinnost vydat automobil tím, že jej nechal zaparkovaný ve svém bydlišti na veřejně přístupném místě. Podstata dovolací argumentace žalobkyně, a stejně tak její argumentace v průběhu řízení před nalézacími soudy, pak spočívá v názoru, že žalovaný může svou povinnost splnit jedině přemístěním automobilu do místa jejího bydliště. Právě to, nikoliv vydání klíčů a osvědčení, žalobkyně požaduje. Předání klíčů a osvědčení považuje za nepodstatné a v celém řízení se k němu vyjadřovala pouze pro případ, že to za podstatné budou považovat soudy. „... i přes údajné předání klíčů a dokladů od předmětného vozidla žalovaný nadále věc neoprávněně zadržuje a má možnost učinit taková opatření, aby mi věc vydal na místo, odkud ji převzal.“ Jak řečeno, pro rozhodnutí odvolacího soudu to však podstatné nebylo.
Předmětem dovolacího přezkumu je tudíž jen právní názor odvolacího soudu, že žalovaný není povinen vozidlo přemístit do místa bydliště žalobkyně.
Tento názor je správný. Místem splnění povinnosti neoprávněného držitele vydat věc jejímu vlastníku, je podle analogického použití §567 odst. 1 občanského zákoníku bydliště nebo sídlo držitele (bližší argumentaci viz v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2234/2008).
Dovolání je tudíž nedůvodné. Dovolací soud přitom nezjistil a ani žalobkyně nenamítala (kromě námitky, v tomto dovolacím řízení nevýznamné, o vadě vztahující se ke zjišťování skutečnosti předání klíčů a osvědčení), že by řízení, jež předcházelo vydání rozsudku odvolacího soudu, trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 částku 4.500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960 Kč; celkem náklady činí 5.760 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu