ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4500.2010.2
sp. zn. 22 Cdo 4500/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. bytem v P. 2, zastoupené Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Senovážné nám. 23, proti žalovaným: 1) R. Z. , bytem v P. 5, 2) I. K., bytem v P. 10, 3) Ing. J. K., CSc., bytem v P. 3, zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, 4) M. Ch., bytem ve F.-M., 5) E. U., bytem v H., 6) H. K., bytem ve F.-M., 7) P. Ch., bytemve F.-M., a 8) G. A. T. , bytem v U., O. L., zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. A. K., bytem v P. 6, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 205/2008, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2010, č. j. 20 Co 187/2010-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2010, č. j. 20 Co 187/2010-137, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí dále uvedeného domu a pozemků. Za trvání manželství s Ing. arch. J. K. v roce 1971 se stali společnými uživateli pozemků a dům koupili. V roce 1973 se rozvedli, avšak žalobkyně užívala nemovitosti jako vlastní na základě prohlášení manžela z ledna 1972, v němž uvedl, že souhlasí s tím, aby „na sebe nechala převést“ druhou polovinu domu spolu s pozemky. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) nedošlo a bývalý manžel v roce 1984 zemřel. V dědickém řízení nemovitosti projednávány nebyly. Žalobkyně se od roku 1972 považovala za výlučnou vlastnici nemovitostí a teprve v roce 2005 se od svých dcer dozvěděla, že bývalý manžel je v katastru nemovitosti stále zapsán jako jejich spoluvlastník. Na základě sdělení katastrálního úřadu bylo v roce 2005 zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví. Jeho účastníky byli žalovaní - dědicové zůstavitele, kteří prohlásili, že nebylo nepochybně prokázáno, že zůstavitel vlastnil nemovitosti ke dni své smrti, a řízení bylo proto zastaveno. Žalobkyně nemovitosti od roku 1972 nerušeně užívala, hradila náklady s nimi spojené a jako s jejich vlastnicí s ní jednaly obecní a státní úřady. Kromě dětí žalobkyně a Ing. J. K., CSc. - žalovaných 1) – 3) v nemovitostech nikdo z dalších žalovaných ani nebyl. Ke dni úmrtí bývalého manžela tak vlastnické právo k nemovitostem vydržela.
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 6 C 205/2008-112, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu čp. na stavební parcele č. , stavební parcely č. a pozemkové parcely č. , zapsaných na LV č. katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov pro k. ú. a obce D. D.“. Rozhodl také o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství žalobkyně a Ing. arch. J. K. trvalo od 23. 8. 1952 do 14. 3. 1973, kdy zaniklo rozvodem. V roce 1971 koupili společně předmětný dům a k pozemkům jim bylo zřízeno právo společného užívání. Prohlášení ze 4. 1. 1972, v němž Ing. arch. J. K. uvedl, že souhlasí s tím, aby žalobkyně na sebe převedla druhou polovinu domu a pozemků a stala se jejich jedinou majitelkou, nebylo titulem, kterým žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem. Nešlo o písemnou smlouvu, která musela být o převodu nemovitostí uzavřena. Právo společného užívání pozemků se nedalo převádět vůbec, přecházelo s vlastnictvím stavby. Žalobkyně tak nemohla vlastnické právo ani vydržet, neboť nemohla být v omluvitelném omylu, že je na základě uvedeného prohlášení výlučnou vlastnicí nemovitostí. Sama také nabyla v roce 1971 s manželem dům písemnou kupní smlouvou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se bývalý manžel o nemovitosti nezajímal. Věci náležející do zaniklého BSM, které nebyly vypořádány dohodou uzavřenou do tří let po 31. 3. 1983 nebo soudem k návrhu v této lhůtě podaném, přešly do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 6 C 205/2008-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Uvedl, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Přisvědčil jeho závěru, že prohlášení z 4. 1. 1972 není platnou smlouvou o převodu nemovitostí a od této listiny se nemůže odvíjet dobrá víra žalobkyně, že jí nemovitosti patří. Jeho rozhodnutí je však založeno na dílčím závěru, že žalobkyně se mohla stát vlastnicí nemovitostí právě jen na základě smlouvy o převodu nemovitostí. Tak tomu není, neboť dům byl v BSM podle 143 a násl. obč. zák. ve znění do 31. 3. 1983 a pozemky byly ve společném osobním užívání manželů (§214 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991). Bylo tak možné, aby se výlučným vlastníkem domu po rozvodu manželství (kterým zaniklo i BSM) stal jeden z manželů na základě jejich dohody o vypořádání BSM. Dohoda nemusela být písemná, a to ani v případě, že se jednalo o nemovitost. Nešlo o převod nemovitosti, ale jen o vypořádání vlastnického práva mezi těmi, kdo již dříve nemovitost vlastnili. To uváděla i tehdejší literatura (Češka Z., Kabát J., Ondřej J., Švestka J. a kol., Občanský zákoník, Komentář. Díl I. Praha, Panorama 1987, str. 527). Za rozhodující považoval odvolací soud vůli obou manželů ohledně vlastnictví nemovitostí v době po rozvodu. Ze spisu plyne, že jako vlastnice domu se chovala jen žalobkyně, nevyšlo najevo nic, co by nasvědčovalo tomu, že vlastníkem domu se cítil též její bývalý manžel. V tomto směru je významné i jeho prohlášení z 4. 1. 1972. I když není samo nabývacím titulem, svědčí o jeho vůli přenechat žalobkyni do budoucna, tj. pro dobu po rozvodu, vlastnické právo k domu. Jestliže pak žalobkyně od zániku BSM užívala a obhospodařovala dům pouze sama, je nutno dovodit, že došlo k uzavření konkludentní dohody o vypořádání BSM, podle níž se stala výlučnou vlastnicí domu. Její vlastnické právo k domu uznával až do své smrti bývalý manžel, žalobkyně se o dům starala téměř 40 let, a je tak legitimní její očekávání, že její vlastnické právo bude uznáno i dnes. Obdobně platí i ohledně pozemků, že se bývalí manželé dohodli, že jejich výlučnou uživatelkou bude žalobkyně. Tak tomu bylo až do 31. 12. 1991 a od 1. 1. 1992 se její právo užívání podle §872 odst. 1 obč. zák. přeměnilo na právo vlastnické. Odvolací soud uvedl, že závěr o uzavření konkludentní dohody opírá o §35 obč. zák., podle kterého projev vůle může být učiněn jak výslovně, tak jednáním nevzbuzujícím pochybnost. Jestliže jeden z manželů prohlásí rok před rozvodem, byť nekvalifikovaným způsobem, že přenechává nemovitost druhému manželovi, a po rozvodu se druhý manžel ujme faktického výkonu vlastnického práva, aniž by první manžel s tím projevil jakýkoliv nesouhlas, je takový stav manžely konzumován a respektován, a jde o situaci, kdy oba manželé způsobem nevzbuzujícím pochybnost projevili vůli vypořádat se právě tímto způsobem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 3) dovolání. Dovolatel především vyslovuje pochybnost, zda v rozhodné době bylo možné uzavírat dohody o vypořádání nemovitého majetku v BSM dohodou, která nemusela být písemná. Pokud by tomu tak bylo, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně a její manžel uzavřeli dohodu o vypořádání BSM. Prohlášení Ing. arch. J. K. z 4. 1. 1972 je nesrozumitelné a obsahově rozporné – předpokládá provedení právního úkonu a zároveň již označuje žalobkyni za jedinou vlastnici nemovitostí. Otázkou je, jaká byla jeho vůle v době téměř jeden rok před rozvodem a jaká v době po rozvodu. Podle dovolatele není odpověď jednoznačná. Takovou dohodou by musel být také postižen všechen jejich majetek. Kromě toho ani žalobkyně samotná netvrdila, že dohodu uzavřela, neboť vlastnické právo k domu opírala jen o vydržení. Ani tak však vlastnictví nabýt nemohla, neboť nebyla v dobré víře, že jí dům patří s přihlédnutím ke všem okolnostem. V tomto směru odkazuje dovolatel na své vyjádření z 4. 8. 2009 a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se ztotožňuje. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Ačkoliv přípustnost dovolání v této věci vyplývá z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), žalovaný 3) ji opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s ř. Přitom není vůbec patrno, co považuje za otázku zásadního významu. Pokud uvedl jiný dovolací důvod než ten, který by mu příslušel, není dovolání přípustné a musí být odmítnuto.
Žalovaní 1), 2) a 4) – 8) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou podle obsahu uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. b) a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v §150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud (§149 odst. 1 a 3 obč. zák. ve znění před novelou č. 131/1982 Sb.).
„Došlo-li po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k dohodě o jeho vypořádání, podle níž připadne nemovitost z bezpodílového spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví jednoho z manželů, nedochází tu k převodu nemovitosti nebo její části, o němž by musila být uzavřena smlouva odpovídající ustanovením §46 odst. 1 a §134 odst. 2 obč. zák. Ani dohoda o vypořádání není smlouvou o převodu nemovitosti, takže nemusí mít písemnou formu“ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 38/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že vlastnické právo k nemovitosti v BSM nebylo možné vypořádat v době před 1. 4. 1983, kdy nabyl účinnosti zákon č. 131/1982 Sb., jinou než písemně uzavřenou dohodou, tak není důvodná. K vypořádání postačila i dohoda uzavřená konkludentně.
Konstantní judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., kterým se měnil a doplňoval občanský zákoník a upravovaly některé další majetkové vztahy, bylo možné ohledně vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřít platně i takovou dohodu, která vypořádávala jen část hodnot do tohoto spoluvlastnictví náležející (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2097). Před přijetím uvedené novely občanského zákoníku praxe deklarovala, že „ze znění ustanovení §149 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. nutno vyvodit, že vypořádání dohodou manželů se musí týkat všeho majetku, který ve smyslu ustanovení §143 obč. zák. do jejich bezpodílového spoluvlastnictví náležel“ (viz materiál nazvaný „Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. 2. 1972, Cpj 86/71“, publikovaný pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Porušení tohoto pravidla však ani v tehdejších poměrech nemohlo mít za následek absolutní neplatnost dohody, kterou nebyl vypořádán veškerý majetek v BSM; důvody, které vedly praxi k výslovnému připuštění částečného vypořádání, platí do značné míry i pro dobu před novelou občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. I v této době se uplatnila – byť i v omezené podobě – zásada dispozitivní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů; to ostatně plyne i z toho, že zákon i judikatura dávaly smluvnímu vypořádání BSM přednost před vypořádáním v soudním řízení. Zásadní je však skutečnost, že spojení neúplného vypořádání s absolutní neplatností by narušilo jistotu účastníků občanskoprávních vztahů. Vzhledem k rozsáhlosti obvyklého zařízení domácností nutně muselo docházet k tomu, že některé věci byly opomenuty; přitom nikdy nebyl učiněn závěr, že by se požadavek komplexního vypořádání vztahoval jen na věci větší hodnoty. Mohly se vyskytnout i případy, že po uzavření dohody o vypořádání BSM se objevil nový majetek, například proto, že se ukázalo, že smlouva, kterou věc z BSM manželé převedli na třetí osobu, byla neplatná. Proto požadavek, aby bylo v dohodě bývalých manželů vypořádáno celé jejich bezpodílové vlastnictví, nelze ani pro dobu před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. vykládat tak, že by jeho porušení mělo za následek absolutní neplatnost dohody o vypořádání BSM.
Z uvedeného je zřejmé, že právní úvahy odvolacího soudu jsou správné; dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak ve věci není dán.
K námitce, že nebylo zjištěno, jaká byla vůle účastníků ohledně vypořádání společného majetku, se uvádí: Podle §213 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, ale dospěl k nesprávnému právnímu posouzení; protože odvolací soud dokazování neprováděl, měl vyjít ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ten však neučinil skutkové zjištění, že by účastníci BSM po zániku manželství projevili konkludentně vůli, aby sporné nemovitosti připadly do vlastnictví žalobkyně; přitom takové zjištění bylo předpokladem pro právní posouzení projevené vůle. Odvolací soud se tak odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by si pro takový postup sjednal předpoklady (viz rozhodnutí publikované pod č. 9/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 4310). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V projednávané věci odvolací soud hodnotil věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, přičemž z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že toto odlišné hodnocení účastníci nepředpokládali. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak překvapivé. Řízení před odvolacím soudem je tedy zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k této vadě dovolací soud přihlíží i bez návrhu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu