ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4597.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4597/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. K. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304, proti žalovaným: 1) hlavnímu městu Praha se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, a 2) městské části Praha 20 se sídlem úřadu v Praze 9, Jívanská 647, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 274/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 22 Co 34/2009-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Beránka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2008, č. j. 9 C 274/2005-112, zamítl žalobu „na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku, zemědělský půdní fond, který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. na LV pro k. ú. H. P., obec P.“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového zjištění: Rodiče žalobkyně, B. a A. D., vyměnili v letech 1941 – 1942 s firmou P. a B. svůj pozemek v tamním katastru za pozemkovou parcelu a provedli její dosud existující oplocení. V letech 1952 – 1953 uvedený pozemek převedli postupní smlouvou na svoji dceru, nyní žalobkyni, a ta v držbě této parcely v rozsahu jejího oplocení pokračovala. Později došlo k přečíslování tamních pozemků a soud tedy pro identifikaci nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně vyšel z „výpisu z katastru nemovitostí LV pro k. ú. H. P. ze dne 15. 4. 2008“ z něhož vyplývá, že žalobkyně je kromě dalších nemovitostí vlastnicí pozemkové parcely – zahrada o výměře 8711 m2 „na základě rozhodnutí o dědictví (původně pozemková parcela). Při porovnání tvaru hranic parcel v mapách v roce 2005 zjistil Katastrální úřad pro hl. m. P., že část pozemku je totožná s pozemkovou parcelou o výměře 874 m2. Podle údaje z listu vlastnictví vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. P., katastrální území H. P., obec P., byl jako vlastník této pozemkové parcely zapsán žalovaný 1) s jejím svěřením do správy žalované 2), tvrdící, že jde o jeho „historické vlastnictví“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o dobré víře, že je vlastnicí celého oploceného pozemku, za nedostatku, resp. nepředložení jiných relevantních důkazů o jejím vlastnictví, nemůže dostačovat pro konstatování, že vlastnictví sporného pozemku vydržela.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 22 Co 34/2009-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, „že žalobkyně je vlastnicí pozemku – orná půda o výměře 874 m2, zemědělský půdní fond, který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. pro k. ú. H. P., obec P.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal „postačujícími“, jež však soud prvního stupně „správně nezhodnotil“ a věc neposoudil správně ani po právní stránce. Skutkový stav shrnul nově takto: Rodiče žalobkyně, manželé B. a A. D., získali směnnou smlouvou, uzavřenou v roce 1942 s protektorátní firmou P. a B., část parcely v tamním katastru za jejich pozemek; takto vyměněná část pozemku byla označena. Manželé D. byli zmocněni k oplocení předmětného pozemku. Postupní smlouvou ze dne 5. listopadu 1952 převedli manželé D. „mimo vší pochybnost“ takto označený a oplocený pozemek na svoji dceru – žalobkyni, a její právo bylo zapsáno v pozemkové knize v knihovní vložce pro tamní k. ú. Uvedený pozemek manželé D. užívali na základě přesvědčení, že jim patří celý. O tento pozemek poté pečovala ve stejném rozsahu žalobkyně. „Teprve porovnáním tvaru hranic parcel v mapách bylo podle rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. P. z 10. 6. 2005 zjištěno, že vzniklý trojúhelník nesprávně (evidentně nikoliv s vědomím rodičů žalobkyně, žalobkyně samé, či kohokoliv dalšího) sloučený do parcely, posléze přečíslované na, je totožný s parcelou, na niž podle tohoto úřadu nemá vlastník pozemku (tedy žalobkyně) nabývací titul“. Ten však, podle názoru odvolacího soudu, platné právo k oprávněné držbě nevyžadovalo; šlo pouze o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Žalobkyně k tomu předložila jednak údaje o této směně, dále geometrický plán, či snímek pozemkové mapy, ale především výpis z pozemkové knihy, knihovní vložky tamního katastru, na základě něhož na ni její rodiče pozemek převedli postupní smlouvou ze dne 5. listopadu 1952. Vzhledem k tomu, že žalobkyně na základě uvedené postupní smlouvy pozemek držela, tj. nepřetržitě a v dobré víře v rozsahu a v přesvědčení, že je jeho vlastnicí, tedy včetně předmětného „trojúhelníku“ označeného jako parcela, vlastnické právo k němu vydržela podle §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. První dovolací důvod založil námitkou, že žalobkyně podala svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně a bylo proto správné je pro opožděnost odmítnout, a druhý poukazem na to, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, přestože nezopakoval všechny důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.). Další dva dovolací důvody, tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění nemajícího podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje dovolatel v nesprávném a účelovém posouzení podmínek vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní odvolacím soudem. V této souvislosti namítá, že odvolací soud zaujal nesprávný názor na smysl a účel vydržení vlastnického práva a měl respektovat, že otázku, zda je držitel ke všem okolnostem v dobré víře, je nezbytné posoudit objektivně, a že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a nakládá s ní jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, přičemž žalobkyně sama nebyla schopna uvést právní titul, na základě něhož sporný pozemek měli získat její rodiče. Vedle toho, ač se odvolací soud věnoval splnění některých podmínek dobré víry na straně žalobkyně či jejích rodičů, nezabýval se splněním podmínky užívání pozemku po dobu delší než 10 roků. Navíc vycházel jen z některých důkazů, když nehodnotil zejména svědecké výpovědi (např. výpověď svědka J. K.). Dále ignoroval, že vedle nepředložení směnné smlouvy nebyla jako důkaz předložena ani smlouva postupní (k níž v době, kdy měla být uzavírána, měl dát souhlas tehdejší příslušný okresní národní výbor). Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Odmítla dovolatelovo tvrzení, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala opožděně, nebo že by zjištěný skutkový stav neměl oporu v provedeném dokazování, a argumentačně nepodloženým shledala jeho názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. je jako nedůvodné zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Žalovaný 1) tvrdí, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno opožděně, neuvádí však, ač by měl, na základě jakých relevantních skutečností k tomuto závěru dospěl. Nicméně z dostupných údajů ve spise je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně obdržel právní zástupce žalobkyně dne 15. října 2008 (viz č. l. 115 p. v.). Odvolání proti němu mohla žalobkyně podat do patnácti dnů ode dne jeho doručení, a proto posledním dnem předmětné lhůty byl 30. říjen 2008. Jestliže soud prvního stupně obdržel odvolání žalobkyně dne 29. října 2008 (viz č. l. 116), pak opožděné zjevně nebylo.
Dále žalovaný 1) odvolacímu soudu vyčítá, že dospěl-li k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, měl zopakovat všechny důkazy. Neuvádí však opět konkrétně, jaké zjištění má na mysli a jaké dokazování (ne)mělo takovým zjištěním odpovídat. V dané věci opřel odvolací soud své rozhodnutí především o listinné důkazy, jejichž provedení v řízení odpovídalo postupu podle §122 a násl. o. s. ř. Podle r ozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 1104/2005 (uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, jako C 5330), j estliže byl v řízení před soudem prvního stupně proveden listinný důkaz, je odvolací soud oprávněn k odlišnému právnímu hodnocení takového důkazu oproti soudu prvního stupně, aniž by byl povinen tento důkaz v odvolacím řízení opětovně provést. Odvolacímu soudu tedy v tomto směru nelze nic vytknout.
Dovolatel dále nekonkretizuje pro rozhodnutí odvolacího soudu relevantní skutková zjištění, která by neměla oporu v provedeném dokazování. S ohledem na to, že z právního posouzení odvolacího soudu plyne, že předpoklady vydržení naplnila samotná žalobkyně, je dokazovaní související s oprávněností držby právních předchůdců žalobkyně pro výsledek dovolacího řízení nepodstatné.
K námitce žalovaného ohledně nesprávného právního posouzení věci dovolací soud uvádí, že byť to z právních úvah odvolacího soudu zcela zřetelně nevyplývá, jeho klíčový závěr je jasný, totiž že žalobkyně předpoklady vydržení předmětného pozemku naplnila. Byla s ohledem na okolnosti případu v dobré víře, že jí pozemek patří přinejmenším na základě postupní smlouvy ze dne 5. listopadu 1952. Předmětný pozemek užívala, stejně jako své pozemky, pod stejným oplocením v rozsahu, jak je převzala od postupníků, přičemž do zjištění Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 10. června 2005 nikdo ani netušil, že by mohl být vlastnictvím někoho jiného. S ohledem na datum postupní smlouvy nelze ani pochybovat, že by šlo o dobu kratší deseti let. Dovolací soud v této souvislosti k uzavřenému sporu jen poznamenává, že kdyby uvedený titul k vydržení přeci jenom nestačil, dalším možným právním titulem byl výsledek dědického řízení po právních předchůdcích žalobkyně, které bylo zahájeno v roce 1978.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného 1) podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného 1) bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.) představované odměnou za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výší 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 10.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. František B a l á k
předseda senátu