ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4811.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4811/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců 1) J. F. , 2) Ing. J. O. , 3) M. O. , žalobců 2) a 3) zastoupených Mgr. Michalem Zákravským, advokátem se sídlem v Šumperku, Langrova 7, proti žalovaným a) P. K. , b) A. K. , o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 210/2005, o dovolání žalobce 2) a žalobkyně 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2009, č. j. 69 Co 629/2008-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 C 210/2005-227, zamítl ve výroku I. žalobu na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 300/2 - zahrada v katastrálním území H. L., zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk (dále jen ,,předmětná nemovitost či pozemek“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
K odvolání žalobce 2) a žalobkyně 3) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 69 Co 629/2008-298, zastavil řízení v rozsahu určení, že žalobce 2) a žalobkyně 3) mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl 2/3 předmětného pozemku (výrok I. rozsudku). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. - III. ve vztahu k žalobcům 2) a 3) potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Protože vzal v průběhu odvolacího řízení žalobce 1) zpět žalobu o určení, že je vlastníkem ideálních 2/3 předmětné nemovitosti, byl vůči němu usnesením odvolacího soudu ze dne 2. června 2009, č. j. 69 Co 629/2008-255, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Odvolací soud v tomto usnesení připustil změnu žaloby, aby bylo určeno, že žalobce b) a žalobkyně c) mají ve společném jmění manželů celou předmětnou nemovitost.
Pokud žalobce 2) a žalobkyně 3) v dalším průběhu odvolacího řízení požadovali změnu žalobního petitu, dle kterého se domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů pouze 1/3 předmětného pozemku, odvolací soud tento procesní úkon kvalifikoval jako částečné zpětvzetí žaloby a zastavil řízení co do určení, že žalobce b) a žalobkyně c) mají ve společném jmění manželů 2/3 předmětného pozemku.
Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu dovolání) v jeho potvrzující části ve věci samé napadli žalobce 2) a žalobkyně 3) dovoláním. Dovolatelé mají za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) zakládajících zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze úspěšně uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej §237 odst. 3 o. s. ř.). Rozsáhlá dovolací argumentace dovolatelů opírající se o dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. je tak v dané věci bez významu a dovolací soud se ji nemohl zabývat.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666)
Dovolatelé v dovolání neformulují žádnou právní otázku, tím spíše otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelé vyjadřují nesouhlas s názorem, že „sporný pozemek by v případě, že právní předchůdce oprávněně držel déle než 10 roků, měl být projednán v řízení o projednání dědictví“, neboť podle jejich názoru není další dědické řízení nutné.
Dovolatelé ovšem přehlížejí, že na tomto právním názoru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Tento právní názor vyslovil odvolací soud toliko nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí pro vysvětlení případu, kdy by právní předchůdce dovolatelů sám vlastnické právo k pozemku vydržel; v takovém případě odvolací soud poukázal na to, že odpovídajícím způsobem uplatnění nároku by byla žaloba na určení, že právní předchůdce žalobců byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku, a to právě proto, aby mohlo dojít k projednání tohoto pozemku v řízení o dodatečném projednání dědictví, a nikoliv přímo žaloba dědiců na určení jejich vlastnického práva k pozemku. Rozhodnutí odvolacího soudu však výslovně vychází z toho, že žádný z právních předchůdců dovolatelů vlastnické právo nevydržel, a proto úvaha o dodatečném projednání dědictví nemá v daném řízení význam.
Dovolatelé dále ve zcela obecné rovině poukazují na to, že „oprávněný držitel si za splnění zákonných podmínek započte dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě jeho právní předchůdce“. Tento názor respektoval i odvolací soud, který však podrobně vyložil, proč žádný z právních předchůdců dovolatelů nebyl v daném případě oprávněným držitelem vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž vysvětlil důvody, pro které nemohli být právní předchůdci dovolatelů s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře. S těmito konkrétními závěry dovolatelé žádným způsobem polemiku v dovolání nevedou a konkrétní závěry odvolacího soudu nezpochybňují.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu