ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.52.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 52/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti žalované E. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 6, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 4/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2009, č. j. 10 Co 170/2009-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Tesaře, Ph.D.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. června 2009, č. j. 10 Co 170/2009-331, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. prosince 2008, č. j. 11 C 4/2008-298, který výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „o uložení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k místnosti nacházející se v zadní části domu při pohledu z ulice vlevo v přízemí domu č. p. 237, postaveném na st. p. č. 11884, vše vedené na LV č. 2215 pro k. ú. Plzeň, a to domáháním se vstupu do této místnosti, vstupem do místnosti a užíváním této místnosti“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „o stanovení povinnosti žalované zazdít vybouraný vstup do místnosti specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, z domu č. p. 155 postaveném na st. p. č. 11885 v k. ú. Plzeň“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval při projednání dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
V daném případě by připadala v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak jen jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 3 a 4, §243a odst. 2 o. s. ř.).
„Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalobkyně se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, výslovně nezabývá. Dovolací soud se přesto dovoláním zabýval z toho hlediska, zda taková otázka v něm není obsažena implicitně; odpověď je však negativní.
Dovolání spočívá v polemice se zjištěním, že sporná věc (přístavba) se stala součástí nemovitosti patřící žalované straně. Dovolací soud opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může přezkoumávat úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 574).
V dovolání pod bodem I. popisuje dovolatelka rozhodnutí soudu, pod bodem II. obecně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, aniž by jej však konkretizovala jinak než citací slov zákona. Dále polemizuje s úvahami soudu o přechodu vlastnictví na stát, aniž by však uvedla konkrétní právní výtky, resp. jaký měla podle ní úvaha o přechodu na stát vliv na posouzení místnosti jako součásti domu. Až pod bodem III. je obsažena konkrétnější polemika s názorem, že sporná místnost přešla v roce 1961 na stát; dovolatelka se domnívá, že „vzhledem k tomu, že by šlo o stavbu na cizím pozemku – tedy pozemku tehdy p. č. 836, který se na stát nepřeváděl, musela by o tom být v rozhodnutí zmínka“. Poukazuje též na to, že zmínka o vydání sporné místnosti žalované straně není ani v restituční dohodě. To ovšem nelze považovat za vymezení otázky zásadního právního významu. K tomu lze dodat, že podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, dílna od počátku sloužila provozovně v domě č. 155 a také od odnětí domu č. 155 jeho vlastníkům ve prospěch státu byla přístavba užívána spolu s tímto domem „organizací Pramen“; byla též spolu s tímto domem fakticky vydána restituentům. To vše nasvědčuje tomu, že byla považována za součást domu č. 155 a její uvádění v právních úkonech se jevilo jako nadbytečné. Připomíná se, že v té době neplatila zásada „superficies solo cedit“.
Pod bodem IV. pak dovolání polemizuje s názorem odvolacího soudu, že „měla-li být předmětem převodu i předmětná místnost, muselo by to být v kupní smlouvě pregnantně vyjádřeno“. Opomíjí však, že odvolací soud tuto myšlenku vyslovil pro případ, že by místnost byla příslušenstvím věci, tedy samostatnou nemovitostí (kterou podle jeho zjištění nebyla). Odkaz na judikaturu týkající se právního osudu součásti věci je tak nepřípadný. Konečně dovolatelka zpochybňuje názor soudu o tom, že „předmětná místnost se po roce 1961 stala součástí domu č. 155“; ani zde však nevymezuje otázku, která by mohla navodit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce a opomíjí též, že rozhodnutí nestojí na tom, že by se tato místnost stala součástí zmíněného domu až po roce 1961.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. za použití §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované představují odměnu jejího advokáta za podání vyjádření k dovolání, která činí [podle §1 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 2.250,- Kč, s paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] částku 2.550,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu