ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.729.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 729/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně: DEFENDER GROUP, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Fibichova 1695/9, IČO: 27563596, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze, Jakubská 2, proti žalovanému Ing. R. H. , zastoupenému JUDr. Janem Pöslem, advokátem se sídlem v Praze, Tržiště 369/7, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 405/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č. j. 55 Co 404/2010-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 9 C 405/2007-112, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání věcí specifikovaných v tomto výroku, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. ledna 2011, č. j. 55 Co 404/2010-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání uplatnila dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka pouze vytýká soudu prvního stupně, že pochybil, když v průběhu soudního řízení postupoval v rozporu s §118a o. s. ř., čímž mělo dojít k ,,překvapivému rozhodnutí soudu bez poučení a výzvy adresované účastníku soudního řízení“ a soud prvního stupně měl ,,rozhodnout s naprostou absencí hodnocení dovolatelem předložených důkazů“. Nedodržením postupu dle §118a o. s. ř. pak podle jejího názoru došlo k tomu, že nebyly připuštěny důkazy navržené dovolatelkou. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s touto skutečností nevypořádal. Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka brojí proti procesnímu postupu soudů a vytýká jim vadu řízení. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však u dovolání přípustného výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice v dovolání uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovozuje, že nedodržením postupu dle §118a o. s. ř. mělo kromě nesprávného postupu ve věci dojít zároveň i k nesprávnému právnímu posouzení věci, blíže však nevymezuje, v čem spočívá tvrzená nesprávnost právního posouzení věci nalézacími soudy, tím spíše v rovině zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Omezuje se pouze na konstatování, že k nesprávnému právnímu posouzení věci došlo.
Dovolání je však toliko polemikou se skutkovým závěrem nalézacích soudů, že nedošlo k předání věcí prodávajícím (Ing. P. H.) žalobkyni jako kupující, a žalobkyně se proto nestala vlastníkem věcí, jejichž vydání se po žalovaném (který nebyl smluvní stranou kupní smlouvy) domáhá. Tento závěr dovolatelka zpochybňuje výhradně v rovině, že soudy měly dospět na základě důkazů, které neprovedly (předávacími protokoly), k závěru, že k předání věcí došlo a vlastnické právo na žalobkyni přešlo. Podle zjištění nalézacích soudů smluvním ujednáním mezi žalobkyní a Ing. P. H. nebyl dohodnut převod vlastnického práva bez předání věcí žalobkyni. Odvolací soud provedení navržených důkazních prostředků (předávacích protokolů) nepřipustil s ohledem na skutečnost, že byly žalobkyní uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. až v průběhu odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu