ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.819.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 819/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Kozákov - družstvo , se sídlem v Semilech, Záhoří 59, IČO: 00129178, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kašpárkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 15, Pod Štěpem 5, proti žalovaným 1) J. T. , bytem v P. 7, 2) M. T. , bytem v P. 7, 3) H. T., bytem v B., 4) M. T. , bytem v B., všem zastoupeným JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 159/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2010, č. j. 24 Co 179/2010-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 9 240,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Miloslava Noska.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 3 C 159/2008-78, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 73, objekt bydlení, nacházející se na pozemku parc. č. st. 3721, budovy bez č. p. na pozemku parc. č. st. 3727 a pozemků parc. č. 3721, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 3723, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 3383, pozemek ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr č. 3707, ostatní plocha, č. 3708 trvalý travní porost, č. 3709 lesní pozemek, č. 3710 trvalý travní porost, č. 3711/1 trvalý travní porost, č. 3711/2 lesní pozemek, č. 3728 ostatní plocha, č. 3730 trvalý travní porost, dále pozemků parc. č. 3391/1 orná půda, parc. č. 3393/2 trvalý travní porost, parc. č. 3394/1 orná půda, parc. č. 3394 ovocný sad, parc. č. 3725 trvalý travní porost, to vše v obci a katastrálním území S., dále pozemku parc. č. 399, trvalý travní porost a parc. č. 400, trvalý travní porost, v obci Chuchelna a katastrálním území L. K. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j. 24 Co 179/2010-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce má za to, že jsou na jeho straně splněny všechny podmínky vydržení. Od roku 1969 nemovitosti v dobré víře užívá, proti čemuž žalovaní nikdy nevystoupili ani neprojevili vůli předmětné nemovitosti sami užívat; provedl i rozsáhlou přestavbu nemovitostí. Dovolatel popřel, že by částka ve výši 30.000,- Kčs, kterou poskytl žalovaným, byla pouhou zálohou na kupní cenu. Tvrdil, že se jednalo o konečnou cenu nemovitosti, která mu dosud nebyla žalovanými vrácena. Nepopřel, že kupní smlouva nebyla uzavřena, neboť přes jeho urgence státní notářství k jejímu uzavření nepřistoupilo. Má za to, že na předpoklady jeho držby v době narušené stability vlastnických vztahů nelze vztahovat stejné požadavky jako v současné době stabilizovaného právního státu.
Žalovaní se vyjádřili tak, že dovolání nepovažují za přípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu. Dovolatel podle jejich názoru byl sice „držitelem“, nikoliv však držitelem oprávněným. Jeho dobrou víru vylučoval mimo jiné duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalovaní připomněli, že ohledně předmětných nemovitostí nebyla nikdy uzavřena kupní smlouva. Dále uvedli, že dovolatel jako bývalá socialistická organizace neměl povinnost uzavřít kupní smlouvu v podobě notářského zápisu ani nebyl povinen ji registrovat u státního notářství, jak tvrdil.
Obsah rozsudků soudů, obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel pouze v dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem nalézací soudy posoudily otázku tvrzeného vydržení vlastnického práva. V tomto směru však nalézacím soudům nelze nic vytknout.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že se žalobce coby právní nástupce JZD Semily ujal držby předmětných nemovitostí, ačkoliv věděl, že jeho právní předchůdce, ale ani on samotný s právním předchůdcem žalovaných (a vlastníkem předmětných nemovitostí) L. T. ani s nikým jiným kupní smlouvu, na jejímž základě by mohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neuzavřel. Právní předchůdce žalobce i žalobce samotný si naopak byli vědomi toho, že právní předchůdce žalovaných L. T. za situace, kdy kupní smlouva uzavřena nebyla, byl povinen vrátit vyplacenou zálohu kupní ceny ve výši 30 000,- Kčs. Z uvedeného důvodu také právní předchůdce žalobce uplatnil pohledávku na vrácení zálohy kupní ceny v dědickém řízení po zesnulém L. T. a usnesením státního notářství č. j. 35 D 606/72-91, pravomocným ke dni 17. října 1974, bylo J. T. jakožto jedinému dědici po L. T. uloženo dluh ve výši 30 000,- Kčs právními předchůdci žalobce splatit.
Ostatně sám dovolatel v dovolání opětovně zdůrazňuje svou vědomost o tom, že „i přes neustálou urgenci není uzavřena příslušná kupní smlouva“, přičemž „žalobce urgoval na Státním notářství uzavření příslušné smlouvy, což státní orgán neprovedl“.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalobce nebyl oprávněným držitelem, neboť vzhledem ke všem skutečnostem nebyl (ani jeho právní předchůdce) v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
Nejvyšší soud dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 6 500,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 a zvýšení o 30 % podle §19a uvedené vyhlášky), přičemž žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 1 200,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaných k dovolání žalobce) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 7 700,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1 540,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných tak činí 9 240,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným k oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 9 240,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu