ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.919.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 919/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce D. B. , správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmanem, advokátem se sídlem v Loděnici, Chrustenice 208, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení 2 000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1084/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 26 Co 455/2009-259, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 45 528,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Rybáře.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2009, č. j. 6 C 1084/2005-190, uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobci 1 898.950,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně od 5. května 2003 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 101.050,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně od 5. května 2003 do zaplacení. Ve výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 2 000.000,- Kč jako poloviny z kupní ceny domu č. p. 160 nacházejícího se na pozemku parc. č. st. 167 spolu s tímto pozemkem a pozemku parc. č. 496/52, to vše v katastrálním území a obci V. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnil tím, že ,,smlouva o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti“ ze dne 27. února 2002 (dále jen ,,dohoda ze dne 27. února 2002“), která byla podkladem žaloby o rozvod manželství podle ustanovení §24a zákona o rodině, na základě níž bylo manželství účastníků rozvedeno, je absolutně neplatná pro obcházení zákona, neboť úmyslně zkracovala práva věřitelů úpadce.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná a úpadce za trvání jejich manželství nabyli do společného jmění manželů předmětné nemovitosti. Dále bylo prokázáno, že dne 27. února 2002 žalovaná s úpadcem uzavřeli dohodu, kterou učinili přílohou žaloby o rozvod manželství podle §24a zákona o rodině. Tato dohoda obsahuje prohlášení, že předmětné nemovitosti jsou nadále ve výlučném vlastnictví žalované a manžel žalované (pozdější úpadce) si nečiní nárok na vnosy a že „účastníci prohlašují, že z titulu zaniklého SJM nemají vzájemné pohledávky a budou touto dohodou zcela vypořádáni“. Manželství žalované a úpadce bylo rozvedeno podle §24a zákona o rodině s právní mocí rozsudku o rozvodu dne 24. května 2002. Dále bylo zjištěno, že žalovaná a úpadce dne 28. února 2002 uzavřeli další dohodu o vypořádání majetku (dále jen ,,dohoda ze dne 28. února 2002“), ze které plynulo, že po rozvodu jejich manželství si rozdělí peněžní prostředky získané z prodeje předmětných nemovitostí, a to tak, že každý obdrží 50 % peněžních prostředků z kupní ceny předmětných nemovitostí. Žalovaná dne 5. května 2003 uzavřela kupní smlouvu s J. Š., které předmětné nemovitosti prodala za kupní cenu 4 000.000,- Kč. Na majetek úpadce byl prohlášen dne 1. března 2005 konkurz. Soud prvního stupně dále učinil zjištění, že žalovaná a úpadce, který byl v té době trestně stíhán, chtěli zachránit před věřiteli jejich nemovitý majetek, případně výnos z jeho prodeje, a proto pro účely rozvodového řízení uzavřeli dohodu ze dne 27. února 2002.
Soud prvního stupně konstatoval, že dohoda ze dne 27. února 2002 je v rozporu s §150 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,, obč. zák.“) a je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Pokud žalovaná předmětné povinnosti prodala, měla podle §149 odst. 2 obč. zák. vyplatit úpadci polovinu kupní ceny. Protože tak neučinila, na úkor žalobce získala bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. 26 Co 455/2009-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku ve výši 2 000.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Doplnil dokazování spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 357/2002, ze kterého zjistil, že manželství úpadce a žalované bylo rozvedeno podle §24a zákona o rodině na základě dohody ze dne 27. února 2002. Následně konstatoval, že jak dohoda ze dne 27. února 2002, tak i dohoda ze dne 28. února 2002 řeší vypořádání majetku úpadce a žalované pro dobu po rozvodu, nicméně pouze dohoda ze dne 27. února 2002 je účinná, neboť byla podkladem pro rozhodnutí o rozvodu podle §24a zákona o rodině. Zkoumal dohodu ze dne 27. února 2002 z pohledu, zda není neplatná pro obcházení zákona, neboť již v době jejího uzavření měl úpadce splatné závazky. Odvolací soud vyšel z §150 odst. 2 obč. zák. a uvedl, že toto zákonné ustanovení nelze aplikovat odděleně od §42a obč. zák. Pokud by se tedy úpadcovi věřitelé cítili být zkráceni na svých právech právním úkonem úpadce, mohli by tomuto právnímu úkonu jako neúčinnému odporovat. K takové žalobě by však byl aktivně legitimován jen úpadcův věřitel, nikoliv žalobce jako správce konkurzní podstaty účastníka tohoto úkonu. Dospěl závěru, že ,,význam ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. je pouze proklamativní a jeho porušení nemá jiné následky než ty, které jsou předpokládány v ustanovení §42a obč. zák.“. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že dohoda ze dne 27. února 2002 uzavřená mezi žalovanou a úpadcem je platná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. b) o. s. ř.
Dovolatel je přesvědčen, že skutečnost, že dohoda ze dne 27. února 2002 byla podkladem pro rozhodnutí o rozvodu manželství, nemůže být důvodem pro konstatování, že není neplatná podle §39 obč. zák. Právě dohoda ze dne 28. února 2002 je důkazem toho, že dohoda ze dne 27. února 2002 je neplatná podle §39 obč. zák., neboť ,,z obsahu dohody ze dne 28. února 2002 vyplývá úmysl obou stran dohody obejít při uzavírání dohody ze dne 27. února 2002 zákon a zmařit uspokojení věřitelů úpadce“.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že dohoda ze dne 27. února 2002 je dohodou platnou, které lze podle §42a obč. zák. odporovat. Tento závěr nepřípustně vylučuje možnost, aby na dohodu o vypořádání společného jmění manželů dopadala absolutní neplatnost právního úkonu. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, ze kterého dovodil závěr, že v závislosti na konkrétních okolnostech případu může být právní úkon učiněný s úmyslem zkrátit věřitele buď neplatný pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení nebo sice platný, avšak odporovatelný. Pro závěr o tom, o jakou z uvedených variant se jedná, je rozhodující, zda pouze dlužník nebo oba účastníci uzavírali právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že otázku úmyslu obou účastníků dohody ze dne 27. února 2002 nezkoumal. Domnívá se zároveň, že institut odporovatelnosti právním úkonům dlužníka podle §42a obč. zák. může využít nejen věřitel, ale podle §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, i sám žalobce jako správce konkurzní podstaty. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce měl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které v dovolání sám citoval, nejdříve využít institutu odporovatelnosti a až poté uplatnit absolutní neplatnost právního úkonu. Dále poukázala na to, že o dluzích úpadce nikdy nevěděla a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by nějaké dluhy měl. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je důvodné.
Dovolatel napadá právní závěr odvolacího soudu, čímž je vymezen rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, která ve svém důsledku zkracuje uspokojení pohledávek věřitele jednoho z manželů (v daném případě úpadce Ing. J. M.) není absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, konkrétně ustanovením §150 odst. 2 obč. zák.
Podle §150 odst. 1, 2 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.
Otázka vymezená dovolatelem v dovolání a řešená v rozhodnutí souvisí v širším kontextu s problematikou ochrany věřitelů z hlediska uspokojení jejich pohledávek před obsahem dohod o vypořádání zákonného majetkového společenství. V této souvislosti je však nutno odlišovat právní úpravu institutu bezpodílového spoluvlastnictví oproti institutu společného jmění manželů.
Ochranu věřitelů pro úpravu před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, rozpracovala soudní praxe, která rozpor dohody manželů se zájmy věřitelů řešila propojením s ustanoveními o odporovatelnosti právních úkonů ve smyslu §42a obč. zák. (k tom srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 27, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2000, pod pořadovým č. 52). Věřitel byl oprávněn za podmínek uvedených v §42a obč. zák. odporovat právním úkonům, které dlužník učinil – mohl odporovat dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V případě prokázaného úmyslu obou stran zkrátit dohodou věřitele byla soudní praxí taková dohoda považována za absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 457). V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyložil, že určením právní neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by jeho účinky nenastaly. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů.
Novelou občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., byl institut bezpodílového spoluvlastnictví nahrazen institutem společného jmění manželů a do občanského zákoníku bylo zařazeno ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., které výslovně stanovilo, že práva věřitelů nesmí být dohodou o vypořádání společného jmění manželů dotčena.
Dovolatel se na podporu svého názoru o absolutní neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění ze dne 27. února 2002 dovolává závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2886/2006.
Tento poukaz však není přiléhavý.
Dovolatel totiž přehlíží, že v uvedeném usnesení ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5020, se Nejvyšší soud vyjádřil v obecné rovině k povaze právních úkonů, kterými dochází ke zkrácení věřitele, nikoliv však v poměrech dohody o vypořádání společného jmění manželů, na kterou dopadá zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení §150 odst. 2 obč. zák.
K aplikaci uvedeného zákonného ustanovení se dovolací soud již opakovaně vyslovil, jeho závěry lze považovat za ustálené a dovolací soud z nich i v souzené věci vychází.
V rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 467, dovolací soud vyložil, že zásah do práv věřitelů učiněný dohodou o vypořádání společného jmění manželů nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost této dohody; znamená to, že dohoda sledované právní následky vyvolá, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Tato neúčinnost nastává přímo ze zákona, proto ji lze uplatnit i námitkou ve sporu.
V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k tomuto závěru na základě argumentace, podle níž „ustanovení §150 obč. zák. představuje – vedle ustanovení §143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství – ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil.
Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly. Soudní praxe se dosud nevyjádřila k tomu, zda neúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů nastává bez dalšího, tj. přímo ze zákona, nebo zda dohodou dotčení věřitelé – obdobně jako věřitelé, kteří mají za dlužníkem vymahatelnou pohledávku podle §42a odst. 1 obč. zák. – jsou na základě ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. aktivně věcně legitimováni k žalobě o vyslovení právní neúčinnosti dohody.
Podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 byla soudní praxe jednotná v tom, že věřitel může odporovat – jak vyplývá z ustanovení §42a obč. zák. – každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem mohla být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť po jejím uzavření nebo, týká-li se nemovitosti, po její účinnosti, nemohl věřitel dosáhnout (bez pomocí odpůrčí žaloby) uspokojení své pohledávky z majetku, který připadl manželu (bývalému manželu) dlužníka. Významnou nebyla shledána ani okolnost, že bezpodílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno podle zásad uvedených v §150 cit. zákona.“
K těmto závěrům se shodně dovolací soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, v usnesení ze dne 28. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 270/2009 či v rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3215/2009 dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 1514/2010 (a v řadě rozhodnutí dalších, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Závěry o relativní neúčinnosti takového právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění manželů) jsou pak bez pochybností sdíleny i odbornou literaturou (k tomu srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1107, Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 522, Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 208).
Z výše uvedené judikatury zjevně nevyplývá, že by dohoda o vypořádání společného jmění manželů obecně vzato nemohla být stižena absolutní neplatností, podává se z ní však pro věc určující závěr, že důsledkem zkrácení věřitelů dohodou o vypořádání společného jmění manželů není absolutní neplatnost takové dohody, ale její relativní bezúčinnost.
Odvolací soud sice nepřiléhavě v odůvodnění rozsudku uvedl, že „význam ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. je pouze proklamativní a porušení tohoto ustanovení nemá jiné následky než ty, které jsou předpokládány v ustanovení §42a obč. zák.“ Na jiném místě odůvodnění svého rozsudku však správně poukázal na skutečnost, že dohody o vypořádání společného jmění manželů nemají za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu, ale jeho „právní neúčinnost“.
Oproti přesvědčení dovolatele pak jeho aktivní legitimace nevyplývá ani z ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., podle kterého právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel. Je tomu tak z toho důvodu, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů, která zkracuje uspokojení pohledávek věřitelů, není sankcionována odporovatelností právního úkonu v režimu §42a obč. zák., ale speciálním následkem vyplývajícím z ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., jímž je – jak vyložil dovolací soud výše – relativní bezúčinnost právního úkonu.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované představují odměnu advokáta za vypracování vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 37 640,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 399/2010 Sb., za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobce, tj. 300,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalované činí 37 940,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7 588,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) a celkové náklady dovolacího řízení na její straně činí 45 528,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 45 528,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. prosince 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v.r.
předseda senátu