ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1067.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1067/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce JUDr. Lubomíra Gajduška, správce konkurzní podstaty úpadce NOVAREX Vsetín, státní podnik „v likvidaci“, se sídlem ve Vsetíně, PSČ 755 01, IČO 00174602, zastoupeného Mgr. Karlem Neubauerem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, ul. 4. května 1791, proti žalované Národní galerii v Praze, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 12 , PSČ 110 00, IČO 00023281, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o zaplacení částky 26 072 153 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 14/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2009, č. j. 5 Cmo 79/2009-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení dvou faktur, kterými žalované vyúčtoval cenu stavebních prácí provedených na základě hospodářské smlouvy č. 4350 ze dne 9. 9. 1987 původně uzavřené mezi žalovanou jako odběratelem a Pozemními stavbami a.s., jako dodavatelem (dodatkem č. 4 se stal dodatelem NOVAREX Vsetín, státní podnik). Dopisem ze dne 10. 2. 1993 společnost Omega 99, spol. s r.o., která žalovanou zastupovala, od hospodářské smlouvy odstoupila. Žalovaná podle přesvědčení žalobce poskytnutým plněním, které nemá možnost vydat (žalovaná neuhradila plnou cenu), získala neoprávněný majetkový prospěch, který nemá možnost vydat, je proto povinna zaplatit jeho cenu. toto plnění žalobce vyúčtoval fakturou č. 130 003 ze dne 19. 4. 1993 jako rozdíl mezi prostavěností a dofinancováním stavby. Fakturou č. 160 135 ze dne 14. 12. 1993 pak dodatečně vyúčtovala cenu dalších provedených prací ve výši 8 407 819,12 Kč. Z této faktury však požaduje pouze částku 5 377 458 Kč. Podáním ze dne 2. 4. 2008 a při jednání dne 23. 10. 2008 žalobce doplnil a upřesnil svá žalobní tvrzení tak, že žalovanou částku požaduje z titulu uhrazení ceny díla provedeného do konce měsíce května roku 1993, kdy tento smluvní vztah byl ukončen dohodou.
Krajský soud v Ostravě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. října 2008, č. j. 18 Cm 14/2004-164, opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 26 072 153 Kč (výrok pod bodem I), co do poplatku z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 20 694 695 Kč od 20. 4. 1993 do zaplacení a ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 5 377 458 Kč od 15. 12. 1993 do zaplacení řízení zastavil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 4. května 2006, č. j. 18 Cm 14/2004-114, zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2008, č. j. 2 Cmo 229/2007-134. Soud prvního stupně vyšel že zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobce jako dodavatelem a žalovanou jako odběratelem došlo dne 9. 9. 1987 k uzavření hospodářské smlouvy podle §269 odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“). Předmětem této smlouvy byla dodávka stavebních prací pro stavbu Galerie moderního umění v Praze. Na základě uvedené smlouvy došlo k částečnému plnění a pro prodlení žalobce s prováděním sjednaných prací se poté účastníci smlouvy dohodli v souladu s §125 hosp. zák. na zrušení závazku ke dni 31. 5. 1993, nedošlo však přes opakovaná jednání k dohodě o vypořádání vzájemně poskytnutého částečného plnění. Žalobce proto podle §376 hosp. zák. vystavil fakturu č. 130 003 ze dne 19. 4. 1993, v níž uvedl, že účtuje práce za období 1987-1992 celkovou částkou 20 694 695 Kč. Faktura postrádala bližší konkretizaci těchto prací, fakturovaná částka byla stanovena rozdílem mezi celkovou prostavěností za roky 1987 – 1992 a neobsahovala odsouhlasení odběratelem. Žalobce svůj nárok dovozoval ještě z další faktury č. 160 135 ze dne 14. 12. 1993, kterou předložil. Uvedl v ní, že účtuje stavební práce provedené dle soupisu k 31. 3.1993 částkou 8 407 819,12 Kč, tento soupis však k faktuře přiložen nebyl. S odkazem na zápis z 20. 9. 1994 faktura obsahovala rukou psané opravy a snížení fakturované částky na 5 377 459 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce k oběma fakturám nepředložil konkrétní, odběratelem řádně potvrzené doklady o provedených pracích, když zápisy a protokoly předložené žalobcem v řízení nejsou podepsány oběma stranami. Pro posouzení oprávněnosti žalobcova nároku bylo nutno nejen prokázání provedení fakturovaných prací, ale posouzení celkové hodnoty fakturovaných prací ve vztahu k sumě poskytnutých záloh. Znaleckým posudkem opírajícím se o bankovní výpisy byl prokázán přeplatek na zálohách ve výši 45 774 223 Kč, a spolu s neoprávněně čerpanou částkou zjištěnou Nejvyšším kontrolním úřadem pak činil celkový přeplatek částku ve výši 86 953 026 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z §120 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen „.o. s. ř.“), podle něhož jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, a z odstavce 3 věty druhé tohoto ustanovení, podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neprokázal právo k fakturaci žalovaných částek.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 5 Cmo 79/2009-187, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci, a proto jeho skutková zjištění jako správná a úplná přejal. Ve svých právních závěrech vycházel z těchto ustanovení hospodářského zákoníku: z §20 odst. 2 věty druhé, podle něhož je třeba vykládat právní úkon v souladu se skutečnou vůlí jednajících organizací, z §132 odst. 1, podle kterého uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá, z §375 stanovící, že podkladem pro placení dodávek uskutečňovaných mezi organizacemi je zpravidla faktura, a z §375a odst. 5, podle něhož nedohodnou-li se organizace jinak, vypořádají se zaplacené zálohy ve faktuře nebo jiném podkladu pro placení poskytnutého plnění.
Odvolací soud konstatoval, že pokud byl Nejvyšším kontrolním úřadem i znaleckým posudkem vyčíslen přeplatek poskytnutí záloh oproti prostavěnosti a žalobce není schopen uvést a prokázat, jaké práce byly provedeny a jaký materiál byl na stavbě použit, sám zpochybnil tímto svým postupem správnost své fakturace, a proto by bylo v rozporu se zásadami poctivého hospodářského styku přiznat mu právo na další platby ze strany žalované.
Pokud nebyla prokázána oprávněnost fakturace, nemohlo podle závěru odvolacího soudu dojít ani k zániku dluhu započtením přeplatku na fakturované částky. Stejně tak nemohlo dojít k uznání závazku žalovanou v protokolu z 20. 9. 1994, neboť tento protokol byl pouze podkladem pro opravu fakturace a jeho obsah svědčil o její nesprávnosti. Pokud žalobce namítal, že znalecký posudek vycházel ze zjištění s velkým časovým odstupem, pak nelze než poukázat na tvrzení žalobce, že nelze prokázat konkrétní rozsah prostavěnosti. Uznání rozsahu prostavěnosti nelze dovodit ani z protokolů o majetkovém vypořádání stavby, z těch je totiž možno učinit pouze závěr, že k dohodě nedošlo. Konečně odvolací soud zohlednil i skutečnost, že podle dodatku č. 8 k předmětné hospodářské smlouvě měla být stavba dokončena do 31. 12. 1992 s tím, že faktura bude vystavena ve lhůtě 30 (event. 60) dnů po dokončení stavby. Tomuto ujednání neodpovídá žádný z termínů fakturace ani u jedné z faktur, jejichž úhrada je předmětem tohoto řízení. Navíc nelze podle závěru odvolacího soudu pominout, že k datu podpisu tohoto dodatku přesahovaly zálohy uhrazené žalovanou prostavěnou hodnotu potvrzenou odběratelem dodavateli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)]. Žalobce vytýká odvolacímu soudu jednak nesprávnou aplikaci ustanovení §375a hosp. zák. a vyhlášky č. 37/1983 Sb., o fakturování a placení dodávek pro investiční výstavbu a dodávek geologických prací, a dále namítá, že odvolací soud nezkoumal institut uznání závazku podle §132 hosp. zák. z hlediska oprávněnosti fakturace v souladu s tímto ustanovením.
Dovolatel zdůraznil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že nezaplacení faktury č. 130 003 žalovaná nikdy neodůvodňovala nevyúčtováním uhrazených záloh, ale vždy rozporovala skutečný rozsah provedených stavebních prací. O tom svědčí i ta okolnost, že odmítnutí úhrady této faktury opírala žalovaná o vyúčtování majetkových sankcí, a takto také přihlásila svoji pohledávku do konkurzu vůči úpadci NOVAREX Vsetín, státní podnik, „v likvidaci“. Za podstatné považuje dovolatel také obsah návrhu majetkového vypořádání vypracovaného žalovanou dne 28. 2. 1995, v němž rekapituluje jednotlivé nároky státního podniku Novarex Vsetín „v likvidaci“, Národní galerie Praha a „firmy“ OMEGA 99. Dovolatel z tohoto protokolu dovozuje, že tím, že žalovaná „rekapituluje“ nároky žalobce, tím je uznává a „jakoby předkládá k započtení citovanou fakturu“ bez výhrad.
U faktury č. 160 135 poukázal dovolatel na výpověď svědka Jiřího Pochmana jako oprávněného zástupce žalované, který odsouhlasil rozsah plnění i cen, a takto odsouhlasená fakturace byla promítnuta do návrhu zápočtu ze dne 28. 2. 1995 (tj shora zmíněného majetkového vypořádání z 28. 2. 1995). Podle názoru dovolatele byla tato faktura po jejím vrácení revidována a odsouhlasena z hlediska prováděných prací, nejsou proto jakékoliv úvahy o bezdůvodném obohacení namístě, neboť nikdy se při vrácení faktur nehovořilo o možném přeplatku záloh a tato faktura se týkala prací prováděných v době, kdy již žádné zálohy nebyly poskytovány. Navíc při uzavírání právních vztahů v roce 1988 nemohl být uplatněn institut promlčení, nýbrž prekluze práva. Úvahy soudu o bezdůvodném obohacení nejsou na místě. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné, než přijme příslušné závěry připomenout, že se předmětné ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS, ruší, a to uplynutím dne 31. 12. 2012. Až do tohoto okamžiku však zůstává součástí občanského soudního řádu v platném znění a bude podle něj postupováno i v dané věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vztah účastníků se řídí hospodářským zákoníkem. Postupoval správně podle části čtvrté, přechodného ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož se obchodním zákoníkem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Předmětná hospodářská smlouva byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, které převzal i soud odvolací, uzavřena dne 9. 9. 1987.
Soud prvního stupně posoudil citovanou hospodářskou smlouvu podle ustanovení §269 odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku (dále jen „hosp. zák.“), aniž by blíže specifikoval, zda jde o smlouvu o dodávce stavebních prací uzavřenou podle ustanovení §299 odst. 1 hosp. zák. či o smlouvu o dodávce stavební části uzavřenou podle ustanovení §299 odst. 2 hosp. zák.; to však není rozhodující pro posouzení správnosti zbývajících právních závěrů, které přijal.
Žalobce se v řízení domáhá úhrady dvou částek, které promítl do faktur č. 130 003 a č. 160 135 s tím, že obě faktury byly vystaveny za stavební práce, které provedl na předmětné stavbě Galerie moderního umění v Praze. Placení a fakturování bylo v době provedení prací na této stavbě upraveno v části jedenácté hospodářského zákoníku – Platební a úvěrové vztahy, její hlavě třetí – Fakturování a jiné podklady pro placení (ustanoveních §375 – 380).
Podle §375 hosp. zák. podkladem pro placení dodávek uskutečňovaných mezi organizacemi je zpravidla faktura.
Ust. §375a hosp. zák. dále stanovilo náležitosti faktury, odstavce 2, 3 a 4 pak postup organizací při nesprávnostech ve faktuře, odstavec 5 tohoto ustanovení - vypořádání zaplacených záloh.
Podle §376 hosp. zák. právo fakturovat vzniká dnem splnění (částečného splnění) dodávky.
Zda byl žalobce oprávněn v předmětné věci ve smyslu citovaného §376 hosp. zák. fakturovat, tedy zda došlo ke splnění, je nutno posuzovat podle §288 odst. 1 hosp. zák. a §293 odst. 1 hosp. zák., kterými je upraven postup při kontraktaci a vztahy organizací při plnění závazků ze smluv uzavíraných k provedení investiční výstavby, mezi něž patří i předmětná hospodářská smlouva uzavřená podle §269 odst. 2 písm. a) hosp. zák.
Podle §288 odst. 1 hosp. zák. dodavatel odevzdává a odběratel přejímá dokončené dodávky nebo jejich dokončené části, na jejichž samostatném odevzdání a převzetí se organizace ve smlouvě dohodly.
Podle §293 odst. 1 hosp. zák.povinnost dodat je splněna řádným provedením sjednané dodávky. Povinnost odebrat je splněna prohlášením odběratele v zápise o převzetí, že dodávku přejímá.
V posuzované věci však ze skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, nevyplývá, že by mezi žalobcem a žalovanou došlo k předání a převzetí provedených stavebních prací, konečně žalobce v řízení nic takového ani netvrdil, ani neprokazoval. Je tedy zřejmé, že v řízení nebylo zjištěno, že došlo ve smyslu §293 odst. 1 hosp. zák. ke splnění povinnosti žalobce jako dodavatele provést sjednané stavební práce, nevzniklo mu tudíž ani právo fakturovat tyto práce; uplatnění ustanovení §375 a §375a hosp. zák. v dané věci proto nepřichází v úvahu. Režim fakturování podle §375 a násl. hosp. zák. by se navíc mohl uplatnit pouze u placení smluvních dodávek, v posuzované věci však nejednalo o tento případ, neboť nesporně došlo k zániku závazku z předmětné hospodářské smlouvy dohodou stran uzavřenou podle §125 hosp. zák. ke dne 31. 5. 1993. Námitky žalobce, které v tomto směru v dovolání vznesl, jsou tudíž irelevantní.
Za této situace je nutno aplikovat ustanovení §123 hosp. zák. o vypořádání neoprávněného majetkového prospěchu (plnění z právního důvodu, který odpadl), podle něhož jestliže organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, který jí nenáleží, musí jej neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byl získán; přitom je povinna řídit se jejími pokyny.
Ze skutkového zjištění přijatého v dané věci vyplývá, že poté, co se strany dohodly na ukončení smluvního vztahu z předmětné hospodářské smlouvy, nedošlo k majetkovému vypořádání vzájemně poskytnutého částečného plnění, a dále, že plnění poskytnuté žalovanou převyšovalo plnění poskytnuté žalobcem o částku 86 953 026 Kč. Pokud za tohoto stavu odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav nebo postup rozdílný od dosavadního rozhodování při posuzování bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu) dovolacím soudem. Nejvyšší soud se problematikou bezdůvodného obohacení účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy opakovaně zabýval, když posuzoval vzájemné nároky účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Vždy vycházel ze závěru, že v soudním řízení o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (viz např. zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975 vydaná pod sp. zn. Cpj 34/74, která byla publikována pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a další, dostupná na www.nsoud.cz ). Na platnosti uvedených závěrů, k nimž se dovolací soud i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí, nevidí důvodu cokoliv měnit.
Nejvyšší soud nepřijal ani poslední námitku odvolatele, podle níž žalovaná v listině ze dne 28. 2. 1995 uznala svůj závazek ve vztahu ke státnímu podniku NOVAREX Vsetín. Ze skutkových zjištění učiněných v tomto řízení takový závěr nelze dovodit.
Protože se v této věci neřeší ani právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení ne vznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu