ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1198.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1198/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce F. N. , proti žalovanému D. L. , zastoupenému JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 188/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2011, č. j. 4 Cmo 136/2011-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. ledna 2011, č. j. 20 Cm 188/2010-112, zrušil směnečný rozhodčí nález č.j. 02/IV/2007/Mat vydaný dne 23. dubna 2007 v Brně rozhodcem JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D., se sídlem v Brně, Údolní 33 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je zde důvod pro zrušení uvedeného rozhodčího nálezu na základě včas podaného návrhu podle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Vycházel přitom z ustanovení §19 odst. 3 ZRŘ, dle kterého je řízení před rozhodci ústní, nedohodnou-li se strany jinak. V projednávané věci nebylo sporné, že ústní jednání před rozhodci neproběhlo. K námitce žalovaného, že v rozhodčí doložce je odkaz na Rozhodčí řád pro řízení před rozhodci ad hoc vydaný společností Arbiters ad hoc, Česká republika, jehož čl. XVII stanoví, že rozhodci ve věci rozhodují spor bez ústního jednání pouze na základě písemných důkazů, odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, a uzavřel, že toto ujednání se jeví jako neurčité. Zdůraznil, že se jedná o pravidla, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutu stálých rozhodčích soudů nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. Výjimka z ústnosti řízení by musela být výslovně dohodnuta v rozhodčí smlouvě, nestačí tuto podmínku platně dohodnout pouhým odkazem na statut soukromé společnosti.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je zde dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ. Uvedl, že v projednávané věci není možno dovodit, že by si účastníci dohodli na způsobu vedení řízení před rozhodcem, když jejich dohoda by podle žalovaného měla spočívat nikoli ve výslovném ujednání o tom, jakým konkrétním způsobem bude probíhat řízení před rozhodcem, ale měla by spočívat ve sjednání odkazu na rozhodčí řád soukromé rozhodcovské společnosti. Takového ujednání je dle názoru odvolacího soudu pro rozpor se zákonem (nikoli pro neurčitost, jak dovodil soud prvního stupně) neplatné (ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák“). Uzavřel tedy, že účastníci se na postupu, kterým má být rozhodčí řízení vedeno, nedohodli, žalobce nevyjádřil souhlas, aby řízení před rozhodci nebylo ústní. Rozhodl-li tedy rozhodce směnečným rozhodčím nálezem bez nařízení ústního jednání, u kterého by se žalobce mohl vyjádřit k věci, navrhnout důkazy, které by také měly být u ústního jednání provedeny, byla žalobci tímto způsobem odňata možnost věc před rozhodcem projednat.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel namítá, že je třeba vyřešit otázku, zdali soukromé rozhodcovské společnosti mohou vydávat rozhodčí pravidla, či nikoliv. Má za to, že odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil. Upozorňuje, že postup, kdy si strany rozhodčí doložky ujednají část rozhodčí doložky přijetím rozhodčích pravidel, vydaných jinou osobou, není v rozporu s právními předpisy a žádné právní předpisy tento postup nezakazují. V případě závěru, který zaujal odvolací soud, by bylo nutno považovat za neplatné jakékoli odkazy na smluvní obchodní podmínky. Dle jeho mínění je zde důvod pro odlišné rozhodnutí dovolacího soudu oproti rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Podle jeho názoru jsou účastníci rozhodčí doložky oprávněni platně do rozhodčí doložky vtělit rozhodčí pravidla vydaná třetí osobou, aniž se jedná o stálý rozhodčí soud, a učinit z nich platná pravidla rozhodčího řízení, shodně, jak mohou smluvní strany smluvní ujednání určit odkazem na obchodní podmínky. Upozorňuje, že jak žalobce, tak žalovaný se dle svého tvrzení, obsaženého v jimi podepsané smlouvě, seznámili s Rozhodčím řádem pro řízení před rozhodci ad hoc a výslovně se dohodli, že řízení před rozhodcem bude probíhat v jeho intencích, tj. písemně, jak plyne z rozhodčího řádu. Opačný závěr by fakticky negoval výslovně projevenou vůli smluvních stran a tuto omezoval. Dále má za to, že nelze směšovat pojmy projednání věci před rozhodcem a ústní projednání věci před rozhodcem. Zcela nepochybně byl dle něj dodržen postup pro projednání věci, stanovený Rozhodčím řádem pro řízení před rozhodci ad hoc vydaným společností Arbiters ad hoc.
K dovolání žalovaného se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu, že toliko stálé rozhodčí soudy zřízené podle ustanovení §13 odst. 1 ZRŘ mohou vydávat své statuty a řády, které pak musí být zveřejněny v Obchodním věstníku, a že je ujednání o způsobu řízení před rozhodcem spočívající v pouhém sjednání odkazu na rozhodčí řád soukromé rozhodcovské společnosti neplatné dle ustanovení §39 obč. zák., žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Tyto vyslovené závěry jsou totiž mutatis mutandis v souladu se sjednocující judikaturou, která byla k otázce platnosti rozhodčích doložek přijata Nejvyšším soudem v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. V tomto usnesení Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž nelze směšovat pojmy projednání věci před rozhodcem a ústní projednání věci před rozhodcem. Nejvyšší soud již rozhodl, že za situace, kdy řízení neproběhne ústně, jak předpokládá ZRŘ, aniž by si strany ústnost řízení podle ustanovení §19 odst. 3 ZRŘ vyloučily, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle §31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo, nevznikly.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu