ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1266.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1266/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o. , se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované CN CARGO Spedition s.r.o. , se sídlem ve Vodňanech, Výstavní 726/II, PSČ 389 01, identifikační číslo osoby 26049422, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, o 844.749,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 21/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 22 Co 2051/2008-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21. března 2008,
č. j. 4 C 21/2007-238, zamítl žalobu o zaplacení částky 811.389,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částek specifikovaných v tomto výroku, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované zvýšené o sedm procentních bodů (bod I. výroku), řízení ohledně částky 33.360,- Kč s příslušenstvím zastavil (bod II. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku), žalobkyni uložil povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 30.720,- Kč (bod IV. výroku) a České republice na nákladech řízení částku 12.869,50 Kč (bod V. výroku).
Žalobkyně se domáhala úhrady přepravného za více přeprav, které pro žalovanou v mezinárodní silniční nákladní dopravě provedla. Nárok na zaplacení podstatné části přepravného ve výši 744.139,50 Kč učinila žalovaná nesporným; nárok na zaplacení přepravného ve výši 18.000,- Kč za přepravu zboží provedenou dne 27. července 2006 z P. do B. vzal soud prvního stupně za prokázaný. Vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila v rámci procesní obrany jako protipohledávku vůči žalobkyni nárok na náhradu škody ve výši 4,757.146,38 Kč, která jí měla vzniknout odcizením jedné ze zásilek, jejíž přepravu žalobkyně pro žalovanou zajišťovala, stala se předmětem dokazování a posuzování soudu skutečnost, zda žalobkyně odpovídá za škodu způsobenou ztrátou zásilky, kterou přepravovala z P. do Ř.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. března 2007 převzala žalobkyně zásilku 588 kartonů textilu o brutto váze 1800 kg k přepravě z P. do Ř. s tím, že vozidlo mělo být připraveno k vykládce 23. března 2007 nejpozději do 18:00 hodin. Vozidlo řídili 2 řidiči, kteří měli podle dokladu (který dostali při nakládce) parkovat v případě pozdního dojezdu u benzinové pumpy v Ř. nebo na osvětleném frekventovaném místě. Řidiči přijeli na vykládku později - ve 20.15 hod, vozidlo již nebylo možno přistavit na vykládku, zaparkovali tedy vozidlo poblíž místa, kde měli vykládat - poblíž brány do kasáren, což považovali za bezpečné místo, nikoli na střeženém parkovišti. Vykládka se měla uskutečnit v nebezpečné oblasti, o čemž řidiči nebyli poučeni. Žádný seznam střežených parkovišť neměli. Vozidlo zamkli a šli spát. Kolem druhé hodiny v noci z 23. března na 24. března 2007 došlo k přepadení osádky vozidla šesti muži, zranění jednoho z řidičů a k odcizení nákladu, který nebyl řádně zabezpečen.
Po právní stránce věc posoudil dle čl. 17 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). Dospěl k závěru, že ztrátě zásilky (loupežnému přepadení) bylo možné předejít, a to řádným plánováním časového rozvrhu přepravy tak, aby bylo možno vykládku stihnout v požadovaném termínu, v případě pozdního dojezdu zaparkováním na střeženém parkovišti, vybavením vozidla bezpečnostním zámkem, poučením osádky vozidla o známém nebezpečí v teritoriu kolem Říma a o nutnosti parkovat na střeženém parkovišti včetně podání jim seznamu těchto míst. Žalobkyně tudíž odpovídá žalované za ztrátu zásilky ve smyslu č. 17 odst. 1 Úmluvy CMR, neboť neprokázala naplnění liberačního důvodu podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Žalobkyně prokázala loupež jako příčinu postrádání zásilky, neprokázala však, že by loupež byla neodvratitelná, naopak bylo prokázáno, že se žalobkyně dopustila při přípravě a provádění předmětné přepravy chyb, které ve svém důsledku vedly k odcizení zásilky. Protože žalovaná v rámci procesní obrany uplatnila k započtení svůj nárok na náhradu škody na zásilce ve výši 4,757.146,40 Kč, která výrazně převyšuje celkový nárok žalobkyně na zaplacení přepravného podle §625 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jak byl v řízení zjištěn, soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 22 Co 2051/2008-277, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku v odstavci II., o zastavení řízení, změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 811.389,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku, jehož výše odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované zvýšené o sedm procent bodu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý výrok), o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 32.050,- Kč (třetí výrok) a o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení státu v částce 12.869,50 Kč (čtvrtý výrok). Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně naplnění podmínek liberace žalobkyně z odpovědnosti za škodu dle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Uvedl, že sám skutek loupežného přepadení a ozbrojeného útoku je liberačním důvodem ve smyslu uvedeného článku. Tento rozsudek, vyjma třetího výroku, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 23 Cdo 1383/2009-312, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde upozornil, že okolnostmi rozhodnými pro posouzení, zda-li dopravce mohl ztrátu zásilky odvrátit či nikoli, jsou kromě okolností samotného skutku, při němž ke ztrátě zásilky došlo, také okolnosti spočívající v jednání dopravce, zejména plnění jeho povinnosti rizikům ztráty zásilky předcházet.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011,
č. j. 22 Co 2051/2008-330, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., III. a V. potvrdil (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 140.003,- Kč (bod II. výroku).
V návaznosti na závazný právní názor dovolacího soudu měl odvolací soud zato, že se soud prvního stupně dostatečně věnoval zjišťování skutkového stavu, vztahujícího se k tvrzení žalobkyně o přepadení vozidla dopravce v Ř. dne 24. března 2007. Dle jeho názoru pak ze soudem prvního stupně provedených důkazů nevyplývá, že by měla být žalobkyně jako dopravce podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky pro okolnosti, které nemohla odvrátit. Žalobkyně neučinila všechna jí dostupná opatření k tomu, aby se přepadení jejího vozidla a ztrátě zásilky vyhnula. Dospěl tedy k závěru, že v projednávané věci nedošlo k neodvratitelné události, pro kterou by žalobkyně mohla být odpovědnosti na základě čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR zproštěna.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, výslovně proti všem výrokům, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc nesprávné právní posouzení věci (tedy dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil prokázané loupežné přepadení a odnětí zásilky jako událost nikoli neodvratitelnou ve smyslu ustanovení čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Dle jejího názoru není z odůvodnění rozsudku zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud ke svým závěrům. Tyto podle žalobkyně obsahu provedeného dokazování neodpovídají. Není možné vůbec zjistit, z jakých zjištěných skutečností soud učinil závěr o tom, že žalobkyně neučinila všechna dostupná opatření k tomu, aby přepadení vozidla a ztrátě zásilky předešla, a že se tedy nejedná o neodvratitelnou událost ve smyslu Úmluvy CMR. Dále upozorňuje na obsah smluvního ujednání mezi objednatelem přepravy a dopravcem.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle obsahu spisu a předkládací zprávy nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka výslovně neformuluje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že brojí proti závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že v projednávané věci nedošlo k neodvratitelné události, pro kterou by mohla být žalobkyně zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky na základě čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Dovolatelka ve svém dovolání sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry o tom, proč by měla být jako dopravce zproštěna odpovědnosti za ztrátu zásilky ve smyslu ustanovení čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Její námitky tak směřují především proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů, vyplývají z jejího odlišného hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Polemizuje-li současně dovolatelka s odvolacím soudem učiněným právním posouzením skutkových zjištění o nenaplnění liberačních důvodů podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, nepředkládá touto polemikou žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud při právním posouzení věci respektoval závěry učiněné Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. června 2011, sp. zn. 23 Cdo 1383/2009, od nichž se nemá dovolací soud důvod odchýlit.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu