ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1349.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1349/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Mgr. P. H., správce konkurzní podstaty úpadkyně Jager – servis s.r.o ., se sídlem v Rokycanech, Růžičkova 1100, PSČ 337 01, IČO 61777382, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Polankou, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 13, proti žalované ALD Automotive s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Stavoservisu 527/1, PSČ 100 40, IČO 61063916, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, U 1. baterie 1, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, popř. zaplatit částku 483 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 35/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2009, č. j. 22 Co 57/2009-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2009, č. j. 22 Co 57/2009-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2007, č. j. 47 C 35/2001-125, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. dubna 2008, č. j. 47 C 35/2001-158, ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 47 C 35/2001-125, ve spojení s doplňujícím rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. dubna 2008, č. j. 47 C 35/2001-159, uložil žalované zaplatit žalobci částku 472 955 Kč s 8% úrokem z prodlení od 22. 3. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu s primárním návrhem, že žalovaná je povinna uzavřít s žalobcem písemnou kupní smlouvu, na základě které prodá žalobci užitkový automobil MERCEDES BENZ, typ Sprinter 2,0 L, č. motoru 60298000059950, č. karoserie WDB902462P615771, r. z. RO 56-10, za kupní cenu 1 220 Kč, zamítl žalobu s eventuálním návrhem v částce 10 199 Kč s 8 % úrokem z prodlení od 22. 3. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 11. září 2003, č. j. 47 C 35/2001-54, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 22 Co 273/2004-80, se závazným právním názorem, že žalobce dopisem ze dne 12. 6. 2000 učinil potřebný projev vůle směřující ke koupi předmětného vozidla za sjednanou zůstatkovou cenu po uplynutí dohodnuté doby leasingu a úhradě všech leasingových splátek.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 5. 1997 leasingovou smlouvu ohledně užitkového vozidla Mercedes Benz, č. motoru 60298000059950, č. karoserie WDB902462P615771, r. z. RO 56-10. Doba leasingu činila 36 měsíců, výše jedné splátky byla 28 584,40 Kč. Nedílnou součástí leasingové smlouvy byly Všeobecné podmínky leasingu K. C. B. Leasing, a.s., podle nichž dojde k řádnému ukončení leasingové smlouvy uplynutím dohodnuté doby leasingu a v případě, že byla sjednána vyšší než nulová zůstatková hodnota předmětu leasingu, má nájemce předkupní právo za tuto hodnotu předmět leasingu koupit. Zažádat o odkoupení předmětu leasingu musí nájemce nejpozději do jednoho měsíce od řádného ukončení leasingové smlouvy. Žalobce zaplatil první splátku dne 25. 6. 1997 a poté pravidelně platil vždy každý měsíc předem další měsíční splátky, přičemž v měsíci listopadu 1998 zaplatil dvakrát. Poslední sjednaná splátka byla uhrazena dne 28. 4. 2000. Dne 12. 6. 2000 vyzval žalobce dopisem žalovanou o „zaslání technického průkazu na vůz Mercedes Benz typ Sprinter 2,0 L“ a informoval ji o tom, že „poslední leasingová splátka proběhla k 1. 5. 2000“. K uzavření kupní smlouvy ohledně předmětu leasingu však nedošlo, automobil byl dne 22. 3. 2001 předán žalobcem žalované. Předmětné vozidlo bylo poté dne 17. 1. 2002 odcizeno neznámým pachatelem.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle čl. 11 Všeobecných obchodních podmínek finančního leasingu došlo k řádnému ukončení leasingové smlouvy uplynutím dohodnuté doby leasingu, tj. dne 27. 5. 2000. K uplatnění předkupního práva na předmět leasingu došlo dopisem ze dne 12. 6. 2000, který byl žalované včas doručen dne 14. 6. 2000, v němž žalobce vyjádřil vůli směřující ke koupi předmětného vozidla za sjednanou zůstatkovou (prodejní) cenu po uplynutí doby leasingu a úhradě všech leasingových splátek. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z leasingové smlouvy uzavřít se žalobcem ohledně předmětu leasingu kupní smlouvu za sjednanou zůstatkovou cenu 1 220 Kč. Tím žalobci vznikla podle §373 obch. zák. škoda spočívající v tom, že se majetek žalobce nezvětšil. Výši této škody vyčíslil soudem ustanovený znalec na částku 472 955 Kč. Příslušenství pohledávky bylo dle soudu prvního stupně požadováno po právu, jelikož k prodlení žalované došlo prvního dne po dospělosti nároku na uzavření kupní smlouvy, tj. 16. 6. 2001, kdy zákonný úrok z prodlení činil 8 %. Požadoval-li žalobce úrok až ode dne 22. 3. 2001, bylo to zcela v jeho dispozici.
Soud vyhověl eventuálnímu petitu na náhradu škody, jelikož ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmět leasingu není v držení žalované, která není schopna si jeho držbu ani obstarat.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2009, č. j. 22 Co 57/2009-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňující rozsudkem ve vyhovujícím výroku o věci samé, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zásadně správně hodnotil a věc (vázán právním názorem odvolacího soudu) posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále uvedl, že již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 22 Co 273/2004-80, podrobně rozvedl svůj právní názor ohledně charakteru a podmínek leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky a především ohledně toho, zda žalobce splnil či nesplnil podmínky pro postup podle článku 11 této smlouvy a na tomto závěru nemá žádného důvodu cokoliv měnit. Dovodil, že ujednání v článku 11 Všeobecných leasingových podmínek nemá povahu předkupního práva ve smyslu §602 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Předkupní právo ve smyslu §602 obč. zák. je jedním z ujednání v kupní smlouvě a vzniká na základě dohody prodávajícího s kupujícím, v níž si prodávající vyhrazuje, že bude-li chtít kupující koupenou věc v budoucnu prodat, nabídne ji nejprve jemu. O takový případ se však v této věci nejedná. Zde se leasingový pronajímatel přímo ve smlouvě o pronájmu zavazuje, že po řádném skončení nájemního vztahu prodá předmět leasingu leasingovému nájemci za předpokladu, že nájemce ve sjednané lhůtě o převod předmětu leasingu do svého vlastnictví požádá. Žalovaná ovšem, ač žalobce o převod do vlastnického práva požádal, svou povinnost převést předmět leasingu porušila, kupní smlouvu s ním neuzavřela, předmět leasingu mu odebrala a následně prodala třetímu subjektu. Porušením povinností žalované ze závazkového vztahu vznikla žalobci škoda, za kterou nese žalovaná odpovědnost. Výši škody určil soud prvního stupně správně dle znaleckého posudku. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud nepřihlédl, jelikož leasingový vztah mezi účastníky skončil v polovině roku 2000, žaloba byla podána dne 13. 4. 2001 a nárok na náhradu škody v penězích byl uplatněn dne 17. 4. 2002.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím usnesení.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že žalobci vznikl nárok na přechod vlastnického práva, protože žalobce nikdy o odkoupení vozidla za předem určenou zůstatkovou cenu nepožádal. Odvolací soud vůbec nehodnotil důsledky existence sjednaného předkupního práva, jež je rozdílné od budoucí smlouvy o smlouvě budoucí kupní či smlouvy o koupi najaté věci, a dovodil, že žalovaný nárok je dán, jelikož leasingový nájemce má bez dalšího nárok na přechod vlastnického práva. Dovolatelka je toho názoru, že v řízení nebyl prokázán projev vůle směřující k uzavření kupní smlouvy po skončení doby trvání leasingu. Dopisem ze dne 12. 6. 2000 požádal žalobce o zaslání technického průkazu, nikoli však o realizaci předkupního práva. Nečinnost úpadce jistě nevedla k realizaci předkupního práva, stejně tak výzva úpadce k zaslání technického průkazu vozidla není projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy kupní.
V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce splnil své závazky vůči žalované, a splnil tak podmínky smlouvy. Žalovaný je věřitelem úpadce z titulu i jiných smluv, o nichž je vedeno řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 66/2002. Proto není objektivně splněna podmínka absence jiných finančních závazků. V rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku by bylo, pokud by žalovaná v postavení leasingového pronajímatele byla povinna prodat po uplynutí leasingového období 36 měsíců předmět leasingu nikoli nízké hodnoty za symbolických 1 000 Kč plus DPH při existenci dalších žalovaných pohledávek a neuhrazeného úrokového příslušenství s prodlením uhrazených splátek leasingu.
Dovolatelka je toho názoru, že nemohlo dojít k porušení leasingové smlouvy z její strany neuzavřením kupní smlouvy, pokud leasingový nájemce ve vyměřené lhůtě nerealizoval své předkupní právo. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2000, sp. zn. 32 Cdo 2299/98, dovolatelka namítá, že soud musí vždy posoudit, zda jde o nájem či inominátní leasingovou smlouvu, resp. musí posoudit, zda leasingová smlouva mezi žalobcem a žalovanou není smlouvou o nájmu v kombinaci se smlouvou o koupi najaté věci podle ustanovení §489 obch. zák. Dovolatelka namítá, že soudy měly prověřit obsah smlouvy o leasingu a z toho pohledu zkoumat i projev vůle žalobce směřující k uplatnění předkupního práva. Pouhá nečinnost úpadce by jistě k realizaci předkupního práva nevedla. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z kupní smlouvy uzavřít se žalobcem ohledně předmětu leasingu kupní smlouvu za sjednanou zůstatkovou cenu. Dle dovolatelky nehovoří žádné ustanovení smlouvy o uzavření kupní smlouvy, článek 11 smlouvy hovoří pouze o předkupním právu.
Odvolací soud opomněl posoudit, zda úpadce splnil všechny podmínky smlouvy tak, aby uplatnil předkupní právo, které není právně identické s kupní smlouvou či kupní smlouvou s odkládací podmínkou, či identické se smlouvou o koupi najaté věci, jak je ve smlouvách o finančním leasingu sjednáno.
Jelikož výzvu k zaslání technického průkazu nelze považovat za výzvu k uzavření kupní smlouvy či realizaci předkupního práva, pak žalovaná nemůže odpovídat za škodu vzniklou vlastníkovi vozidla odcizením neznámým pachatelem.
Dovolatelka dále namítá, že soud zcela ignoroval její námitku promlčení vznesenou z opatrnosti dne 20. 9. 2007 a nijak se s ní nevypořádal.
Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti a je ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, jelikož soud prvního stupně byl ve svém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem odvolacího soudu, zabýval důvodností podaného dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dopise ze dne 12. 6. 2000, jímž žalobce vyzval žalovanou k zaslání technického průkazu na vůz Mercedes Benz typ Sprinter 2,0 L s informací, že poslední leasingová splátka proběhla k 1. 5. 2000, vyslovil žalobce vůli ke koupi předmětného vozidla. S tímto právním závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Výklad právních úkonů je nutné v obchodněprávních závazkových vztazích provádět podle §35 odst. 2 a podle §266 obch. zák. Podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. S ohledem na účel leasingové smlouvy, který se liší od prosté nájemní smlouvy tím, že u leasingu dochází k financování (úvěrování) předmětu leasingu, který se po skončení leasingové smlouvy zpravidla převádí do vlastnictví leasingového nájemce, je nutné dospět k závěru, že leasingovému pronajímateli musel být úmysl, který žalobce projevil v dopise ze dne 12. 6. 2000, znám. Pokud žalobce po skončení leasingové smlouvy, na základě níž uhradil všechny leasingové splátky v celkové částce přes 1 000 000 Kč, požádal žalovanou o zaslání velkého technického průkazu k vozidlu současně s informací, že poslední leasingová splátka byla zaplacena, je jeho úmysl k odkoupení vozidla zřejmý, aniž by leasingový nájemce výslovně požádal o uzavření kupní smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že žalobce žalovanou řádně vyzval k odkoupení předmětu leasingu dopisem ze dne 12. 6. 2000, je tudíž správný.
Dovolatelka současně namítá, že žalobce neprokázal, že splnil veškeré své závazky vůči žalované, a že tak splnil veškeré podmínky smlouvy. Podle Všeobecných podmínek finančního leasingu má nájemce právo na převedení předmětu leasingu do vlastnictví, jestliže řádně a včas uhradil všechny leasingové splátky, zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu, případné smluvní pokuty a jiné finanční závazky vůči pronajímateli.
K tomu dovolací soud připomíná, že skutečnost, že by snad žalobce dlužil podle jiných smluv, není z hlediska tohoto právního vztahu významná.
Žalovaná však v řízení rovněž tvrdila, že jí žalobce dluží smluvní pokutu ve výši 137 491 Kč za prodlení s úhradou leasingových splátek. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal ve svém zrušovacím usnesení ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 22 Co 273/2004-80, na jehož odůvodnění odkázal v napadeném rozsudku. V tomto usnesení dovodil, že požadavek žalované na zaplacení smluvní pokuty pro blíže nespecifikované „úhrnné prodlení“ ve výši 481 dní, na které byl žalobce upozorňován v dopise ze dne 21. 3. 2001, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud v uvedeném usnesení konstatoval, že není pochyb o tom, že „první splátka byla zaplacena a žalovanou zaregistrována jako druhá v pořadí dne 25. 6. 1997 a nikoli dne 1. 6. 1997. Nelze však přehlédnout, že žalovaná upozornila žalobce neformálně na tuto skutečnost více jak jeden rok poté, aniž z toho vyvozovala jakékoli důsledky, že žalobce okamžitě splátku uhradil a bez jakéhokoli prodlení s dalšími platbami dodržel sjednaný splátkový kalendář.“
Závěr odvolacího soudu není správný za prvé proto, že skutečnost, že soud odepře výkon práva pro rozpor s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku, nemění nic na samotné existenci tohoto práva. Za druhé, skutečnost, že věřitel neupozornil dlužníka na to, že je v prodlení, resp. učinil tak až po určité době, neznamená, že by potom výkon jeho práva byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Totéž platí o situaci, kdy věřitel své právo vykoná až po určité době (v této souvislosti srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 4770/2009, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, 32 Odo 1122/2003, obě dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Naopak je neobvyklé, aby leasingový nájemce předmět leasingu užíval ještě téměř rok po ukončení leasingové smlouvy, aniž došlo k převodu vlastnictví. Pokud odvolací soud uvádí, že jde o blíže nespecifikované úhrnné prodlení, bylo věcí žalované, aby toto prodlení specifikovala a výši smluvní pokuty prokázala. O tom měla být poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Co se týká námitky dovolatelky ohledně povinnosti soudu zkoumat, jaká smlouva byla mezi účastníky řízení uzavřena, jaký byl její obsah a zda smlouva stanovila povinnost uzavřít kupní smlouvu či realizovat předkupní právo, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že nejde o předkupní právo podle ustanovení §602 a násl. obč. zák., ale o povinnost leasingového pronajímatele prodat předmět leasingu leasingovému nájemci při splnění podmínek stanovených leasingovou smlouvou.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že soud ignoroval z opatrnosti přednesenou námitku promlčení vznesenou dne 20. 9. 2007. Odvolací soud k této námitce uzavřel, že vzhledem k tomu, že leasingový vztah mezi účastníky skončil v polovině roku 2000, žaloba byla podána dne 13. 4. 2001 a nárok na náhradu škody v penězích uplatněn dne 17. 4. 2002, nedošlo k promlčení nároku žalobce. Vzhledem k ustanovení §398 obch. zák., jež upravuje čtyřletou subjektivní promlčecí dobu u práv na náhradu škody, nelze tomuto závěru odvolacího soudu ničeho vytknout. Podle zjištění soudu prvního stupně byla poslední sjednaná leasingová splátka uhrazena dne 28. 4. 2000, k uzavření kupní smlouvy vyzval žalobce žalovanou dne 12. 6. 2000 a vozidlo bylo odcizeno dne 17. 1. 2002.
Z výše uvedeného je patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. dubna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu