ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.151.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 151/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem Praha 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti žalovanému J. L. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Olomouc, Palackého 4, o zaplacení 138 717 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 8/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č.j. 21 Co 355/2010-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Voršilky, advokáta se sídlem Praha 1, Opletalova 4.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2010, č.j. 21 Co 355/2010-211, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. března 2010, č.j. 8 C 8/2009-183, v napadeném výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 138 717 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z dlužné částky od 24.10.2004 do zaplacení, a ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku požadovanou žalobou, včetně příslušenství podle §365 a §369 odst. 1 obchodního zákoníku dále jen („obch. zák.“), neboť žalovaný vůči žalobkyni nesplnil v požadovaném rozsahu svůj závazek z leasingové smlouvy č. 494835, platně uzavřené dne 26.11.2003, mezi žalobkyní, jako leasingovým pronajímatelem, a žalovaným, jako leasingovým nájemcem. Oba soudy vyšly při právním posouzení věci ze zjištění, že žalovaný nezaplatil včas leasingovou splátku za leden 2004, v důsledku čehož žalobkyně v souladu s čl. 5.2.1. ve spojení s čl. 3.2.7. Obchodních podmínek finančního leasingu vozidel (dále jen „obchodní podmínky“ a též jen „OP“), které byly součástí leasingové smlouvy, a v souladu s §344 obch. zák. vypověděla dne 24.2.2004 leasingovou smlouvu. Žalobkyně pak v souladu s OP provedla finanční vyrovnání vzájemných pohledávek a závazků z předčasně ukončené smlouvy, vyúčtování dne 13.10.2004 odeslala žalovanému a určila lhůtu k uhrazení dluhu ve výši 138 717 Kč do 23.10.2004. Žalovaný dluh ve stanovené lhůtě neuhradil a od 24.10.2004 se ocitl v prodlení se zaplacením částky 138 717 Kč.
Odvolací soud odmítl námitku žalovaného, podle níž je předmětná leasingová smlouva ze dne 26.11.2003 neplatná pro neurčitost vymezení práv a povinností účastníků. Odvolací soud poukázal na §273 odst. 1 obch. zák., podle něhož lze část obsahu smlouvy určit též odkazem na všeobecné smluvní podmínky, jak to v dané věci žalobkyně učinila. Žalovaný podpisem pod bod 5.1. OP stvrdil, že práva a povinnosti smluvních stran se řídí obchodnímu podmínkami, které jsou součástí leasingové smlouvy, a pokud tak učinil následující den po podpisu leasingové smlouvy, nemá tato skutečnost podle odvolacího soudu zásadní význam pro platnost předmětné smlouvy, jejíž součástí jsou OP. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku žalovaného, jíž namítá neplatnost předmětné smlouvy i obchodních podmínek pro nevyváženost smluvních práv a povinností smluvních stran. Pokud žalovaný namítal, že žalobkyně obchodní podmínky nepodepsala, odmítl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, i tuto námitku, neboť žalobkyně byla při právních úkonech s žalovaným zastoupena společností Frommer a Jaromiš a.s. na základě mandátní smlouvy ze dne 6.9.1994. Namítal-li žalovaný, že vozidlo, které bylo předmětem leasingu, nemohl užívat, bylo-li toto vozidlo zajištěno soudním exekutorem na základě exekučního příkazu ze dne 7.1.2004, a proto není povinen požadovanou částku zaplatit, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně učinil závěr, že požadavek žalobkyně na zaplacení všech sjednaných splátek a dalších nároků je oprávněný, ve smyslu účastníky sjednaných obchodních podmínek a je v souladu i se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 4356/2008). Pokud žalovaný uplatnil vzájemný nárok proti žalobkyni, a to jako obranu proti návrhu ve smyslu §98 občanského soudního řádu dvěma položkami, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že požadavek žalovaného není oprávněný, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost, za jejíž porušení by byla vůči žalovanému odpovědna. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku žalovaného k nečinnosti žalobkyně po zajištění vozidla soudním exekutorem, neboť žalobkyně podala vylučovací žalobu a usilovala o to, aby nedošlo ke zpeněžení vozidla v dražbě v exekučním řízení proti žalovanému.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl po právu a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), správně se vypořádal se všemi námitkami žalovaného, a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje žalovaný otázku platnosti smlouvy a obchodních podmínek, a zda žalobkyně svou nečinností a nezájmem mu nezpůsobila škodu.
Dovolatel, stejně jako již ve svých odvolacích námitkách směrovaných odvolacímu soudu, brojí proti právnímu posouzení ohledně platnosti předmětné leasingové smlouvy. Namítá, že nebylo přihlédnuto k tomu, že smlouvu žalobkyně nepodepsala a že nebylo nijak doloženo zastoupení k uzavření smlouvy za žalobkyni jinou osobou.
Dále namítá, že OP nejsou součástí smlouvy, nebyly-li podepsány oběma stranami v den podpisu údajné leasingové smlouvy. Poukazuje na ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., podle něhož smlouva uzavřena není, jestliže účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků. Podle názoru dovolatele je taková situace právě u předmětné smlouvy a odvolací soud se s těmito námitkami dostatečně nevypořádal.
I kdyby bylo možno připustit, že smlouva byla uzavřena platně, dovolatel namítá, že OP mají povahu jednání, které je v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v rozporu s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák. Obchodní podmínky, které nebyly žalobkyní ani podepsány, jsou koncipovány jednoznačně ve prospěch žalobkyně, jsou tištěny nejdrobnějším možným číslem, jsou rozsáhlé, což žalovaného znevýhodňovalo.
Odvolací soud podle dovolatele rovněž zcela přehlížel vzájemné nároky žalovaného vůči žalobkyni, které mu podle jeho názoru vznikly z důvodů na straně žalobkyně v důsledku nečinnosti žalobkyně při zabavení vozidla exekutorem, znemožněním jeho užívání a vůbec liknavým postupem žalobkyně poskytnout řádné služby.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl správně a jeho rozhodnutí postrádá zásadní právní význam, jestliže odvolací soud rozhodl v souladu s právem a sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu. Podle žalobkyně oba soudy správně posoudily předmětnou leasingovou smlouvu za platně uzavřenou, včetně obchodních podmínek, platně sjednaných. Je přesvědčena, že jí uplatněný nárok vyplývá zejména z čl. 1.1.4. a 1.1.5 OP. Poukazuje též na čl. 1.2.4. OP, který definuje, kdo je dodavatel, určuje jeho pravomoci, a mimo jiné i to, že dodavatel je subjektem, u kterého klient sjednává smlouvu a který na základě uzavřené smlouvy předává vozidlo klientovi. Touto společností podle čl. 4.1. byla v předmětné smlouvě uvedena společnost Frommer a Jaromiš a.s., s uvedením identifikačního čísla a sídla, a tato společnost prostřednictvím svého pověřeného zaměstnance uzavřela leasingovou smlouvu s žalovaným za žalobkyni v souladu čl. 1.2.4. OP na základě mandátní smlouvy ze dne 6.9.1994. Podle žalobkyně tudíž byla správně jako nedůvodná posouzena námitka žalovaného, že ze strany žalobkyně nedošlo k podpisu předmětné leasingové smlouvy a to ani žádným pověřeným zástupcem, a že z tohoto důvodu se jedná o neplatnou smlouvu.
Pokud žalovaný namítá, že OP, které jsou nedílnou součástí smlouvy, jsou v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neuvádí, kterých ustanovení by se jeho námitka měla týkat, a pokud rozpor s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku spatřuje v tom, že byl povinen doplatit všechny leasingové splátky do doby, kdy měl leasing skončit, byť byla leasingová smlouva z důvodu na straně žalovaného ukončena předčasně, pak tuto otázku již Nejvyšší soud vyřešil. Namítá-li žalovaný, že OP nebyly podepsány žalobkyní, ta připomíná, že k dohodě o obsahu OP došlo již uzavřením leasingové smlouvy podle jejího čl. 5.1.
Podle žalobkyně posoudil odvolací soud správně i otázku žalovaným uplatněné náhrady škody, kterou mu měla žalobkyně způsobit v souvislosti se zabavením vozidla, jestliže nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně nějakou zákonnou nebo smluvní povinnost porušila.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatel nastolil k řešení otázky, které nemohou být otázkami zásadního právního významu, jestliže byly již judikaturou vyřešeny.
V tomto směru je namístě poukázat na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2011, sv. 2, pod označením 24/2011, řešící nároky smluvních stran leasingové smlouvy při předčasném ukončení leasingu, kterým se odvolací soud ve svém rozhodnutí o uplatněném nároku žalobkyně řídil.
Je nutno rovněž připomenout, že pokud je přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá z toho, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně podepsala leasingovou smlouvu prostřednictvím svého mandatáře na základě uzavřené mandátní smlouvy a též v souladu s obchodnímu podmínkami, které byly podle ujednání v leasingové smlouvě součástí smlouvy. Žalovaný v leasingové smlouvě učinil prohlášení, že se seznámil s OP, je s nimi plně srozuměn a souhlasí s nimi, přičemž pod toto prohlášení připojil dne 27.11.2003 svůj vlastnoruční podpis. Odvolací soud z těchto skutkových zjištění správně dovodil, že předmětná leasingová smlouva, jejíž součástí byly i obchodní podmínky, byla mezi účastníky platně uzavřena. Byl-li obsah smluvního vztahu určen v platně uzavřené smlouvě, jejíž součástí byly obchodní podmínky, které podrobně specifikovaly obsah smluvního vztahu, nelze dovodit oprávněnost dovolací námitky, že účastníci neurčili dostatečně předmět svých závazků, což by mělo způsobit neplatnost smlouvy.
V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by dohodnuté obchodní podmínky byly v rozporu s dobrými mravy či v rozporu s poctivým obchodním stykem. Ze skutkových zjištění též nevyplynulo, že by žalobkyně svou pasivitou a nezájmem způsobila žalovanému škodu. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že žalobkyně vůči žalovanému neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 7 725 Kč §3 odst. 1, 10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 605 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 9 630 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu