ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1750.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1750/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Capital Recovery Trust, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 28/663, IČ 27232174, proti žalovanému: M. B., zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, PSČ 779 00, o zaplacení Kč 498.327,21 s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 493/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 13 Co 215/2009-136, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2009, č. j. 13 Co 215/2009-136, se zrušuje v části výroku I. jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 345.893,41 Kč vč. souvisejícího výroku o náhradě nákladů a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudku ze dne 3. července 2008, č. j. 13 C 493/2007-101, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 152.433,80 Kč s úrokem z prodlení 3% ročně od 17. 11. 2004 do zaplacení a částku 3.161,- Kč (výrok I.), co do částky 345.893,41 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28.355,60 Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných na základě dokazování, především leasingové smlouvy ze dne 9. 1. 2003, uzavřené mezi předchůdcem žalobce CCB Leasing s.r.o. jako pronajímatelem a žalovaným jako leasingovým nájemcem ohledně motorového vozidla Škoda Felicia Combi 1.3 LXI a dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení nároků z leasingové smlouvy je zčásti důvodná, a to pokud jde o součet zbývajících měsíčních splátek, snížený o splátky pojištění do původně smluveného ukončení smlouvy ve výši 152.433,80 Kč včetně zákonného úroku z prodlení podle nař. vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění. Žalobce neprokázal, že mu žalovaný dne 16. 11. 2004 zaplatil částku
5.532,- Kč a nelze proto dovodit, že žalovaný zaplacením této částky uznal zbytek dluhu dle §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“).
Soud dále uzavřel, že požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 345.893,41 Kč není oprávněný. Žalobce využil svého práva na odstoupení od smlouvy a předčasně tak smlouvu ukončil. Pro takový případ byl ve smlouvě dohodnut postup, který žalobce využil, tj. odebrání vozidla a jeho následný prodej a za částku utrženou za prodej uhradil žalobci část své pohledávky a nákladů a žalobce tak byl uspokojen v konečném vypořádání, tj. formou vrácení pořizovací ceny a očekávané úplaty za poskytnutí finanční služby včetně zákonných úroků z prodlení. Za tohoto stavu soud považoval vymáhání smluvní pokuty za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku a proto mu odepřel ochranu ve smyslu §265 obch. zák. a žalobu v této části zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 345.893,41 Kč a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 78.065,50 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 70.795,30 Kč (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalovaného nelze přisvědčit, odvolání žalobce je důvodné.
Co do zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, proti kterému se odvolal žalobce, odvolací soud dovodil, že nárok na smluvní pokutu uplatněný ve výši celkem 345.893,41 Kč představuje 0,2% z dlužné částky za každý den prodlení a jde o smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou 11 dílčích měsíčních leasingových splátek v době před odstoupením od smlouvy a dále za prodlení s úhradou souhrnné částky ve výši součtu všech zbylých měsíčních splátek. S odkazem na ustanovení §544 a 545 občanského zákoníku (dále též “obč. zák.“) a na §300 až 302 obch. zák., zvláště pak na §301 obch. zák. odvolací soud měl za to, že i z hlediska konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 810/2006 a 33 Odo 1385/2006) je smluvní pokuta 0,2% z dlužné částky denně přijatelná a proto na rozdíl od soudu prvního stupně – byl toho názoru, že požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2% není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.), přičemž jej žalovaný přijal jako součást smluvních ujednání v leasingové smlouvě. Byl to naopak žalovaný, který porušoval leasingovou smlouvu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Smluvní pokutu posoudil odvolací soud jako přiměřenou.
Z těchto důvodů odvolací soud podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé tak, že vymáhanou smluvní pokutu žalobci přiznal.
Oproti tomu žalovaný podal odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a do závislého výroku o nákladech řízení. Namítal, že odvolací soud dostatečně nezohlednil výtěžek z prodeje předmětu leasingu. Kromě toho namítl promlčení veškerých nároků žalobce.
Odvolací soud s odkazem na to, že si strany smluvily pro daný závazkový vztah obchodní zákoník a na ustanovení §392, §394 odst. 1 a §397 obch. zák., se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce byl uplatněn v rámci čtyřleté promlčecí lhůty.
Pokud šlo o kupní cenu 75.000,- Kč, za kterou byl prodán předmět leasingu, činila u tohoto automobilu podle smlouvy, tedy necelý rok před opětovným prodejem, částku 161.880,- Kč a podle názoru odvolacího soudu tato kupní cena od dodavatele vychází z nabídky a poptávky, účastníci se na této ceně ve smlouvě dohodli a tato cena nemá nic společného s časovou cenou automobilu ke dni pořízení odhadu znaleckým posudkem Ing. M. P. z 15. 12. 2003 a vynásobenou koeficientem prodejnosti. Šlo tedy o dohodu poněkud nevýhodnou, nicméně platnou.
Z uvedených důvodů odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ve věci samé, tj. co do částky 152.433,80 Kč spolu s příslušným 3% úrokem z prodlení, včetně kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 3.161,- Kč, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, „a to do všech jeho výroků“. Odkazuje na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam také pro obdobné případy, týkající se praktik leasingových společností. Napadené rozhodnutí podle dovolatele řeší právní otázky, které dosud nebyly zcela vyřešeny, popř. odvolací soud řešil takové právní otázky jinak, než konstantní judikatura, event. toto rozhodnutí představuje do určité míry nové řešení rozhodných právních otázek.
Za otázku zásadního významu považuje dovolatel otázku délky promlčecí doby pro uplatnění nároků po odstoupení od leasingové smlouvy, je-li odstoupeno pronajímatelem od spotřebitelské leasingové smlouvy, která není obchodním závazkovým vztahem. Za další otázky zásadního právního významu má dovolatel otázku oprávněnosti a přiměřenosti smluvní pokuty u spotřebitelské leasingové smlouvy, od které bylo odstoupeno, zejména oprávněnost smluvní pokuty i po odstoupení od smlouvy za prodlení s úhradou „zbylých leasingových splátek“, jakož i otázku možného souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení u totožných peněžitých pohledávek.
Konečně za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku charakteru nároku leasingového pronajímatele po odstoupení od smlouvy, tj. zda jde o nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku anebo o nárok smluvní, kde podle názoru dovolatele nelze institut náhrady škody nahradit smluvním závazkem a naopak, zda a do jaké míry je možno mezi účastníky sjednat, že i po odstoupení od smlouvy bude právní vztah řešen na základě smluvních ujednání ve stejném nebo širším rozsahu jakoby k odstoupení od smlouvy nedošlo.
Dovolatel namítá i procesní pochybení odvolacího soudu, který jednal dne 9. 9. 2009 i přes telefonickou omluvu právního zástupce žalovaného o zpoždění rychlíku Pendolino, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když právní zástupce se dostavil až ke konci jednání, které probíhalo v jeho nepřítomnosti.
V doplnění dovolání ze dne 12. 1. 2010 dovolatel nejprve konstatuje, že dne 9. 1. 2003 uzavřel s CCB Leasing spotřebitelskou leasingovou smlouvu na koupi vozidla Škoda Felicia Combi 1.3 LXI rok výroby 1997 (tehdy 6 let staré vozidlo) s kupní cenou 161.880,- Kč včetně DPH s tím, že z leasingu byla financována částka 145.692,- Kč, kterou měl splatit ve 48 měsíčních splátkách po 5.966,- Kč. V současnosti má podle napadeného rozhodnutí zaplatit min. cca 650.000,- Kč nad rámec toho, co již zaplatil, což pokládá za zjevně nepřiměřené ve spotřebitelských vztazích.
V záhlaví leasingové smlouvy je uveden odkaz na obchodní zákoník, který však nelze podle dovolatele mít za dohodu o uzavření smlouvy se spotřebitelem v režimu obchodního zákoníku podle tehdy platné úpravy, což nelze vyřešit všeobecnými obchodními podmínkami, byť si je dovolatel vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1306/2005, které však bylo vydáno později, přičemž nutno vzít v úvahu i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1962/98, týkající se formulářových smluv.
Dovolatel považuje za zásadní vyřešení právního režimu vymáhaných nároků, zda jsou v režimu občanského nebo obchodního zákoníku (ve vztahu k §262 odst. 4 obch. zák.), a to i z hlediska promlčení a režimu odstoupení od smlouvy. Námitku promlčení podle občanského zákoníku, kterou vznesl, má dovolatel za důvodnou.
Dovolatel dovozuje, že předmětný právní vztah nelze podřadit pod ustanovení §261 odst. 1 - 4 obch. zák. a dohoda podle §262 obch. zák. uzavřena nebyla a pokud byla, pak se uplatní ust. §262 odst. 4 obch. zák. Oba soudy však k cit. ustanovení nepřihlédly a nevzaly v úvahu, že dohodou by nemělo být zhoršeno postavení žalovaného spotřebitele, což v tomto případě smlouva a obchodní podmínky zjevně nesplňují. Přitom ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. je kogentní a tedy nemohlo být smlouvou měněno a řešení porušení povinností žalovaným a vypořádání se mělo řídit občanským zákoníkem (viz Štenglová, Plíva, Tomsa a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha, C. H. Beck, s. 842). Promlčení těchto nároků pak mělo rovněž podléhat občanskému zákoníku. Smlouva o finančním leasingu naplňuje obsahově spotřebitelský úvěr a dopadá tak na ni ust. §4 zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
Dále dovolatel namítá, že ustanovení uvedená v čl. 6.3.4 a 7.1. všeobecných smluvních podmínek jsou značně neurčitá a jsou v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem. Dochází tak k nepřiměřenému zvýhodnění leasingového pronajímatele nad rámec ustanovení o náhradě škody. Žalobce je takto „odškodněn“ minimálně čtyřikrát – ustanoveními o náhradě škody a nákladů (7.1.), smluvní pokutou (4.3.4), dalšími ujednáními v čl. 6.3.4. a navíc ještě úrokem z prodlení. V tomto směru bylo rozhodnuto v rozporu s judikaturou, mj. rozsudkem Nejvyššího soudu z 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 235/2006, publikovaným v Právních rozhledech č. 4/2008. Podle názoru dovolatele měly být zkoumány jednotlivé předpoklady a složky uplatněného nároku, zřejmě z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, s posouzením, zda uplatněné nároky odpovídají zásadám dobrých mravů a poctivého obchodního styku, jakož i přiměřenosti. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 2007 sp. zn. 32 Odo 622/2006, že po odstoupení od smlouvy zbývají pouze nároky na vypořádání bezdůvodného obohacení, náhrady škody, úroků z prodlení a event. i smluvní pokuty; jiné nároky, i smluvní, vypořádat nelze.
Dovolatel je toho názoru, že nebylo dostatečně vzato v úvahu, že žalobce obdržel výtěžek z prodeje vozidla a uplatňoval náklady spojené s odebráním a prodejem vozidla. Pokud odvolací soud považoval sazbu smluvní pokuty 0,2% denně za přiměřenou, neuvážil součet všech složek, majících charakter smluvní pokuty resp. sankcí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že na toto dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II bod 12. cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 9. září 2009, tj. po dni, kdy cit. novela vstoupila v účinnost (1. 7. 2009).
Podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je nutno přípustnost dovolání dovozovat jednak z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož směřuje proti výroku I. odvolacího soudu, pokud se jím mění zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky Kč 345.893,41 tak, že se žalobě vyhovuje a jednak z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud se dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž se potvrzuje výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě co do částky Kč 152.433,80 Kč s příslušnými úroky z prodlení a co do částky 3.161,- Kč.
Jde-li o napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, přisuzující žalobci, na rozdíl od zamítavého výroku soudu prvního stupně, částku Kč 345.893,41, týká se tento výrok smluvní pokuty v sazbě 0,2 % z dlužných dílčích splátek a jedné souhrnné částky za každý den prodlení.
U předmětné smluvní pokuty za prodlení dovolatel namítá její neoprávněnost a nepřiměřenost ve vztahu k leasingové smlouvě jako smlouvě spotřebitelské v poměru k ustanovení §262 odst. 4 obch. zák., zejména pokud jde o smluvní pokutu za “zbylé leasingové splátky“ po odstoupení od smlouvy, popř. i „možného souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení ve vztahu k totožným peněžitým pohledávkám“.
Dovolatel uplatňuje všechny zákonem upravené dovolací důvody, ať již nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), anebo že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení v otázce smluvní pokuty dovolatel vztahuje k ustanovení §262 odst. 4 obch. zák., podle něhož ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitelů je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
V posuzovaném případě si strany v leasingové smlouvě, jejichž jednou stranou byla nepodnikající fyzická osoba, resp. v jejích všeobecných smluvních podmínkách, v čl. 4 bodě 4.3.4 sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení, a to pro případ prodlení s úhradou měsíčních leasingových splátek, záloh a dalších plateb vyplývajících z leasingové smlouvy. V řízení je tak uplatněno zaplacení smluvní pokuty ve výši 345.893,41 Kč, která se skládá ze smluvní pokuty ve výši 0,2% z dlužné částky, a to 11 dílčích splátek splatných do odstoupení od leasingové smlouvy dne 8. 12. 2003 a dále ze smluvní pokuty za prodlení s úhradou částky 173.138,- Kč (tj. 37 splátek po 4.697,40 Kč) a dále za prodlení se zaplacením částky 157.961,80 Kč představující jistinu z vyúčtování leasingové smlouvy vč. kapitalizovaného příslušenství (tj. částky 152.433,80 Kč a 3.161,- Kč).
Žalovaný podpisem návrhu leasingové smlouvy souhlasil s jejím podřízením obchodnímu zákoníku (§262 odst. 1 a 2 obch. zák.), což je modifikováno ust. §262 odst. 4 (srov. §263 odst. 1 obch. zák.).
Z ust. §262 odst. 4 věta druhá obch. zák. vyplývá, že osoba, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu podřízeného obchodnímu zákoníku podle občanského zákoníku.
V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v §300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007).
Aplikoval-li proto odvolací soud v projednávané věci právní úpravu o moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák., je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán.
Pokud dovolatel zpochybňoval posouzení možnosti souběhu smluvní pokuty a úroku z prodlení, kdy tyto sankce postihují porušení téže povinnosti (prodlení se zaplacením peněžité částky, je nutné uvést, že z právní úpravy nevyplývá, že by souběh těchto sankcí byl vyloučen (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 29 Cdo 969/99) a tato dovolací námitka není proto důvodná.
Dovolatel dále namítal, že vzhledem k právní úpravě o ochraně spotřebitele je třeba promlčení uplatněného nároku posoudit podle občanského zákoníku, nikoli podle zákoníku obchodního.
Při řešení této otázky je nutné vycházet z ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. podle něhož ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Podle obchodního zákoníku a jeho ustanovení §397 nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Ustanovení §392 odst. 1 věta první obch. zák. určuje, že u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Občanský zákoník pak v ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, stanoví promlčecí dobu tříletou, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
V projednávané věci vznikl závazek dlužníka z leasingové smlouvy jako smlouvy nepojmenované uzavřené podle §269 odst. 2 obch. zák. za situace, kdy si účastníci smlouvy podle §262 odst. 1 dohodli působnost obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 dovodil, že úprava promlčení obsažená v občanském zákoníku v §101 a násl. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce při zavedení ustanovení §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. do našeho právního řádu na zřeteli. Ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370//2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 1. ledna 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. prosince 2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), na jejímž základě též byla do občanského zákoníku doplněna ustanovení §52 až §65 upravující spotřebitelské smlouvy. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Výkladem §262 odst. 4 části věty první za středníkem obch. zák. však nelze dospět k závěru, že odůvodňuje aplikaci jakéhokoli ustanovení, jež by mohlo být pro spotřebitele výhodnější. Takovému závěru nelze přisvědčit již jen proto, že by vnášel do právních vztahů zásadní nejistotu a znamenal by též výrazný zásah do zásady rovnosti účastníků těchto vztahů. Úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele; odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku je pouze výsledkem různých legislativních procesů, z nichž však žádný nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele.
Argumentuje-li dovolatel výhodnější úpravou promlčení pro spotřebitele v občanském zákoníku pro kratší obecnou promlčecí dobu (podle ustanovení §101 je promlčecí doba tři roky) oproti úpravě v obchodním zákoníku (podle ustanovení §397 je promlčecí doba čtyři roky), mohlo by jít o výhodu jen v případě, že spotřebitel je v postavení dlužníka. Kdyby byl v postavení věřitele, pak by podle logiky dovolatele kratší promlčecí doba již výhodou nebyla. Výklad ustanovení §262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák., který by rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající povinnost, a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace, je nepřijatelný. Nesprávnost názoru dovolatele se projevuje zřetelně i na délce promlčecí doby v případě uznání závazku podle občanského a obchodního zákoníku. Podle úpravy v občanském zákoníku, která je podle názoru dovolatele pro spotřebitele příznivější proto, že stanoví kratší obecnou promlčecí dobu, je podle ustanovení §110 odst. 1 promlčecí doba desetiletá, kdežto podle úpravy v ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. je promlčecí doba čtyřletá. V případě uznání závazku dlužníkem je tedy úprava promlčecí doby v obou zákonech, pokud jde o její délku, zcela opačná z hlediska výhodnosti pro spotřebitele v postavení dlužníka. I z tohoto srovnání úpravy promlčení v občanském a obchodním zákoníku lze dovodit, že ustanovení o promlčení v občanském zákoníku nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu ustanovení §262 odst. 4 části první věty za středníkem obch. zák.
Právní úprava promlčení v občanském zákoníku se proto z uvedených důvodů neuplatní na posouzení promlčení uplatněné dlužné jistiny žalobního nároku. A neuplatní se, byť dílem z jiných důvodů, ani na tu část nároku představující dlužnou smluvní pokutu.
Podle ustanovení §262 odst. 4 věta druhá obch. zák. smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Pro výklad citovaného ustanovení je rozhodné posouzení, co představuje „nesení odpovědnosti za porušení povinnosti ze vztahů, v nichž jednou ze stran je nepodnikatel“.
Jak již bylo uvedeno, ustanovení §262 odst. 4 bylo do obchodního zákoníku a českého právního řádu včleněno v souvislosti s požadavky směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Směrnice v české právní úpravě byla promítnuta především v ustanoveních o spotřebitelských smlouvách podle §52 a násl. obč. zák. V dnešní podobě (a ve znění rozhodném i pro projednávanou věc) bylo ustanovení do obchodního zákoníku zařazeno zákonem č. 370/2000 Sb. a následně zpřesněno zákonem č. 501/2001 Sb. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 501/2001 Sb. ochranná ustanovení občanského zákoníku, ale také zvláštních předpisů včetně těch, které budou v budoucnu vydány, musejí mít přednost před režimem obchodního zákoníku, včetně režimu dohodnutého podle §262 odst. 1 obch. zák. Současně se zakotvuje přednost úpravy občanského zákoníku pro úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu je nepodnikatel. Tyto úpravy jsou totiž mírnější.
Zákonodárce tak zjevně sledoval cíl, kterým má být aplikace těch ustanovení občanského zákoníku, která zmírňují případné následky odpovědnosti nepodnikatele (tedy zejména odpovědnost za zavinění podle občanského zákoníku oproti objektivní odpovědnosti podle zákoníku obchodního). Lze to dovodit i z užité formulace nepodnikatel „nese odpovědnost“.
Povinnost uhradit smluvní pokutu je přitom řazena jakožto sekundární povinnost do kategorie tzv. právní odpovědnosti (srov. v literatuře např. Patěk, D., Smluvní pokuta v obchodních vztazích. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 19). Právní odpovědnost představuje povinnost strpět za porušení určité primární právní povinnosti následky stanovené právními normami (k právní odpovědnosti srov. v literatuře např. Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha : Eurolex, 2001, s. 160 – 178).
Jde tedy o sekundární povinnost vzniklou v důsledku porušení povinnost primární. Nese-li nepodnikatel podle §262 odst. 4 věta druhá obch. zák. odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu. Znamená to tedy především, že nepodnikatel není povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Neuplatní se tedy, pro nepodnikatele nevýhodnější, princip objektivní odpovědnosti za smluvní pokutu upravený v obchodním zákoníku.
Zbývá zodpovědět otázku, jestli se občanským zákoníkem řídí i promlčení takové smluvní pokuty.
Spotřebitelské právo je právem vystavěným na výjimkách od obecného práva. Toto právo deroguje v mezích této právní úpravy obecné právo, čímž vytváří pravidla odchylná od práva obecného. Právní úprava v §262 odst. 4 věta druhá obch. zák. představuje výjimku z obecného pravidla, že otázky obchodních závazkových vztahů, které lze řešit podle ustanovení obchodního zákoníku se posuzují podle tohoto zákona (§1 odst. 2 obch. zák.). Jestliže k výkladu výjimky z právní normy nepostačuje výklad jazykový, je třeba postupovat při výkladu takové výjimky restriktivně. I proto dovolací soud neshledává správným případný výklad §262 odst. 4 věta druhá obch. zák., podle něhož by se při posuzování nároku na zaplacení smluvní pokuty neaplikoval vůbec obchodní zákoník, ale pouze zákoník občanský. Přijetí takového závěru by vedlo k tomu, že jiným režimem, tedy podle obchodního zákoníku, by se např. řídilo promlčení dlužné jistiny z hlavního závazku, režimem podle občanského zákoníku potom nejen promlčení smluvní pokuty, ale i např. úroku z prodlení (již v rozsudku ze dne 30. října 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, Nejvyšší soud dovodil, že i úrok z prodlení představuje odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku dlužníka nepodnikatele podle §262 odst. 4 věta druhá obch. zák.). Obdobně by se uplatnil rozdílný režim např. i při posuzování uznání dlužné jistiny z hlavního zajišťovaného závazku a jiný při uznání závazku ze smluvní pokuty či úroku z prodlení, výkladu právních úkonů směřujících k uzavření zajišťovaného závazku a závazku ze smluvní pokuty či úroku z prodlení apod. Pro takový extenzivní výklad citovaného ustanovení neshledává dovolací soud důvody.
Především však platí, že promlčení je obecný institut upravujících promlčení práv a to i jiných práv než z odpovědnosti. Promlčení představuje objektivní následek nevyužití práva věřitele uplatnit nárok u soudu. Nepředstavuje tudíž odpovědnost za porušení povinnosti dlužníka ze závazkového vztahu. Proto i pro posouzení otázky promlčení uplatněné smluvní pokuty je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané podle obchodního zákoníku proti dlužníku nepodnikateli se řídí obchodním zákoníkem.
Uvedené závěry se projeví tak, že v části, v níž dovolatel brojí proti posouzení otázky promlčení smluvní pokuty v částce Kč 345.893,41 jsou dovolatelovy námitky nedůvodné.
Pokud dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž tento soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky Kč 152.433,80 spolu s 3% úrokem z prodlení a částky 3.161,- Kč, představující jistinu uplatněného nároku tak jeho námitku nezakládají přípustnost dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena skutečně dovolání v daném případě přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavce 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam; právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně vymezena.
Dovolatelova polemika s právními závěry odvolacího soudu, který na posouzení otázky promlčení uplatněné jistiny aplikoval obchodní zákoník otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Uvedená otázka je v judikatuře vyřešena výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Uvedené o nepřípustnosti dovolání konečně platí i pro námitku dovolatele, že nárok žalobce na zaplacení smluvených částek po odstoupení od smlouvy je nárokem na náhradu škody ve formě ušlého zisku a není možno jej nahradit smluvním ujednáním. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 mj. uvedl, že leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky obsahují často dohodu stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek. Taková dohoda pak není v rozporu s dobrými mravy. Právo na zaplacení všech splátek je dáno právě specifickým charakterem finančního leasingu.
Z toho také vyplývá, že dovolatelem napadaná ustanovení Všeobecných smluvních podmínek nejsou v rozporu s dobrými mravy anebo poctivým obchodním stykem (§3 odst. 1 obč. zák., §265 obch. zák.). V řízení nebylo prokázáno, u kterých konkrétních smluvních ustanovení došlo k vytýkanému nepřiměřenému zvýhodnění leasingového pronajímatele a k dvojímu či dokonce trojímu (několikanásobnému) odškodnění žalobce u téhož nároku, když zjevně smluvená náhrada nákladů, resp. další ujednání včetně smluvní pokuty a úroků z prodlení představují nároky, které vedle sebe obstojí. To odpovídá i konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. kupř. dovolatelem odkazované rozhodnutí z 26. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006).
Zbývající námitky dovolatele týkající se nepřítomnosti zástupce žalovaného při jednání odvolacího soudu, nejsou při dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. významné, neboť tato okolnost podle obsahu spisu neměla za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), přičemž tuto námitku bylo lze uplatnit jen v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., kdežto v případě přípustnosti dovolání posuzované podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není taková procesní námitka způsobilá (srov. §237 odst. 3 in fine o. s. ř.). To platí i pro dovolatelem namítaný důvod dovolání dle §241a odst. 3 o. s. ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tento důvod dovolání navíc ani blíže nespecifikoval.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl podle §243b odst. 2 o. s. ř. tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části výroku I., jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 345.893,41 Kč a související výrok o nákladech řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části výroku I., jímž byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně, se dovolání jako nepřípustné odmítá.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude podle ust. §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu