ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2032.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2032/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Langovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Dr. Stejskala 12, proti žalované PROLUX Consulting Int. s.r.o. , se sídlem Praha 1, Václavské náměstí č.p. 819, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Na Hradbách 3 o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 213/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2011, č.j. 19 Co 192/2010-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č.j. 19 Co 192/2010-44, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. března 2010, č.j. 17 C 213/2009-23, kterým byl zrušen rozhodčí nález ze dne 22. října 2008 pod sp. zn. 7578/08, vydaný rozhodcem JUDr. Bc. M. K., Ph.D. se sídlem na adrese Sdružení rozhodců s. r. o. v Brně, Příkop 8, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že ve smlouvě o zprostředkování převodu členského podílu v bytovém družstvu ze dne 21.5.2007 si žalobce, jako zájemce, a žalovaná, jako zprostředkovatelka, ve smlouvě v čl. VIII bodu 2 sjednali rozhodčí smlouvu, podle které veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory budou řešeny v rozhodčím řízení v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), před jediným rozhodcem podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaných Sdružením rozhodců s. r. o., IČ 63496658, se sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejňovány v platném znění na internetových stránkách www.sdruzenirozhodcu.cz.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva dohodnutá ve zprostředkovatelské smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 21.5.2007 je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětná rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na pravidla stanovená Sdružením rozhodců s. r. o., které není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení v §13. Z výpisu z obchodního rejstříku odvolací soud zjistil, že Sdružením rozhodců s. r. o. (posléze Sdružení rozhodců a. s.) vykonává činnosti, které spadají podle zákona výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, tudíž se jedná o úmysl obcházet zákon, což je v rozporu se zákonem. Odvolací soud konstatoval, že soukromé společnosti není zákonem dána možnost vést seznam rozhodců, ze kterého by si účastník, který bude podávat rozhodčí žalobu, vybral ze seznamu rozhodců jediného rozhodce této společnosti. Odvolací soud proto potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu. Své rozhodnutí opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou spočívající v nesprávném procesním postupu soudu, čímž se dovolává dovolacího důvodu podle §241a písm. 2 odst. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud nebral v potaz argumentaci žalobce a bez dalšího, aniž by stranám sdělil svůj předběžný názor, hodnotil rozhodčí doložku jako neplatnou. Dovolatelka takový závěr nepovažuje za správný. Má za to, že závěry odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu se základní zásadou soukromého práva, kam rozhodčí smlouvy nepochybně patří, a sice, že zákonem je povoleno vše, co není zákonem zakázáno. Poukazuje i na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. I pokud by se připustilo, že rozhodčí doložka je neplatná v dohodě o tom, jak rozhodci mají vést spor, nemůže podle dovolatelky být z tohoto důvodu rozhodčí smlouva neplatná absolutně, ale její neplatnost by se podle §41 obč. zák. vztahovala jen na neplatnou část právního úkonu. Zdůrazňuje, že dohoda o pravidlech rozhodčího řízení není ani povinnou náležitostí rozhodčí smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodčí smlouva je platná a pro obě strany závazná. Veřejně přístupná pravidla řízení označená jako Rozhodčí řád a Poplatkový řád byly v konkrétním případě jednoznačně dohodou stran o postupu v řízení ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Účastníci akceptací Rozhodčího řádu vydaného třetí osobou podle dovolatelky zcela určitým a srozumitelným způsobem včlenili do rozhodčí doložky způsob určení rozhodce podle uvedených pravidel, neboť ta uvádí osobu, která konkrétního rozhodce jmenuje a okruh osob, z kterých může být konkrétní rozhodce určen.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).
Ustanovení §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ustanovení §13 zákona o rozhodčím řízení stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).
V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze třetí osobě umožnili, aby určila rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností s ručením omezeným.
Za daného skutkového stavu odvolací soud v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení správně dovodil, že rozhodčí doložka sjednaná mezi účastníky ve zprostředkovatelské smlouvě je neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., jestliže neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na soukromou právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem. Závěr odvolacího soudu je i v souladu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí velkého senátu v rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc.
Namítá-li dovolatelka, že řízení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu