ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2153.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2153/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalované S. V. , zastoupené JUDr. Ladislavem Procházkou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jirečkova 18, o zaplacení částky 729 846 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 44/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 194/2009-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2009, č. j. 51 Cm 44/2004-148, zamítl žalobu na zaplacení částky 729 846 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 4. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej ojetého vozidla FIAT DUCATO, typ 230/18 KNAUS, varianta TRAVELLER, za kupní cenu 690 000 Kč. Prodávající (žalovaná) upozornila žalobce (kupujícího) na to, že předmětné vozidlo je po opravě, neboť bylo havarováno. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná úmyslně uváděla žalobce v omyl záměrným zatajením, na kterou stranu bylo vozidlo havarováno. Téměř po šesti měsících používání vozidla, kdy na něm bylo ujeto 5 000 km, oznámil žalobce žalované dopisem ze dne 13. 10. 2003 vady vozidla, a to odkazem na znalecký posudek Ing. P. H., který byl přílohou dopisu, a odstoupil od kupní smlouvy. Ze znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce H. (závěry posudku znalce H. nevzal soud pro pochybnosti o jeho nezaujatosti za podklad svého rozhodnutí) soud zjistil, že v době prodeje vozidlo vykazovalo chybné uložení přední nápravy s následnou nemožností nastavit sbíhavost kol podle norem a neschopností vozidla náležitě „držet stopu“. Pokud jde o ostatní znalcem zjištěné závady, ty mohly vzniknout až během používání vozidla žalobcem.
Na základě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vady vozidla zjištěné ze znaleckého posudku znalce Ing. H. (chybné uložení přední nápravy) soud posoudil jako vady ve smyslu §422 obch. zák.
Ačkoli vozidlo v době uzavření kupní smlouvy vykazovalo shora uvedenou vadu, nevzniklo žalobci podle soudu prvního stupně právo na odstoupení od smlouvy, jelikož vadu neoznámil včas ve smyslu §428 odst. 1 písm. b) a c) a §436 odst. 1 obch. zák. Žalobce tak učinil až dopisem z října 2003, kterým zároveň od kupní smlouvy odstoupil. Jelikož je žalobce odborníkem v oboru opravy silničních vozidel, musel vadu spočívající v chybném uložení přední nápravy s následným „nedržením stopy“ odhalit podstatně dříve, nicméně ji bez zbytečného odkladu neoznámil prodávající. Za této situace neměl žalobce právo na odstoupení od smlouvy, ale vzniklo mu pouze právo jako při nepodstatném porušení smlouvy dle §437 odst. 1 obch. zák. To žalobce ovšem neuplatnil, což dokládá i skutečnost, že odmítl nabídku žalované na slevu z kupní ceny ve výši 80 000 Kč odpovídající nákladům na opravu vozidla do zcela provozuschopného stavu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 194/2009-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z posudku Ing. H. navíc zjistil, že podle odhadu znalce celkem 80 – 90 % vad, které byly na vozidle zjištěny, souvisely s poškozením kabiny při havárii vozidla před jeho prodejem žalobci.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nepodal žalované včas zprávu o vadách předmětu koupě ve smyslu ustanovení §428 odst. 1 písm. b) a c) obch. zák., ale až dopisem ze dne 13. 10. 2003, tj. po šestiměsíčním užívání vozidla. Přitom namítanou vadu vozidla mohl žalobce zjistit dříve, a to jak již při zkušební jízdě před převzetím vozidla, tak v době, kdy si vozidlo odvážel od žalované. Žalovaná neuplatnění vad včas namítla, a proto žalobci nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy (§441 odst. 1 obch. zák.).
K námitkám žalobce ohledně charakteru uzavřené smlouvy odvolací soud uvedl, že z kupní smlouvy je zřejmé, že ji účastníci uzavírali jako podnikatelé při podnikatelské činnosti. Na smlouvě jsou účastníci určeni firmou, místem podnikání a identifikačním číslem podnikatele. Žalobce je označen firmou R. M., zapsán jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona, s místem podnikání O., stejně jako v žalobě. Žalobce v řízení netvrdil ani neprokazoval, že si předmětný automobil kupoval jako soukromá osoba k osobnímu užívání.
Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná úmyslně uváděla žalobce v omyl záměrným zatajením, na kterou stranu bylo vozidlo havarováno. Tvrzení žalobce o podstatném porušení smlouvy bylo vyvráceno tím, že vozidlo bylo schopno provozu, když s ním žalobce před jeho koupí provedl zkušební jízdu, při které se žádná vada neprojevila, dále po koupi ujel cca 400 km do místa bydliště (podnikání) a dále jej po dobu dalších šesti měsíců používal a najel s ním cca 5 000 km.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává dovolatel ve výkladu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. Soudy řešily v rozporu s hmotným právem otázku, pod jakou právní normu je zapotřebí podřadit právní vztah založený kupní smlouvou. Současně nebyla dosud v judikatorní praxi řešena otázka, kdo je povinen tvrdit a prokazovat okolnosti, že se právní vztah řídí obchodním nebo občanským zákoníkem. Dovolatel je toho názoru, že ze vztahu speciality obchodního zákoníku k zákoníku občanskému lze dovodit, že okolnosti opravňující použití obchodního zákoníku musí tvrdit ten, kdo se dožaduje jeho použití jako zákona speciálního. Dovolatel se domnívá, že v tomto konkrétním případě měl dokonce soud zjišťovat tyto okolnosti sám, neboť byly nezbytné pro jeho rozhodnutí o věcné příslušnosti.
Dovolatel je toho názoru, že pouhé označení účastníka smlouvy identifikačním číslem nemůže samo o sobě znamenat zřejmou souvislost s podnikáním. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 671/2003 by mohl názor Vrchního soudu obstát. Na druhou stranu však v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 821/2004 nebo 32 Odo 1138/2007 je zastáván názor opačný, že pouhé označení nabyvatele identifikačním číslem ještě neznamená, že je mezi účastníky zřejmé, že jde o nabytí zboží při podnikání. Dále uvádí, že pokud byť i jen jedna strana smlouvy pořizuje věc s vědomím, že nejsou v žádném vztahu k jejímu podnikání a jsou určeny pro její osobní potřebu, pak nemůže jít o režim upravený obchodním zákoníkem. Soud prvního stupně i odvolací soud ale dospěly k závěru, že daný případ se řídí obchodním zákoníkem jen na základě označení účastníků ve smlouvě.
Dovolatel v průběhu řízení namítal, že vozidlo nekupoval pro účely svého podnikání, a proto by se právní vztahy, které byly a jsou předmětem řízení, měly posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. V souvislosti s tím tvrdil, že kupující měl právo odstoupit od smlouvy podle §597 odst. 1 a 2 obč. zák. Soud prvního stupně se touto argumentací vůbec nezabýval a neodůvodnil, proč smlouvu posuzuje podle obchodního zákoníku. Odvolací soud odmítl námitky dovolatele ohledně obchodněprávního charakteru uzavřené smlouvy, jelikož účastníci smlouvy byli označeni firmou, místem podnikání a identifikačním číslem podnikatele, současně žalobce v řízení ani neprokazoval, že si předmětný automobil koupil jako soukromá osoba k osobnímu užívání.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť nejsou naplněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., jež by odůvodňovaly zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci jde o posouzení konkrétní situace z hlediska, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se tento závazkový vztah týká jejich podnikatelské činnosti. Nejvyšší soud tuto otázku již v několika rozhodnutích řešil (srov. rozhodnutí, na něž odkazuje odvolatel a dále například rozsudek ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, v němž dovodil, že uvedl-li podnikatel, jakožto účastník smlouvy, ve smlouvě, jejímž předmětem je věc, která může sloužit jak pro osobní potřebu podnikatele, tak pro jeho podnikatelskou činnost, údaje identifikující jej jako podnikatele – identifikační číslo a daňové identifikační číslo, a souhlasil-li s výslovným ujednáním ve smlouvě, že vztahy účastníků se budou řídit obchodním zákoníkem, dal tak najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák.). Při posuzování této je vždy nutno vyjít z jedinečných okolností daného případu, což odvolací soud učinil, přičemž nelze dospět k závěru, že by tak učinil nesprávně.
Při posuzování, zda se právní vztah řídí občanským či obchodním zákoníkem, je třeba vycházet z §261 odst. 1 obch. zák. Z něj se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení je při použití této části zákona rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.
Toto ustanovení zahrnuje závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Ze slova „se týkají“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 942).
Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. tak nepochybně vyplývá, že aby je bylo možné na nějaký závazkový vztah aplikovat, musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti.
V daném případě je třeba vyjít z toho, že za situace, kdy automobil mohl sloužit jak osobní potřebě žalobce, tak k jeho podnikání, pak tím, že při uzavírání kupní smlouvy žalobce uvedl kromě svého jména a příjmení (žalobce neužívá u svého jména a příjmení odlišující dodatek), své místo podnikání a nikoliv bydliště a identifikační číslo podnikatele, dal najevo, že kupní smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Stejným způsobem se konečně označil i v žalobě (a stejně označil i žalovanou), když v žalobě odkazem na výpis z živnostenského rejstříku obou stran vyjádřil, že ji uplatňuje ve věci vyplývající z obchodních vztahů (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.). Došlo tudíž ke splnění podmínek ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., podle nichž se přihlíží ke všem okolnostem při vzniku závazkového vztahu. V posuzované věci je z těchto okolností, tak jak byly popsány shora, zřejmé, že vztah mezi účastníky se týká jejich podnikatelské činnosti; jde tudíž o obchodní závazkový vztah.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu