ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2538.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2538/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce JUDr. M. D. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované BAK stavební společnost, a.s. , se sídlem v Trutnově, Vodní 177, PSČ 541 01, IČO 28402758, zastoupené JUDr. Petrem Bízou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 57/55, o zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 99/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č. j. 1 Cmo 302/2008-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč k rukám JUDr. Petra Bízy, advokáta, se sídlem v Praze 1, Opletalova 57/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 10 000 000 Kč, když tvrdil, že s ohledem na vadné plnění ze smlouvy o udržovacích pracích a opravách mu vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 200 907 500 Kč, přičemž mu z vadného plnění předmětné smlouvy vznikla škoda, která se skládá z ušlého nájemného ve výši 6 822 504 Kč, nákladů na opravu nedokončeného díla ve výši 5 997 911 Kč a ušlého zisku spojeného se ztrátou času žalobce ve výši 600 000 Kč. S ohledem na to byla žalovaná výše smluvní pokuty snížena na částku, která odpovídá vzniklé škodě.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. dubna 2008, č. j. 37 Cm 99/2006-302, zamítl žalobu na zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), vzájemný návrh, aby žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 3 913 904 Kč s příslušenstvím, vyloučil do samostatného řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřeli dne 23. 8. 2001 dvě prakticky totožné smlouvy – smlouvu o udržovacích pracích a smlouvu o stavebních úpravách. V preambuli obou smluv se uvádí, že objednatel má zájem o provedení udržovacích prací a oprav architektonicky významného domu č. p. 985 v ulici Vrchlického v Hradci Králové. Účelem obou smluv je zajištění „údržby“, resp. „úpravy“ tak, aby dílo kvalitou odpovídalo „vyššímu evropskému standardu“.
Dne 16. 3. 2005 byl vyhotoven notářský zápis č. j. NZ 75/2005 notářkou JUDr. Janou Čírtkovou, v němž byly popsány vady a nedodělky. Na základě notářského zápisu ocenila vady předmětného díla znalkyně Ing. Alena Zahradníková ve znaleckém posudku, který byl vyhotoven dne 27. 2. 2006. Z výslechu žalobce bylo zjištěno, že nikoli všechny vady a nedodělky byly způsobeny zaměstnanci žalované společnosti, což potvrdili i slyšení svědci, J. M. a Ing. D. M.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě smlouvy nesplňují náležitosti podle §536 odst. 1, 2 a 3 obchodního zákoníku (dle jen „obch. zák.“). Rozsah předmětu díla nelze vymezovat odkazem na znění stavebního povolení, resp. ohlášení, neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením čl. 14 odst. 14.4 smlouvy. Provedení díla tak, aby odpovídalo „vyššímu evropskému standardu“, je zcela neurčité, stejně jako ujednání o ceně. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že obě smlouvy jsou neplatné ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Jestliže jsou smlouvy neplatné, nemohou být shledány platnými ujednání o smluvní pokutě, která jsou ve smlouvách obsažena.
Ohledně ušlého zisku z titulu ušlého nájemného ve výši 6 822 504 Kč dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud žalobce v účastnické výpovědi připustil, že dům dosud není pronajat, byť již před rokem oslovil za tímto účelem pražskou realitní kancelář, pak je výpočet ušlého zisku v podobě nájemného čistě hypotetického charakteru.
Co se týče náhrady nákladů na opravu nedokončeného díla ve výši 5 997 911 Kč, pak soud prvního stupně dovodil, že žalobce k této částce dospěl velmi neobvyklým způsobem, jelikož vady a nedodělky byly zjištěny notářským zápisem ze dne 16. 3. 2005, na nějž o rok později navázala znalkyně při vypracování znaleckého posudku. Vyčíslení nákladů na opravu všech vad či nedodělků nemůže být tedy objektivním podkladem pro posouzení, které z těchto vad byly způsobeny zaměstnanci žalované či jinými „firmami“, které na stavbě v rozhodné době působily.
Soud prvního stupně dovodil, že ani nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 600 000 Kč nebyl prokázán.
Vzájemný návrh žalované vyloučil soud prvního stupně do samostatného řízení, neboť by bylo třeba v tomto směru provádět další dokazování, což z hlediska zásady hospodárnosti řízení není žádoucí.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č. j. 1 Cmo 302/2008-343, odmítl odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, jímž byl vzájemný návrh žalované vyloučen k samostatnému řízení (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Vzhledem k vymezenému předmětu řízení, jak jej žalobce zmínil i v odvolání, se odvolací soud zabýval nárokem na smluvní pokutu. Jádrem dovolacího přezkumu se tak stalo posouzení platnosti smluv uzavřených mezi účastníky dne 23. 8. 2002.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o neurčitosti pojmu „vyšší evropský standard“ i o neurčitosti předmětných smluv. Termín „vyšší evropský standard“ nebyl ve smlouvách určitým způsobem vymezen. U smluv o dílo obvyklá a standardní pasáž – předmět díla v obou smlouvách zcela schází, dílo není vymezeno vůbec, toliko v úvodní preambuli smlouvy a v článku 3 o závazku zhotovitele se uvádí, že žalobce si objednává u žalované údržbu/úpravu a žalovaná se k tomu zavazuje, aniž je tato údržba či úprava definována – řádnou specifikaci neobsahuje ani článek 3.3 (uvádí jen příkladmo některé, spíše vedlejší činnosti, zahrnuté do díla). Problém vymezení díla a jeho předmětu vystupuje do popředí především z toho důvodu, že na pracích při rekonstrukci vily se podílely další tři nebo čtyři společnosti a žalovaná pokračovala v činnosti svého předchůdce, avšak ani podíl žalované na rekonstrukci vily v relaci k těmto dalším společnostem, ani ke společnosti, která pracovala na rekonstrukci předtím, nebyl stanoven. Již z toho důvodu odvolací soud dovodil, že dílo nebylo vymezeno pro závazek žalované určitě. I z dodatku č. 3 je zřejmé, že teprve v průběhu prací bylo vymezováno dílo (dodatek č. 3 a 4). K tomu dále odvolací soud připomenul, že obě smlouvy (smlouva o údržbě a smlouva o úpravách) byly účastníky uzavřeny v jeden den a mají zcela shodně vymezený závazek zhotovitele, takže jde o dílo totožné, které však nemůže být provedeno dvakrát, jak poukazuje žalovaný. Odvolací soud uzavřel, že pro nemožnost plnění od počátku je tedy minimálně jedna z těchto dvou smluv neplatná, nelze však vzhledem ke stejnému datu uzavření říci která.
Argumentace žalobce ohledně určení ceny byla rozporná – střídavě tvrdil, že byl dohodnut způsob jejího výpočtu a střídavě tvrdil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu i bez určení ceny. Své tvrzení o vůli obou účastníků uzavřít smlouvu i bez určení ceny žalobce neprokázal a svým prohlášením o tom, že cenu měla později navrhnout žalovaná a žalobce se měl k tomuto návrhu vyjádřit, své tvrzení o vůli účastníků uzavřít smlouvu i bez určení ceny vlastně popřel. Z údajů uvedených ve smlouvě cenu vypočítat nelze.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel připomíná, že své nároky od počátku opírá pouze o smlouvu o udržovacích pracích a opravách, jak tvrdil v bodě II žaloby.
Dovolatel je toho názoru, že smlouva splňuje veškeré náležitosti podle §536 odst. 3 obch. zák. Za zásadní právní otázku žalobce považuje, zda je možné konstatovat neurčitost smlouvy pouze izolovaným hodnocením textu smlouvy, aniž by bylo přihlédnuto k celé řadě dokumentů, na které smlouva odkazuje.
Dle dovolatele směřovala vůle účastníků jednoznačně k uzavření smlouvy o udržovacích pracích a opravách (smlouvy o dílo), ve které měla žalovaná podle přiloženého projektu a výzvy objednatele (čl. 1 odst. 2 smlouvy) dokončit rozpracované dílo (čl. 1 odst. 3 smlouvy), které započal předchozí zhotovitel. Žalovaná současně v čl. 1 odst. 2 potvrdila, že je s touto dokumentací i s výzvou obeznámena a že takto určený předmět a rozsah údržby je jí dobře znám. Žalobce je tedy toho názoru, že předmětná smlouva obsahuje rámcové ujednání, u něhož se předpokládá, že její předmět bude dále specifikován, a to o konkrétní harmonogram vypracovaný žalovanou s uvedením popisu a rozsahu stavebních prací s tím, že žalovaná bude předkládat cenové, časové a technické návrhy, ke kterým se bude objednatel vyjadřovat.
Dovolatel dále uvedl, že ve výzvě je v článku VII pod bodem 7 ujednáno, že „objednatel očekává, že uchazeč navrhne a ocení způsob, jakým zachová a zrestauruje stávající kamenný obklad stěn v zimní zahradě, výrobce TiZn plechu použitého na klempířské konstrukce, druh kamene na kamenné parapety, provedení plynového krbu v 1. NP, způsob repase schodiště, opravu omítek stropů a způsob opravy předokenních rolet“. Pod bodem 8 je uvedeno, že „cenu ve své nabídce uchazeč stanoví podle §546 odst. 1 ObchZ“.
Vymezení předmětu díla obsahuje předmětná smlouva v článku 1 smlouvy o udržovacích pracích a opravách.
Dovolatel dále namítá, že cenu a způsob jejího placení určuje čl. 6 smlouvy tak, že „cena údržby je stanovena způsobem jejího výpočtu. Cena údržby bude vypočtena vynásobením měrných jednotek skutečně provedených prací a sjednané jednotkové ceny. Vždy před zahájením provádění příslušné části údržby odpovědní zástupci smluvních stran upřesní požadovaný objem a standard prováděné práce a dohodou se stanoví výše jednotkových cen a hodinových zúčtovacích sazeb a lhůtu nezbytnou pro provedení příslušné části opravy. Zhotovitel bude na základě výzvy objednatele předkládat cenové, časové a technické návrhy a objednatel se bude vyjadřovat k těmto návrhům.“ Smlouva je v tomto směru určitá, když tím, že bylo dohodnuto, že cenové návrhy bude předkládat zhotovitel a objednatel se bude k těmto návrhům vyjadřovat, je mimo vší pochybnost sjednáno, že účastníci mají vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny s tím, že tato bude dohodnuta následně. Soudy dále přecenily význam pojmu „vyšší evropský standard“, pokud jej shledaly zcela neurčitým. Tento pojem představuje pouze výkladové pravidlo, které směřuje k tomu, aby dílo bylo provedeno kvalitně a vzhledně.
I pokud by závěr soudů o neplatnosti smlouvy o udržovacích pracích byl pravdivý, pak dovolatel napadá další postup odvolacího soudu, který nepostupoval podle §118a odst. 2 o. s. ř. Na základě toho měl již soud prvního stupně žalobce poučit, že smlouvu považuje za neplatnou a vyzvat ho k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností v tom smyslu, že má žalobce případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši, kterou zaplatil bez právního důvodu. Toto soudy obou stupňů zcela pominuly, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro žalobce překvapivé.
Závěrem dovolatel uvádí, že vyloučení vzájemného návrhu žalované na zaplacení částky 3 913 904 Kč bylo zásahem do práva na spravedlivý proces, jelikož tato otázka měla být společně s otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované řešena v jednom řízení.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Namítla, že podané dovolání nemá po právní stránce zásadní význam, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu s judikaturním přesahem nevymezil. Za stavu, kdy napadené rozhodnutí není založeno na řešení otázky zásadního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a kdy Nejvyšší soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn v případě, že by odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o udržovacích pracích a opravách z hlediska dohody o ceně, resp. z hlediska určitosti v části týkající se předmětu díla, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že obsah smlouvy o udržovacích pracích a opravách je určitý z hlediska vymezení předmětu díla a došlo i k dohodě stran, že smlouva bude uzavřena bez určení ceny. V mezích dovolacích argumentů, jež se pojí s dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (řešení otázky, zda smlouva o udržovacích pracích a opravách je dostatečně určitá co do vymezení předmětu díla, a posouzení, zda strany při jednání o uzavření smlouvy projevily vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny, či bez dohody o způsobu jejího určení), nelze dovodit, že by rozsudek odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem. Závěr, že smlouva o udržovacích pracích a opravách je neplatná pro neurčité vymezení předmětu díla a jeho ceny, logicky vyplývá ze skutkových závěrů, učiněných soudy nižších stupňů [ze soudy výše formulovaných zjištění o obsahu smlouvy]; tyto závěry samy přitom v dovolacím řízení přezkoumatelné nejsou (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. je pro posuzovanou věc zákonem vyloučen – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval obsahem dokumentů uvedených v čl. 1 smlouvy, nemohl dovolací soud k této námitce přihlížet, jelikož v řízení nebylo učiněno žádné skutkové zjištění ohledně obsahu projektové dokumentace a výzvě k podání nabídky. Dovolatel v této souvislosti konstruuje vlastní skutkový stav odlišný od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, to je však nepřípustné. Ani závěr odvolacího soudu o neprokázání vůle účastníků uzavřít smlouvu bez dohody o ceně vzhledem ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jimiž je dovolací soud v případě uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán a jež přezkoumávat nemůže, nelze považovat za rozporný s hmotným právem, pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce sám tvrdil, že cenu měla navrhnout žalovaná a žalobce se k tomuto návrhu měl vyjádřit. Takováto dohoda skutečně nevyjadřuje vůli o uzavření smlouvy bez určení ceny.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být výjimečně relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v dané věci není.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, jímž bylo odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, jímž byl vzájemný návrh žalované vyloučen k samostatnému řízení, odmítnuto, není dovolání přípustné, neboť přípustnost tohoto dovolání nevyplývá ani z ustanovení §238 o. s. ř., ani z ustanovení §238a, či §239 o. s. ř.
Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž se mohl dále věcí zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu